IV.ÚS 680/26 ze dne 1. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Babky, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 24 Cdo 2576/2025-430, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 68 Co 28/2025-401 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 98 C 3/2019-359, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Ing. Zbyňka Pally, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl napadeným usnesením návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 98 C 3/2019 (žalovaným byl Ing. Zbyněk Palla). V odůvodnění obvodní soud uzavřel, že stěžovatel není k podání návrhu aktivně legitimován, neboť se řízení, jehož obnova je navrhována, neúčastní ostatní dědicové původního žalobce jako zůstavitele. Dále konstatoval, že stěžovatel nenavrhl žádný důkaz, který nebylo možné provést již v původním řízení. Navíc stěžovatel svůj návrh podal po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, přičemž jej změnil toliko ve výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žaloba byla podána po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty. Rovněž uzavřel, že je dán nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, neúčastní-li se řízení ostatní dědicové, přičemž tento nedostatek již nelze zhojit v odvolacím řízení.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že námitky stěžovatele týkající se doručování usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení se míjejí s nosnými důvody napadeného usnesení městského soudu.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy při posuzování jeho návrhu na povolení obnovy řízení nenařídily k dané věci jednání, a stěžovatel tak neměl možnost předložit z jeho pohledu podstatné důkazy a k věci se vyjádřit. Zásadní nesoulad také stěžovatel spatřuje v tom, že jeho návrh na povolení obnovy řízení byl přikázán soudci, který rozhodoval v řízení, jež by ale mělo být podle stěžovatele obnoveno.
Stěžovatel konečně nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání nevymezil dostatečně jeho přípustnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Pokud stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž výrok usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů řízení, který již byl rozhodnutím městského soudu změněn, pak k rozhodování o ústavnosti takového výroku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva zakládající přípustnost dovolání, a odmítnutí dovolání proto bylo zákonem předvídaným procesním postupem (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu), který není v rozporu s právem na soudní ochranu či zákonného soudce. Obsah dovolání Ústavní soud ověřil z jeho kopie přiložené k ústavní stížnosti.
10. Ke stěžovatelově další argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že poněkud přehlíží důvody, pro které byl jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Stěžovatel napadl žalobou na obnovu řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2020 č. j. 98 C 3/2019-353, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021 č. j. 68 Co 350/2020-278, které nabyly právní moci dne 19. 2. 2021. Objektivní tříletá lhůta tak podle § 233 odst. 2 občanského soudního řádu počala běžet od právní moci napadeného rozhodnutí. Podal-li stěžovatel žalobu na obnovu řízení dne 8. 4. 2024, učinil tak poté, co dne 19. 2. 2024 marně uplynula tříletá lhůta pro její podání. Tato skutečnost obstála jako důvod pro zamítnutí návrhu stěžovatele, aniž by k tomu bylo třeba nařídit jednání. 11.
K otázce případného vyloučení soudce z řízení o návrhu na povolení obnovy řízení Ústavní soud uvádí, že občanský soudní řád předpokládá, že takový návrh bude projednávat týž soudce nebo senát, který rozhodoval v původním řízení. Účelem obnovy řízení je totiž předložení nových skutečností nebo důkazů, které účastník bez své viny nemohl uplatnit dříve. Je tedy žádoucí, aby potenciál těchto nově tvrzených okolností posoudil soudce, jenž původní věc detailně zná a jenž v ní prováděl dokazování. Tento postup plně aprobovala i judikatura Ústavního soudu, která konstantně dovozuje, že samotné zapojení téhož soudce do původního řízení i do řízení o jeho obnově nikterak neporušuje právo na nestranný a nezávislý soud (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 1446/22 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Warsicka proti Polsku ze dne 16. 1. 2007 č. 2065/03, body 38 až 40).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu