Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 25 Cdo 1650/2000-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 25 Cdo 1650/2000-87, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, č.j. 351/99-72. Posledně uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) P. O. částku 226.823,- Kč (namísto původní částky 226.986,- Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že v důsledku toho napadené usnesení není v souladu s ústavní zásadou zakotvenou v čl. 90 věta první Ústavy České republiky ("Ústava"), dle níž jsou obecné soudy povinny poskytovat právům ochranu. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, podle něhož dovoláním napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím a nikoliv rozsudkem měnícím, a trvá na tom, že změna rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zakládá přípustnost dovolání a tedy že dovolací soud neměl právo dovolání odmítnout ale měl se věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Stěžovatel dále tvrdí, že odmítnutím dovolání mu dovolací soud zabránil v realizaci jeho procesních práv a v rozporu se zákonem způsobil zbytečné průtahy v řízení o přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a omezil ho v plnění důkazní povinnosti. V dovolání totiž uvedl taková tvrzení a navrhl takové důkazy, které jsou podstatné a do problematiky posuzované obecnými soudy by přinesly podstatný zvrat.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru napadeným usnesením nebyla ústavní práva stěžovatele porušena. Důvody, z jakých podané dovolání nebylo přípustné, vycházejí z procesních předpisů a z konstantní judikatury dovolacího soudu a jsou podrobně v napadeném rozhodnutí uvedeny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12 C 122/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s procesněprávním posouzením jím podaného dovolání Nejvyšším soudem ČR, který dospěl k závěru, že i když odvolací soud formálně výrok svého rozsudku označil jako "změnu" rozsudku soudu prvého stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, ve skutečnosti se jedná o potvrzení rozsudku soudu prvého stupně v tomto rozsahu. Ústavní soud konstatuje, že uvedený postup Nejvyššího soudu ČR je ústavně zcela konformní a v souladu s jeho konstantní judikaturou, a tudíž v něm neshledává jakýkoliv z namítaných zásahů do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu