Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hudce, zastoupeného Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou, sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti výroku II a III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2023 č. j. 5 Cmo 131/2023-226, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mysliveckého spolku X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku II a III v záhlaví označeného rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že výroky II a III napadeného rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal určení neplatnosti usnesení Mysliveckého spolku X. ze dne 21. 10. 2018 (dále jen "usnesení spolku"), kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o jeho vyloučení ze spolku. Stěžovatel se zároveň domáhal přiznání peněžního zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Krajský soud stěžovatelem tvrzené důvody pro určení neplatnosti usnesení členské schůze neshledal, a z toho důvodu jeho návrh zamítl usnesením ze dne 18. 8. 2023 č. j. 1 Cm 16/2019-185. Jakožto nárok odvozený zamítl i nárok na přiznání zadostiučinění.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení krajského soudu, vyslovil neplatnost usnesení spolku a ve zbývající části co do povinnosti zaplatit stěžovateli peněžní zadostiučinění ve výši 50 000 Kč jej výrokem II potvrdil. Vrchní soud připomněl, že řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení podle § 242 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "ObčZ"), je zvláštním případem posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 ObčZ, a uplatní se tak i pravidla obsažená v § 260 ObčZ. Z toho důvodu je třeba v případě, kdy došlo rozhodnutím k porušení zákona či stanov, zvažovat, zda je naplněn důvod pro vyslovení neplatnosti podle § 260 ObčZ. Podle vrchního soudu byl proces přijímání usnesení spolku stižen formálními vadami. Nelze přitom vyloučit, že by řízení před orgány spolku, bylo-li by prosté formálních vad, vedlo k odlišnému rozhodnutí. Nesplnění povinnosti vrátit (odevzdat) povolenku k lovu, uloženou stěžovateli výborem spolku a posléze i členskou schůzí spolku, pro které byl stěžovatel vyloučen, je sice porušením členských povinností, izolovaně jej ale nelze hodnotit jako závažné.
4. Přesto, že byly podle vrchního soudu dány důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení spolku, přiznání finančního zadostiučinění považoval za zjevně nepřiměřené. U spolkových újem může být v konkrétním případě namístě přiznání peněžité kompenzace i ve vyšších částkách, jde však zpravidla o újmy odčinitelné jinak než penězi, zejména omluvou. Stěžovatel přitom nekonkretizoval, jak k částce 50 000 Kč dospěl. Ke stěžovatelem uvedenému znemožnění výkonu myslivosti v blízkosti bydliště došlo zejména v souvislosti s lovem bez povolenky. "Nepřátelské prostředí" má původ ve vzájemných neshodách mezi stěžovatelem a členy statutárního orgánu a případně i částí členské základny spolku, ke kterým dílem přispěl i stěžovatel. Zásah do myslivecké cti není dostatečně závažný pro přiznání finančního zadostiučinění, když stěžovatel realizoval výkon práva myslivosti v jiné honitbě. Vrchní soud také zohlednil, že ačkoliv bylo vyloučení navrhovatele ze spolku shledáno neplatným z formálních důvodů, i z pouhých tvrzení stěžovatele lze uzavřít, že k porušení stanov z jeho strany došlo.
5. Vrchní soud dále výrokem III rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k neúspěchu stěžovatele v požadavku přiznání přiměřeného zadostiučinění posoudil procesní úspěch účastníků jako přibližně stejný.
6. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí zatížil vrchní soud procesními vadami. K potvrzení správnosti výroku o nepřiznání zadostiučinění přistoupil na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky vůbec neseznámil, nedal jim prostor se vyjádřit a navrhnout provedení dalších důkazů. Nezopakoval dokazování krajského soudu, ammni jej nedoplnil. Vrchní soud neměl dostatečná skutková zjištění pro své právní závěry, ačkoliv stěžovatel řádně označil důkazy k prokázání jeho nároku.
7. Skutková zjištění, ze kterých vrchní soud vyšel, jsou navíc v extrémním nesouladu s jeho právními závěry. Nepřiznání zadostiučinění musí být proporcionální ústavně chráněnému účelu podle § 261 ObčZ. Vrchní soud konstatoval, že pochybení spolku mělo pro stěžovatele závažné právní následky, vyloučením bylo zasaženo do ústavně chráněného práva svobodně se sdružovat a porušení povinností stěžovatelem izolovaně nelze hodnotit jako závažné. Pro nepřiznání relutární náhrady tak nestačí, že stěžovatel neodevzdal povolenku včas, k nedobrým vztahům ve spolku přispěl a zásah do myslivecké cti nebyl závažný (k tomu navíc soudu chyběla dostatečná skutková zjištění). Neodevzdání povolenky navíc jako důvod nepřiznání náhrady nemůže obstát, když stěžovateli bylo předsedou spolku sděleno, že si povolenku může nechat. Vyloučení ze spolku pro stěžovatele znamenalo překážku výkonu všech jeho mysliveckých práv, nikoliv pouze lov zvěře, a to více než pět let. Závěr soudu, že stěžovatel realizoval výkon práva myslivosti v jiné honitbě, nevyplývá z provedeného dokazování. Nákup povolenek k lovu pro komerční odstřel navíc nelze zaměňovat s výkonem práva myslivosti.
8. Vrchní soud navíc nesprávně interpretoval § 261 ObčZ. Stěžovateli vznikla újma výlučně v důsledku neplatného vyloučení ze spolku. Nejsou proto relevantní předchozí vzájemné vztahy ve spolku ani nakupování komerčních povolenek k lovu v soukromé honitbě. Jediným zákonným kritériem pro přiznání přiměřeného zadostiučinění je zásah do základního práva člena. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že u spolkových újem jde zpravidla o újmy odčinitelné jinak než penězi, zejména omluvou příslušného spolkového orgánu. Soud se nezabýval "preventivně-sankční" funkcí požadovaného zadostiučinění. Zásah do práva stěžovatele je civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění tak má odrazovat rušitele od protiprávního jednání. Stěžovatel bude spolkem protiprávně vylučován opakovaně (nově se tak stalo 8. 2. 2024) a bude se u soudu domáhat neplatnosti každého vyloučení, bez možnosti nahrazení vzniklé újmy.
9. Stěžovatel zároveň považuje za excesivní i výrok o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že vrchní soud konstatoval, že přiměřeným zadostiučiněním je samo rozhodnutí o určení neplatnosti, byl stěžovatel úspěšný i co do požadavku na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o konkrétní formě a výši zadostiučinění je na úvaze soudu.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumává z pohledu porušení "běžné" zákonnosti nebo nesprávnosti, ale zabývá se toliko tím, zda při aplikaci práva nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377) a ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)].
12. Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 432/24 , bod 13). Ústavněprávní rozměr je naopak i přesto dán v situacích, kdy by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
13. V nyní posuzované věci jde o určení výše přiměřeného zadostiučinění. Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší rozhodování o konkrétní výši náhrady [srov. nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03
(N 186/38 SbNU 499)]. Jeho přezkum se proto týká otázek, zda obecné soudy své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily [srov. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17
(N 107/85 SbNU 759), bod 11] a zda se přiznaná forma zadostiučinění zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy.
14. V posuzované věci k pochybení dosahujícího výše nastíněného ústavněprávního rámce nedošlo. Vrchní soud nepřiznání peněžního zadostiučinění řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry se v kontextu skutkových zjištění nejeví jako nepřiměřené. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zjevnou nepřiměřenost přiznaného zadostiučinění, sám blíže nespecifikuje, v čem má nemajetková újma nad rámec vrchním soudem vypořádaných argumentů spočívat.
15. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka stěžovatele týkající se neseznámení účastníků s možností odlišného právního hodnocení. Povinnost soudu o této skutečnosti účastníky poučit se pojí zejména se situací, kdy je tato možnost účastníkům neznámá a rozhodnutí by tak bylo překvapivé (JAKŠIČ, Vít. § 220. In: LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016.). V posuzované věci o takový případ nejde. Vrchní soud rozhodoval o přiznání zadostiučinění na základě stěžovatelova návrhu.
Jak sám stěžovatel uvádí, určení konkrétní formy a výše zadostiučinění je na úvaze soudu. Nevyhovění stěžovatelově nároku samo o sobě prvek překvapivosti nezakládá. Dospěl-li soud k závěru o nepřiznání zadostiučinění v penězích na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, nelze ani v takovém postupu nalézt ústavněprávně relevantní pochybení. Stejně tak ostatní námitky týkající se skutkového stavu jsou pouze polemikou stěžovatele se skutkovými zjištěními soudu bez ústavněprávního rozměru.
16. Důvod pro kasační postup Ústavního soudu nezakládá ani nákladový výrok napadeného usnesení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Rozhodnutí o nákladech totiž zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), dále nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11, a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 , (N 57/105 SbNU 148), bod 14]. Ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24 , bod 8, dále nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3), bod 10, a ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 21].
17. Vrchní soud své rozhodnutí o nákladech zdůvodnil částečným úspěchem stěžovatele. Lze přisvědčit stěžovateli, že zejména v případech, kdy konkrétní výše přiznaného nároku záleží na úvaze soudu, je třeba poměřovat úspěch a neúspěch ve věci v širších souvislostech [srov. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09
(N 180/54 SbNU 249)]. Za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován [nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20
(N 162/101 SbNU 129)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. Stěžovatel co do přiznání zadostiučinění v penězích nebyl úspěšný ani z části. Závěr vrchního soudu tak z výše předestřených závěrů nevybočuje.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátumatousova