22 Cdo 1733/2009 ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. V., bytem v Č., zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti žalované ÖMV Česká republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Na Vítězné pláni 1719/4, IČO: 48038687, zastoupené JUDr. Lubomírem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 183/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2008, č. j. 21 Co 163/2008-195,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra Jelínka.
Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č. j. 5 C 183/2003-173, uložil žalované, aby se zdržela užívání pozemku žalobkyně
parc. č. 5751/1, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště P., pro obec, okres a kat. území P., k soustavné činnosti prováděné v rozsahu a při výkonu předmětu podnikání, zapsaného u žalované v obchodním rejstříku za účelem dosažení zisku. Soud prvního stupně zjistil, že pozemek v kat. území P. je vlastnictvím žalobkyně. V katastru nemovitostí je veden pro způsob využití jako ostatní komunikace. Tento pozemek představuje asfaltovou plochu, která je na dvou místech spojena s ostatními pozemními komunikacemi (vjezd a výjezd), a využíván žalovanou v souvislosti s provozem čerpací stanice žalované umístěné na pozemku žalobkyně v kat. území P. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že pozemek je účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Protože žalovaná užívá předmětný pozemek bez právního důvodu ke své podnikatelské činnosti, čímž zasahuje do vlastnických práv žalobkyně, žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. října 2008, č. j. 21 Co 163/2008-195, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním názorem, že pozemek má povahu účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., která slouží jako vjezd a výjezd k čerpací stanici pohonných hmot blíže nevymezenému okruhu řidičů, přijíždějícím čerpat pohonné hmoty, i pro realizaci podnikatelských aktivit žalované. Dodal, že předcházející vlastnice čerpací stanice společnost PETRA, a. s., měla ohledně užívání pozemku uzavřenou nájemní smlouvu, kterou žalobkyně platně vypověděla. Žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného pozemku. Podle odvolacího soudu v daném případě dochází ke střetu soukromoprávního práva žalobkyně s veřejným zájmem, aby komunikace na předmětném pozemku mohla být užívána k účelu, k němuž byla zřízena. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“), představovanou rozhodnutími ve věcech spisových značek 22 Cdo 1324/2003, 22 Cdo 1868/2000 a 22 Cdo 2191/2002, odvolací soud uvedl, že „jestliže by žalobkyně svým soukromoprávním úkonem zabránila žalované v užívání účelové komunikace pro zajištění předmětu jejího podnikání, tj. prodej pohonných hmot, zamezila by tím současně obecnému užívání této komunikace i pro další uživatele k účelu, k němuž tato komunikace byla zřízena“, a pokud žalobkyně nezpochybňuje svůj předchozí souhlas s výstavbou čerpací stanice a se zřízením příjezdové komunikace na pozemcích v jejím vlastnictví, pak následně nemůže zmařit veřejnoprávní užívání této komunikace svým soukromoprávním úkonem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že žaloba se neopírá o zákon o pozemních komunikacích, ale je výhradně soukromoprávního charakteru. Žalovaná „neužívá předmětný pozemek k obecnému užívání v souladu s § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích“, ale k výdělečné činnosti, která není obecným užíváním. Pozemek byl určen jen k příjezdu a odjezdu subjektů čerpajících pohonné hmoty či nakupujících jiné služby související s touto činností. Žalovaná vydražila do svého vlastnictví pouze budovu, která sloužila k prodeji drobného zboží a jako výstup počítačové sítě a pokladna pro provoz dříve existující čerpací stanice. Tím se nestala provozovatelem čerpací stanice jako celku. Vlastnictví budovy neopravňuje žalovanou k žádnému provozování čerpací stanice na pozemku žalobkyně. Celá technologická část čerpací stanice – nádrže, stojany a pod. jsou ve vlastnictví jiného vlastníka (spor vedený u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 158/2005). Provozování čerpací stanice nepředstavuje obecné užívání pozemku. Žalovaná by mohla předmětný pozemek užívat ke spojení s další komunikaci
jen za předpokladu, že by neexistoval jiný způsob. V daném případě existuje jiný způsob, jak žalované zajistit komunikační spojení. Žaloba nesměřuje k odnětí komunikace z obecného užívání, ale zcela jen proti žalované, která na úkor a bez souhlasu žalobkyně na tomto pozemku podniká, tj. provozuje činnost směřující k dosažení zisku, což není činnost vyplývající z obecného užívání komunikace na tomto pozemku. Nelze zaměňovat, že i když byl pozemek upraven způsobem pro chod čerpací stanice, že by se stal součástí budovy, kterou nabyla žalovaná. Tato skutečnost je nepodstatná. Vadu řízení žalobkyně spatřuje „ve změně názoru na posouzení žalobního návrhu“, kdy odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 2. února 2007 vychází ze soukromoprávního charakteru žaloby a nyní posuzuje žalobu jinak. Skutkové zjištění, že vlastník budovy, tj. žalovaná, poskytuje čerpání pohonných hmot prostřednictvím objektu ve svém vlastnictví, nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto směru nebyly provedeny důkazy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu s tím, že necítí potřebu polemizovat s argumenty žalobkyně v dovolání. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř., je - li dovolání přípustné podle § 237 odst. l písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat
také z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí), pod pořadovým
č. C 44. V daném případě dovolatelkou uplatněný důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není. Zjištění, že se žalovaný stal vlastníkem, resp. provozovatelem „čerpací stanice jako celku“ – t. j. nejen budovy prodejny a pokladny, ale i dalších technologických částí má oporu v dražební vyhlášce k dražbě, na níž došlo k vydražení i předmětné čerpací stanice žalovaným. V ní je uvedeno (viz č. l. 72 spisu), že je tvořena nejen budovou prodeje a mycí linkou, ale i zastřešením výdejních stojanů, základovou deskou úložiště PHM, venkovními úpravami a ostatními součástmi (jako je např. venkovní osvětlení a reklamní poutač – pylon). Žalobkyně až v dovolacím řízení argumentuje tím, že žalovaný je vlastníkem pouze „budovy“, zatímco ostatní technologická část je ve
vlastnictví jiného vlastníka, aniž by uvedla, kdo je tím jiným vlastníkem. Pokud odkazuje na jiný spor vedený u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 158/2005, dovolací soud může jen konstatovat, že jde o neurčitá tvrzení, která uplatňuje až v dovolacím řízení. Dovolací soud k těmto tvrzením přihlížet nemůže, poněvadž jde o nepřípustnou novotu a v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolací soud ani nezjistil, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
I kdyby odvolací soud změnil názor
na právní povahu žalobního návrhu, nešlo by o porušení předpisů občanského soudního řádu. Ostatně dovolatelka na žádné konkrétní ustanovení zákona, které by mělo být porušeno, nepoukazuje.
Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje dovolací soud za zcela správné a natolik úplné a výstižné, že na ně může v podstatě jen odkázat. K věci samé pouze připomíná, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že sporná nemovitost bude sloužit po dlouhá léta jako průjezdná komunikace za účelem všem přístupnému čerpání pohonných hmot. Čerpací stanice je veřejnosti sloužícím technickým zařízením, a protože nejde o neoprávněnou stavbu, ale o hromadnou věc, kterou žalovaná nabyla do svého vlastnictví jako celek, neodpovídalo by dobrým mravům, kdyby ji nemohla používat k plnění jejího účelového určení. Pro ně je ostatně žalobkyně ve výkonu svého vlastnického práva veřejnoprávně omezena jejím používáním jako veřejné komunikace. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 900/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/2000), podle kterého „jestliže skončením nájmu pozemku žalovaným nastane střet práv žalobce jako vlastníka pozemku s právy žalovaného jako vlastníka stavby, která není stavbou neoprávněnou a ke které je přístup jen přes pozemek žalobce, může být žalobci výkon práva, jímž by bránil žalovanému v užívání uvedené stavby, odepřen pro jeho rozpor s dobrými mravy.“ V dané věci jde o poněkud odlišnou situaci, spočívající v tom, že žalovaný v minulosti neměl právo nájmu k předmětné nemovitosti, ovšem tím, že nabyl vlastnictví k čerpací stanici vstoupil do práv dřívějšího nájemce, jemuž později právo nájmu pozemku zaniklo. Proto jsou závěry citovaného judikátu použitelné i na daný případ. Z ničeho také nelze dovodit, že by se žalovaný choval k žalobkyni či předmětu jejího vlastnictví jinak protiprávně, nekorektně či zištně. Nedošlo-li doposud k právnímu uspořádání vzájemných práv a povinností mezi účastníky, např. uzavřením smlouvy o nájmu sporného pozemku, může se za splnění zákonných podmínek žalobkyně na žalovaném domáhat odpovídajícího plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.), které představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí
podle § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 4.500,- Kč,
a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy celkem 4.800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. října 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu