Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci Marie Valentové, právně zastoupené advokátem Dr. Hynkem Applem, se sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1733/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Prostějově tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním názorem, že pozemek p. č. X má povahu účelové komunikace, která slouží jako vjezd a výjezd k čerpací stanici pro blíže nevymezený okruh řidičů. Stejně tak se ztotožnil se závěrem, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného pozemku. Dle náhledu odvolacího soudu dochází v předmětném případě ke střetu soukromého práva žalobkyně s veřejným zájmem užívat spornou komunikaci k účelu, k němuž byla zřízena.
Pokud tedy žalobkyně nezpochybňuje svůj předchozí souhlas s výstavbou čerpací stanice a se zřízením příjezdové komunikace na pozemcích v jejím vlastnictví, pak následně nemůže zmařit veřejnoprávní užívání této komunikace svým soukromoprávním úkonem. V ústavní stížnosti napadeném usnesení Nejvyšší soud zcela odkazuje na rozsudek krajského soudu, který považuje za úplný a správný. K věci samé toliko připomněl, že stěžovatelka byla srozuměna s tím, že sporná nemovitost bude sloužit po dlouhá léta jako průjezdná komunikace za účelem všem přístupnému čerpání pohonných hmot.
Stěžovatelka ve svém návrhu se závěry Nejvyššího, potažmo krajského soudu, zásadně nesouhlasí, neboť žalovaná neužívá předmětný pozemek k obecnému užívání, nýbrž zcela jednoznačně k výdělečné činnosti, která není obecným užíváním. Stěžovatelka měla v minulosti s právní předchůdkyní žalované uzavřenou nájemní smlouvu, týkající se sporné nemovitosti, z níž lze dovodit její právní titul k užívání nemovitosti. Za rozhodující považuje stěžovatelka tu skutečnost, že žalovaná subjektem tohoto právního vztahu nebyla.
Žalovaná se stala na základě dražby vlastníkem toliko objektu SO 02 - objekt služeb. Stala se tedy vlastníkem jen naprosto dílčí části čerpací stanice. Žalovaná nebyla oprávněna užívat sporný pozemek v rozsahu práv původního nájemce, měla právo tento pozemek užívat jen jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Nikoliv však k podnikatelským účelům. Uvedeným postupem zasáhla vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti do vlastnických práv stěžovatelky, přičemž obecné soudy jí neposkytly ochranu.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 , publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66). Ústavní soud není jen další odvolací instancí.
Dle náhledu Ústavního soudu lze závěry Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní, a to zejména za situace, kdy stěžovatelka vznesla některé své námitky až v řízení před dovolacím soudem. Ústavní stížnost jako taková je založená na zásadě subsidiarity spočívající v materiální rovině ve vyčerpání argumentační palety stěžovatelky již v řízení před obecnými soudy. V úsudku obecných soudů, resp. pouze soudu Nejvyššího, neboť pouze jeho usnesení je napadeno ústavní stížností, o povaze sporného pozemku jakožto účelové komunikaci, nelze dohledat rozpor s některým s ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z pohledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší soud návrhem stěžovatelky zabýval a s jejími námitkami se argumentačně vypořádal. To, že stěžovatelka názor soudu nesdílí, samo o sobě protiústavnost nezakládá.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Závěrem lze poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu