Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Český rozhlas, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 3892/2022-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2022 č. j. 30 Co 181/2022-99, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29.
března 2022 č. j. 26 C 107/2021-65 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 1017/2023-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2022 č. j. 54 Co 234/2022-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. února 2022 č. j. 29 C 155/2021-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, a to práva na svobodu projevu a práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že došlo k porušení principu zákonnosti, jak plyne z čl. 2 odst. 2 Listiny, a to "skrze porušení pokynu čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, čímž bylo dotčeno, mimo jiné i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je veřejnoprávní subjekt založený zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhlasu"). Majetkovým základem stěžovatele byl a je majetek převedený z Československého rozhlasu (§ 1 odst. 2 zákona o rozhlasu), přičemž v praxi se majetková struktura formovala tak, že k majetku, který byl převeden na Český rozhlas, se zřizovalo předkupní právo ve prospěch Československého rozhlasu a naopak k majetku, který zůstal ve vlastnictví Československého rozhlasu, se zřizovalo předkupní právo ve prospěch stěžovatele. Při převodu nemovitostí, které jsou předmětem této stížnosti, tak bylo v katastru zapsáno vlastnické právo stěžovatele a vyznačeno předkupní právo Československému rozhlasu. Jde jednak o budovu, ve které stěžovatel sídlí (kat. úz. Vinohrady), jednak o další budovu v kat. úz. Karlín, v níž rovněž provozuje svou činnost. Krátce před zánikem Československa přijalo tehdejší Federální shromáždění zákon, kterým zrušilo Československý rozhlas a jeho majetek za současného výčtu typových majetkových hodnot přešel na stát, a to zákonem č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. Do zahájení sporu, který předcházel ústavní stížnosti, bylo předkupní právo na obou nemovitostech vyznačeno ve prospěch Československého rozhlasu. Stěžovatel v roce 2021 dospěl k závěru, že předkupní právo vyznačené v katastru je v rozporu se zákonem, a proto podal dvě žaloby, ve kterých argumentoval jednak tím, že předkupní právo nemohlo na přelomu let 1992 a 1993 přejít z Československa na Českou republiku, protože předkupní právo je z principu nepřevoditelné a zánikem oprávněného zaniká, a současně argumentoval tím, že přechod předkupního práva na stát je v rozporu s principem majetkové nezávislosti stěžovatele na státu.
3. Ohledně nemovitosti, ve které stěžovatel sídlí, Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na určení neexistence předkupního práva smluvního zamítl. Soud omezil zkoumání skutkového stavu na zjištění, kdo byl vlastníkem příslušné nemovitosti v okamžiku jejího převodu z Československého rozhlasu na stěžovatele a dospěl k závěru, že vlastníkem byl stát (československý), a proto v okamžiku, kdy se sjednalo předkupní právo ve prospěch převodce, bylo sjednáno ve prospěch státu. Na přelomu let 1992 a 1993 tedy nešlo o přechod práva ze subjektu na subjekt, ale stále o setrvání práva ve prospěch státu. Námitku, že existence předkupního práva je v rozporu s principem nezávislosti stěžovatele, soud neřešil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal nesprávnost závěrů, nesouhlasil s přípustností přechodu předkupního práva a poukazoval majetkové oddělení stěžovatele od státu. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel reagoval na změnu zápisu oprávněného subjektu v katastru nemovitostí. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňový rozsudek potvrdil a v odůvodnění rozvedl podrobněji úvahu o tom, že majetek Československého rozhlasu byl státním majetkem. Výrazně rozvedl rovněž úvahu, že přechod předkupního práva ze subjektu na jiný subjekt je u právnických osob možný, jde-li o právní nástupnictví. K nezávislosti Českého rozhlasu a rozporu existence předkupního práva s ní se městský soud nevyjádřil. Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním, ve kterém, mimo jiné, namítal, že se soudy vůbec nezabývaly nezávislostí stěžovatele na státu, v čemž spatřoval právní princip hodný ochrany, ač tato otázka v žalobě byla řádně uplatněna. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že otázku, zda majetek Československého rozhlasu byl jeho majetkem, nebo majetkem státu, ke kterému měl Československý rozhlas právo hospodařit, charakterizoval jako skutkovou a tedy jemu nepříslušící a další otázky odmítl řešit s poukazem na to, že byly uplatněny až v dovolání.
4. Ve vztahu k nemovitosti v kat. úz. Karlín zamítl stěžovatelovu žalobu Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem, protože dospěl k závěru, že předkupní právo přešlo z Československého rozhlasu na Českou republiku. Zákaz přechodu předkupního práva vyložil tak, že se na přechod podle zákona nevztahuje. Námitku, že existence předkupního práva je v rozporu s principem nezávislosti a plné majetkové emancipace žalobce od státu soud nepřijal, protože tento princip nedovodil. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém polemizoval se závěry rozsudku z pozic, na kterých byla jeho žaloba vystavěna, a v průběhu odvolacího řízení reagoval na změnu zápisu oprávněného subjektu v katastru nemovitostí. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, rozsudek potvrdil, a v odůvodnění rozvedl výklad úpravy předkupního práva. I tento rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl s obdobným odůvodněním jako rozhodnutí ve vztahu k nemovitosti, v níž stěžovatel sídlí, a reagoval na jednu z nových námitek, a to na určení vlastníka majetku Československého rozhlasu.
5. Stěžovatel předestřel obecným soudům právní konstrukci, podle níž předkupní právo na přelomu let 1992 a 1993 na Českou republiku nepřešlo. Tu podpořil i tvrzením, že takový přechod předkupního práva by byl v rozporu s principem jeho majetkové nezávislosti. Argument, že sporné právo zasahuje do nezávislosti stěžovatele, byl argumentem nastoleným v samotném začátku sporu. Skutečnost, že obecné soudy přechod tohoto práva aprobovaly, je podle stěžovatele porušením čl. 17 Listiny.
6. Podle stěžovatele přechod předkupního práva stanovený federální normou nemohl být založen, protože tato federální norma byla v konfliktu s normou národní a k okamžiku přechodu práva ústavodárce nového státu stanovil jednoznačně, že republiková norma má přednost. K přechodu tak nemohlo dojít už v důsledku aplikace priority republikové normy nad federální. Tento argument byl uplatněn v žalobách na samém počátku sporu a ve všech navazujících procesních úkonech. Obecné soudy se k němu v podstatě nijak nevyjádřily.
7. Nejvyšší soud nemůže podle stěžovatele zpětně promítat požadavky na dovolání do předchozích fází řízení a podmiňovat přípustnost dovolání jejich dřívějším naplněním. V dovolání stěžovatel formuloval otázky tak, jak byly podle jeho názoru nesprávně řešeny městským soudem, a to v té podobě, v jaké byly použity tímto soudem, který nerespektoval argumentační rámec sporu a nereagoval na argumenty stěžovatele. Je také neudržitelná úvaha, že otázka, zda majetek Československého rozhlasu byl majetkem toho subjektu práva nebo majetkem státu, ke kterému měl Československý rozhlas právo hospodařit, je otázkou skutkovou. Rozdíl mezi majetkem vlastním a majetkem svěřeným do práva hospodařit je rozdíl v právní konstrukci, jež měla jinak navenek stejné znaky. Jde tedy o otázku bytostně právní a odmítnutí zabývat se touto otázkou jakožto otázkou neprávní, je popřením své vlastní existence.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy.
Jeho kompetence je dána pouze tehdy, došlo-li by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
10. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených rozhodnutích nezjistil. Obecné soudy své závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily a rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, tudíž jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Těžiště ústavní stížnosti je založeno na polemice s posouzením přechodu předkupního práva, k němuž (ne)mělo dojít na přelomu let 1992 a 1993. Obecné soudy se s touto námitkou ústavně souladným způsobem vypořádaly, takže postačuje odkaz na shrnutí jejich závěrů v odůvodnění napadených usnesení Nejvyššího soudu (srov. bod 23.
usnesení č. j. 22 Cdo 3892/2022-123 a bod 16. usnesení č. j. 22 Cdo 1017/2023-129). Také s dalšími argumenty stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly, a proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími zamítajícími stěžovatelovy žaloby na určení neexistence předkupního práva došlo k porušení ústavně zaručených jeho základních práv nebo svobod.
11. Ústavní deficity neshledal Ústavní soud ani v napadených usneseních Nejvyššího soudu. V této souvislosti připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 13.
9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm odkazovanou judikaturu (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v § 237 téhož zákona.
Z právní úpravy dovolání, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu - konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [obecně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), respektive nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633), bod 17.]. Teprve poté co Nejvyšší soud shledá, že tato kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. V posuzované věci je z odůvodnění napadených usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k oběma rozsudkům městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným.
12. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu) Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se určení neexistence předkupního práva, ani případný úspěch jeho žaloby, prokázal-li by adekvátní skutečnosti. Stěžovatel však opakovaně uplatňuje svoje vlastní představy o převoditelnosti, resp. nepřevoditelnosti, předkupního práva a přikládá jim jiný význam, než jaký jim obecné soudy přisoudily.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu