Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 661/01
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti H.V., zastoupené JUDr. I.H., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2000, čj. 16 C 23/99-68, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2001, čj. 6 Co 1479/2001-113, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelka setrvává na svém tvrzení, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy ČR, jakož i čl. 11, čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Zamýšleným stavebním projektem žalovaných vznikne totiž stěžovatelce z celé řady důvodů nenahraditelná škoda, zejména zastíněním zahrady, a tím i snížením tržní hodnoty stěžovatelčiných nemovitostí. Obecné soudy rovněž neměly stěžovatelce ukládat povinnost, na jejíž straně existují důvody hodné zvláštního zřetele, k náhradě nákladů řízení. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 6 C 23/99 Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh stěžovatelky, kterým se domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se stavby, přístavby, nadstavby a stavebních úprav rodinného domu, ve výroku rozsudku blíže identifikovaného, vzhledem k faktu zastínění zahrady stěžovatelky nad míru přiměřenou poměrům a současně stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení 5 500,-- Kč a československému státu 7 726,-- Kč. Okresní soud na základě provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku ing.
J.F., dospěl k závěru, že v projednávané věci není naplněna skutková podstata předpokládaná ustanovením § 127 odst. 1 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o povinnosti zaplatit československému státu 7 926,-- Kč jej změnil tak, že tuto výši snížil na částku 3 963,-- Kč a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 2 325,-- Kč. Také podle názoru odvolacího soudu žalovanými zamýšlené stavební úpravy nepředstavují zásah přesahující míru přiměřenou poměrům.
Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 22. 4. 2002, čj. 22 Cdo 522/2002-144, dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl.
Obecné soudy, vycházející ze znaleckého posudku ing. J.F., došly ve svých hodnoceních k závěru, že navrhované stavební úpravy domu žalovaných přinášejí sice určité zhoršení a omezování užívání nemovitostí stěžovatelkou, a tím představují sice zásah do jejích práv, ten však nepřekračuje míru přiměřenou poměrům ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku a zůstává ve společensky únosných hranicích, daných sousedskými právy. Již na tomto místě třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.
82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, podmínky dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle názoru Ústavního soudu výklad pojmu "nad míru přiměřenou poměrům" je ze strany obecných soudů objektivní a odpovídající konstantní judikatuře, a to navíc i z toho důvodu, že obecné soudy v tomto bodu přihlížely i k celé řadě dalších aspektů uplatňovaných a zdůrazňovaných stěžovatelkou.
Z výše uvedených důvodů může Ústavní soud rovněž stěží cokoli měnit na výrocích o nákladech řízení, neboť obecné soudy v tomto směru postupovaly s přihlédnutím k základnímu principu, tj. úspěchu ve věci, a není věcí Ústavního soudu, aby o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. sám rozhodoval.
Zcela na závěr považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že situaci stěžovatelky může chápat, nicméně jde pouze o jeden z nespočtu případů, kdy do určité míry dojde ke změně režimu výkonu vlastnického práva, nicméně změně nevymykající se z ústavně právního rámce. Pokud pak jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, stěžovatelka výslovně nenavrhuje jeho zrušení, a proto Ústavní soud je neučinil předmětem svého přezkumu, který by ostatně stejně nemohl vésti k věcným závěrům.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu