Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 69/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 1998 ve věci ústavní stížnosti 1) H.R., 2) J.R., 3) A.R., všech zastoupených JUDr. P.B., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 1996, čj. 10 C 368/92-116, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, čj. 22 Co 486/97-145, 22 Co 487/97-145, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Vyvlastněním předmětných nemovitostí byl právní předchůdce stěžovatelů ve skutečnosti politicky diskriminován a diskriminující je již sám zákon, na jehož podkladě vyvlastnění bylo provedeno, neboť sloužil k upevnění totalitní moci. Z uvedených důvodů domáhají se stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí. IV. ÚS 69/98
Ani Ústavní soud, stejně jako stěžovatelé, nepochybuje o tom, že také zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, na jehož podkladě došlo k vyvlastnění nemovitostí vlastnicky náležejících právnímu předchůdci stěžovatelů, je zákonem své doby, neboť jeho účelem bylo mimo jiné napomáhat "k uskutečnění jednotného hospodářského plánu" (§ 20), stejně jako nemá pochyb o provázanosti ekonomické a politické moci. V období let 1948 - 1989 došlo nicméně působením totalitní moci k majetkovým a jiným křivdám v tak enormním rozsahu, že náprava všech způsobených křivd není evidentně prakticky možná, nehledě na to, že prolínáním různých subjektů a sfér, obecně vzato, by nápravou jedné křivdy mohla nyní vzniknout křivda jiná.
V tomto faktu tkví důvod určitých mezí kladených restitučním snahám, vyjádřených i v preambuli k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tendencí k pouhému zmírnění těchto křivd, vyvěrající z vědomí, že tyto křivdy "nelze nikdy zcela napravit". Obecné soudy si všech uvedených momentů byly nepochybně vědomy a závěry, k nimž došly, učinily na podkladě dokazování, jež lze považovat za téměř vyčerpávající. Zcela logickým a přesvědčivým se proto jeví i jejich závěr o tom, že v projednávané věci není dán restituční důvod podle ustanovení § 2 citovaného zákona, neboť stěžovatelé neprokázali příčinnou souvislost mezi vyvlastněním předmětných nemovitostí a teprve následnou politickou perzekucí jejich právního předchůdce, odsouzeného 4 roky po tomto vyvlastnění, když záměr zřídit sklad tiskovin byl žalovaným pojat již v roce 1952 a jako nejpřijatelnější objekt se ukazoval právě objekt právního předchůdce stěžovatelů.
Rozhodnutím obecných soudů nedošlo tedy k zásahu do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. března 1998
I JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj