Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 68/05
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P. a MUDr. D. K., zastoupených JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 24 Co 232/2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2004, č. j. 18 D 114/2004-34, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 2. 2005 se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v dědické věci, v níž nebyly určeny dědičkami ve čtvrté zákonné skupině, ačkoli jsou sestřenicemi zůstavitele. Stěžovatelky tvrdily, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo dědit, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem.
Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdily, že měly být povolány jako dědičky zůstavitele V. P., k čemuž však nedošlo, neboť soudy do okruhu zákonných dědiců čtvrté skupiny zahrnují pouze děti prarodičů zůstavitele, nikoli potomky těchto prarodičů. Použitý výklad sice odpovídá textu ust. § 475a občanského zákoníku, avšak pomíjí, že ukončení zákonné posloupnosti dětmi prarodičů zůstavitele (strýci a tetami) neumožňuje posloupnost prodloužit na děti strýců a tet (na sestřenice a bratrance).
Takový výklad je sice v souladu s ustáleným soudním a komentářovým výkladem, ale neobstojí z hlediska ústavněprávního, neboť smyslem změn dědického práva, které nabyly účinnosti od 1. 1. 1992, byl návrat k dřívějším institutům postupně opouštěným po roce 1948. (Např. rozšířením třetí a zavedením čtvrté dědické skupiny došlo k upřednostnění rodinné posloupnosti před přechodem dědictví na stát.) Článek 11 odst. 1 Listiny zaručuje dědění a právem dětí je dědit po svých rodičích. Stěžovatelky zde odkázaly na jednu z právních vět usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 227/96
(publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, str. 133). Zde Ústavní soud konstatoval, že změny v dědickém právu, ke kterým zákonodárce přikročil po roce 1989, měly za cíl (účel) návrat neporušitelnému a přirozenému právu na dědění, které bylo v období nesvobody upíráno. Obecný zákoník občanský z roku 1811 přitom vycházel z velmi širokého pojetí dědické posloupnosti a upřednostňoval dědění v rámci širší rodiny. Pokud poslední věta čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje dědění, pak podle stěžovatelek přechod majetku v rámci širší rodiny musí mít vždy přednost před odúmrtí (§ 462 občanského zákoníku). Soudy měly použít výklad, který byl pro stěžovatelky příznivější. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2004, č. j.
18 D 114/2004-34 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozhodl, že stěžovatelky a MUDr. M. Č. nejsou zákonnými dědičkami zůstavitele V. P., který podle soudu nezanechal závěť, byl svobodný, bezdětný, a rodiče jej předemřeli. Zůstavitel žil sám, byl bez sourozenců a předemřeli jej i jeho prarodiče a jejich děti. Stěžovatelky, tedy sestřenice zůstavitele, byly jeho nejbližšími příbuznými. Obvodní soud nicméně konstatoval, že zákonná posloupnost končí čtvrtou dědickou skupinou, která sestřenice a bratrance již nezahrnuje.
Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky (a další sestřenice zůstavitele MUDr. M. Č.) odvolání, v němž argumentovaly obdobně jako v ústavní stížnosti. Komentářové argumentace odůvodňující ukončení zákonné posloupnosti poukazem na tzv. smějící se dědice označily za zavádějící, neboť smějícími se dědici mohou být i děti zůstavitele, kteří se s ním nestýkají, ale nesplňují ještě podmínky vydědění. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 24 Co 232/2004 Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelek nebylo shledáno důvodným, neboť městský soud považoval text ust.
§ 475a občanského zákoníku za zcela jednoznačný, kdy nelze uvažovat ani o nedopatření zákonodárce, neboť ustanovení o zákonné dědické posloupnosti systematicky rozlišují pojmy "děti" a "potomci". Rozdíl mezi těmito pojmy je podle městského soudu srozumitelný. Označení smějící se dědic nepovažoval městský soud za podstatné. Jde podle něj jen o to, vymezit okruh zákonných dědiců do určitého stupně. Po společenských změnách byl okruh dědiců vymezen nově a vyjadřuje vůli zákonodárce, kterou měl po těchto změnách.
Úpravy, která platila kdysi a nebyla zákonodárcem převzata, se dovolávat nelze. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelky neprokázaly, že došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. porušení některé z ústavních kautel.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž splnění má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371 ). Stěžovatelky brojily výhradně proti aplikovanému výkladu ust. § 475a občanského zákoníku a domáhaly se, s odvoláním na poslední větu čl. 11 odst.
1 Listiny, zaručující dědictví, extenzivního výkladu pojmu "děti prarodičů" (strýcové a tety), který chtěly vyložit tak, aby zahrnoval i "děti dětí" prarodičů, tedy bratrance a sestřenice. K námitce ústavní nekonformity (obecnými soudy použitého) výkladu ust. § 475a občanského zákoníku Ústavní soud konstatuje, že nelze shledávat nic protiústavního v tom, když stát v určitém rozumném stupni ukončí zákonnou posloupnost dědiců. Důvody, které jej k tomu vedou, mohou spočívat jak v úmyslu nepřiřknout (v podstatě automaticky nastupující) dědický titul osobám bez jakékoli vazby k zůstaviteli, tak v obtížné dohledatelnosti osob, jejichž vazba k zůstaviteli je jen velmi volná.
Tento výklad zákona přirozeně nijak nepřekáží tomu, aby bylo na sestřenice a bratrance pamatováno v závěti. Stěžovatelkami citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/96 na jejich situaci převážně nedopadá. Ústavní soud v tomto usnesení především upozornil, že z čl. 11 odst. 1 Listiny neplyne bez dalšího "jistota zachování rodinného majetku", jak namítal stěžovatel v tehdy posuzované věci, kdy se domáhal dědického práva u dědictví, které bylo pro předlužení likvidováno k úhradě dluhů. Pokud se v tomto usnesení Ústavní soud vyjádřil k čl.
11 odst. 1 Listiny, pak v tom smyslu, že toto ustanovení Listiny má i dimenzi ústavní institucionální garance dědění. Právní institut dědění právě z tohoto důvodu nelze zcela negovat obyčejným zákonem. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelek jak tvrdily v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. dubna 2006