IV.ÚS 652/26 ze dne 23. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Jitky Jílkové a Josefa Abrháma, obou zastoupených doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Železná 490/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 27 Cdo 1848/2025-153, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obecně prospěšné společnosti Staatliche Schlösser, Burgen und Gärten Sachsen gemeinnützige GmbH, sídlem Stauffenbergallee 2a, Drážďany, Spolková republika Německo, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a došlo rovněž k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
2. Podanou žalobou se stěžovatelé domáhají postmortální ochrany jména a podoby zemřelé Libuše Šafránkové a náhrady nemajetkové újmy. Porušení osobnostních práv se podle tvrzení stěžovatelů dopustila vedlejší účastnice uspořádáním výstavy na zámku Moritzburg, na níž byly bez souhlasu, resp. dokonce přes výslovný nesouhlas druhého stěžovatele, vystavovány fotografie a jiné doklady z profesního a soukromého života zemřelé a prodávány propagační předměty s jejím vyobrazením.
3. Vedlejší účastnice vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, která byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 10. 2024 č. j. 31 C 21/2024-89 ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 3. 2025 č. j. 68 Co 327/2024-108 zamítnuta jako nedůvodná. Obvodní soud i městský soud dovodily, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť stěžovatelé mají centrum svých zájmů v České republice.
4. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že tvrzené protiprávní jednání vedlejší účastnice, jakož i újma vzniklá stěžovatelům je ohraničeno územím Spolkové republiky Německo (výstava se konala na zámku Moritzburg), pročež by se podle obecného hraničního určovatele obsaženého v čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (dále jen "nařízení Brusel I bis"), podle kterého mohou být osoby žalovány pouze u soudů členského státu, v němž mají bydliště, měla řídit mezinárodní příslušnost soudů místem soudu vedlejší účastnice, jako žalované.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů s ohledem na dosavadní tvrzení stěžovatelů současně popírají i smysl jimi aplikovaného pravidla pro určení alternativní mezinárodní příslušnosti podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zohledňující existenci zvlášť úzké vazby mezi žalobou a soudy tímto pravidlem určenými. 5.
Stěžovatelé s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí a tvrdí, že byli fakticky zbaveni možnosti projednání věci před českými soudy. Poukazují přitom na úzké sepjetí zemřelé s českým kulturním prostorem.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
7. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí skončených, v nichž případnou neústavnost již nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ochrany nastupujícím teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 295/24 ).
8. Do neskončených řízení proto Ústavní soud zásadně nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance k dalšímu řízení (z mnoha viz již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 295/24 ). Na závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti přitom nemá vliv, že orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, je vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť tato okolnost nezakládá ani "uzavřenost" řízení, ani se tím neklade překážka k případné pozdější ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelé stále mohou ve stávajícím řízení tvrdit, že se porušení osobnostních práv zemřelé projevilo (např. prostřednictvím obsahu šířeného veřejnými médii) i na území České republiky (v centru jejich zájmu) a bude naplněno pravidlo čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti založená soudem místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události), takže nebude vyloučena mezinárodní příslušnost českých soudů.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl. Za daného stavu Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení speciální plné pro zastupování před Ústavním soudem (srov. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka