Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 676/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2002 ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupeného JUDr. P.M., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2000, čj. 43 C 48/99-38, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2001, čj. 26 Co 312/2001-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu 43 C 48/99 Městského soudu v Brně, konstatovaným rozhodnutím o posledním prostředku bylo již citované rozhodnutí Městského soudu v Brně, kterým tento soud o stěžovatelově žalobě na přezkum zákonnosti správního rozhodnutí rozhodl tak, že řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavil. Stěžovatel sice na základě poučení poskytnutého městským soudem podal proti jeho usnesení odvolání, o tomto odvolání bylo však napadeným usnesením krajského soudu rozhodnuto tak, že odvolací řízení pro chybějící funkční příslušnost bylo zastaveno (§ 104 odst. 1, § 246c o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, bod 15 hlavy I části 12 zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedeného tedy plyne, že rozhodnutím, které stěžovatel mohl napadnout ústavní stížností, je pouze již konstatované usnesení městského soudu, jež stěžovateli, v tomto řízení nezastoupenému, bylo doručeno dne 27.
11. 2000. Byla-li tedy ústavní stížnost podána dne 23. 11. 2001, stalo se tak již po uplynutí zákonné 60 denní lhůty. Na tomto faktu nemůže bohužel nic změnit skutečnost, že Městský soud v Brně projevil v tomto řízení základní neznalost některých institutů, týkajících se zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jakož i části páté o. s. ř., týkající se správního soudnictví, a to nejen pokud jde o doručování ve správním řízení (§ 25 odst. 3 zákona o správním řízení), když stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen (což znamená, že rozhodnutí správního orgánu nemohlo nabýt právní moci), že zastavením řízení městský soud ústavně porušil ustanovení § 250 odst. 4 o.
s. ř., jakož i konečně, že svým poučením o možnosti podat odvolání ve skutečnosti způsobil, že stěžovatel ústavní stížnost podal opožděně. Jinými slovy, Ústavní soud nedisponuje žádným prostředkem, jak zhojit fakt, že usnesení Městského soudu v Brně nebylo již možno po uplynutí zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti touto stížností napadnout, neboť rozhodnutí krajského soudu postrádalo z hlediska běhu této lhůty právní relevanci. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj