USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce:
ČESKÝ ROZHLAS, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1409/12, IČO: 45245053,
zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského
1107/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o
určení neexistence překupního práva smluvního, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 107/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Co 181/2022-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 29. 3. 2022, č. j. 26 C 107/2021-65, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že předkupní právo vyznačené ve prospěch Československého
rozhlasu podle článku V. smlouvy označené ve sbírce listin jako RV 380/1992 ze
dne 25. 6. 1992 ve vztahu k pozemkům parc. č. 488, jehož součástí je stavba bez
č. p. a č. e., a parc. č. 490, jehož součástí je stavba č. p. 1409, vše v k. ú.
Vinohrady, neexistuje (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Co 181/2022-99, připustil změnu žaloby
(výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil ve
znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že předkupní
právo vyznačené ve prospěch České republiky, které vykonává Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, podle článku V. smlouvy označené ve
sbírce listin jako RV 380/1992 ze dne 25. 6. 1992 a podle prohlášení o vzniku
práva při zániku osoby dosud z práva oprávněné č. j. UZSVM/A/22476/2022-HMSO ze
dne 5. 5. 2022, ve vztahu k pozemkům parc. č. 488, jehož součástí je stavba bez
č. p. a č. e., a parc. č. 490, jehož součástí je stavba č. p. 1409, vše v k. ú.
Vinohrady, neexistuje, a dále potvrdil ve výroku II o nákladech řízení před
soudem prvního stupně (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok III).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to,
že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny (s jejich konkretizací
v další části odůvodnění) a k jedné právní otázce se soud prvního stupně ani
odvolací soud nevyjádřily. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
[5] Dovolání není přípustné.
[6] Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. [8] Pro přehlednost dovolací soud úvodem uvádí, že mezi stejnými
účastníky prakticky v totožné věci pouze ve vztahu k jiným pozemkům probíhalo
řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 155/2021 se
stejným výsledkem řízení u soudu prvního stupně i soudu odvolacího (dále též
jen „souběžný spor“). V dovolacím řízení byla věc vedena pod sp. zn. 22 Cdo
1017/2023 a Nejvyšší soud o ní rozhodl usnesením ze dne 28. 12. 2023, jímž
dovolání žalobce odmítl. Oproti tomuto souběžnému sporu, kde žalobce v rámci
podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnil více námitek, v
této souzené věci byla předmětem podaného odvolání pouze námitka jediná
vztahující se k první právní otázce. [9] Tu vymezil žalobce následujícím způsobem: „Byl majetek
Československého rozhlasu, kterým disponoval k 25. červnu 1992 jeho majetkem
nebo se jednalo o majetek státu?“
[10] V této souvislosti především dovolací soud dodává, že v souběžně
vedeném sporu tuto námitku žalobce neuplatnil ani v žalobě, ani v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně a ani v dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu. V této věci pak na ní nezaložil žalobní argumentaci; naopak ze
sumarizační části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 1 odůvodnění)
se podává, že (mimo jiné) ve vztahu k zákonu č. 597/1992 Sb. výslovně
konstatoval, že nemovité a movité věci ve vlastnictví České a Slovenské
Federativní republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření Československému
rozhlasu, jiná práva a závazky, přecházejí na Českou republiku. Ostatně stejnou
argumentaci uplatnil žalobce i v žalobě v souběžném sporu. Tento závěr pak
akceptoval v této věci i soud prvního stupně (bod 13 odůvodnění rozsudku),
uzavřel-li, že k 25. 6. 1992 nebyly dotčené nemovitosti ve vlastnictví
Československého rozhlasu, ale byly ve vlastnictví státu, a Československý
rozhlas měl k těmto věcem právo hospodaření. [11] Teprve až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této
věci naznačuje dovolatel, že nemělo jít o majetek státu, ale o majetek
Československého rozhlasu. Odvolací soud po zopakování dokazování – s podrobným
odůvodněním obsaženým v bodech 14–16 rozsudku odvolacího soudu – dospěl k
závěru, že předmětný převáděný majetek byl ve vlastnictví České a Slovenské
Federativní republiky, neboť měl z veškerých provedených důkazů za to, že z
nich takový závěr jasně vyplývá. [12] Dovolatel především – při formulaci první právní otázky – v obecné
rovině v dovolání namítá, že majetek, kterým disponoval k 25. 6. 1992 byl jeho
majetkem a nikoliv majetkem státu. V této souvislosti poukazuje na to, že
dovolací soud by měl jinak posoudit – oproti odvolacímu soudu – obsah
delimitační dohody a smlouvy o převodu z 25. 6. 1992 a měl dospět k závěru, že
z těchto smluv vyplývá, že nedocházelo k převodu majetku státu, ale majetku
Československého rozhlasu. [13] Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či
unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (tato
stejně jako i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz)]. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby
dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší
soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod
č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové
námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených
v § 237 o. s. ř. [14] Buduje-li dovolatel své právní závěry – minimálně z části – na
argumentaci zpochybňující skutková zjištění podávající se z provedeného
dokazování, nepřípustně tím rozporuje skutkový stav, na němž zakládá – oproti
nalézacím soudům – odlišné právní posouzení věci, což vylučuje přípustnost
dovolání pro řešení takové otázky. [15] Druhou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena,
vymezuje takto: „Akt, kterým stát vypořádal existenci a majetkovou podstatu
Československého rozhlasu, tedy zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení
Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové
kanceláře, je aktem, kterým zákonodárce nahradil úkon zrušení a likvidace, a
není aktem, který by nahrazoval akt přeměny právnické osoby“. [16] Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. [17] Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru,
že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho
výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek
soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny,
samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou
nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení
věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo
122/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo
1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV.
ÚS 4219/18 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. Pokud tedy dovolatel neuplatní námitku v odvolacím
řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat
jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto
námitkou přichází až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). [18] S takto formulovanou právní otázkou přichází žalobce až v dovolání. Z rozsáhlé rekapitulace žalobních tvrzení, uvedených v bodě 1 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, se formulace takové právní otázky nepodává. V
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak žalobce tuto námitku vůbec
neuplatnil, neboť předmětem podaného odvolání byla toliko argumentace
vztahující se k výše uvedené první právní otázce. [19] Z tohoto důvodu také odvolací soud uvedenou právní otázku v této
podobě výslovně neřešil a své rozhodnutí na ní nezaložil. To ostatně v zásadě
vyplývá i ze samotného dovolání, kde žalobce uvádí, že „napadené rozhodnutí
vychází z předpokladu, že se jedná o akt odpovídající přeměně právnické osoby s
nástupnictvím, kdežto dovolatel má za to, že se jedná o ekvivalent likvidace“. [20] Třetí právní otázku formuluje dovolatel následujícím způsobem: „Při
převodu práv z majetkové podstaty při zrušení právnické osoby provedené zákonem
č. 597/1992 Sb. nepřecházejí práva, která mají nepřevoditelnou povahu a vážou
se k osobě zrušené právnické osoby“. [21] Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť pro ni platí
v zásadě to, co je uvedeno výše v bodě 18 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Tato
otázka vůbec nebyla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této
podobě uplatněna. [22] Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že podstatou
předkupního práva je, že oprávněný z tohoto práva má nějaký osobní věcný důvod
a osobní oprávněný zájem na tom, aby byl přednostním nabyvatelem majetku pro
případ převodu vlastnictví vlastníkem. Jedná se o právo smluvně nepřevoditelné,
a proto tedy vázané na podstatu subjektu, který je z něj oprávněný. To platí v
dané věci o to více, pokud je „předkupní cena fixována na dobu prodeje, tedy
podle poměrů v roce 1992…Takový individuální zájem je pak spjat s povahou
osoby, na kterou se váže“. [23] Žalobce v odvolacím řízení a v reakci na vyjádření žalované k
odvolání otázku „nepřevoditelnosti předkupního práva“ otevřel, spojil ji však s
nepřevoditelností předkupního práva ve vazbě na § 604 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, (bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu prvního). S
takto formulovanou námitkou se pak odvolací soud vypořádal – ve vztahu k § 604
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – v bodě 22 odůvodnění rozsudku se
závěrem, že § 604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přechod předkupního
práva zákonem nevylučoval. Ustanovení § 604 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, totiž nedopadá na specifický přechod předkupního práva na základě
zákona, neboť v daném případě nedošlo k převodu, ale k přechodu předkupního
práva na žalovanou na základě zákona č.
597/1992 Sb., o zrušení
Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové
kanceláře. S těmito závěry odvolacího soudu pak dovolání žádným způsobem
nepolemizuje. [24] Čtvrtou právní otázku vymezuje dovolatel následujícím způsobem:
„Pokud je zřízeno předkupní právo k tíži žalobce a ve prospěch Československého
rozhlasu, tedy instituce veřejnoprávní služby, tak přechod a následné trvání
tohoto práva na stát, který má zcela odlišnou funkci a postavení, a na kterém
má být žalobce nezávislý, je v rozporu se zákonem“ (tzv. princip nezávislosti
žalobce). V této souvislosti soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytýká, že
se k této otázce výslovně nevyjádřily. [25] Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. [26] Uvedená námitka totiž vůbec v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně ze strany žalobce uplatněna nebyla. [27] Z procesní úpravy občanského soudního řízení nevyplývá povinnost
soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015
(uveřejněný pod č. 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní), nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016]. To platí jak pro nalézací, tak i pro dovolací
řízení, zejména jde-li o tak rozsáhlá podání jako v případě tohoto dovolání. [28] Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá
povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se
adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem
vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této
povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na
soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry
odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných
(usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba
vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně
vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by
šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou
jasně a stručně formulovat. [29] Byť tedy soudní praxe připouští, že nevypořádání se s námitkou
účastníka řízení nemusí v konkrétní věci mít za následek věcnou nesprávnost či
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, o posouzení takového případu v dané věci ani
nejde.
Dovolacímu soudu je známo, že zcela totožnou námitku uplatnil žalobce i
v souběžně vedeném sporu v rámci podaného dovolání, kde taktéž soudům vytýkal,
že se s uvedenou námitkou nevypořádaly. [30] Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo
1017/2023, (vydaném v souběžném řízení) kde uvedená námitka byla naznačena jak
v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání, vysvětlil, že tuto
otázku nezávislosti na státu či jinak řečeno majetkové emancipace soud prvního
stupně nepřehlédl. Výslovně ji velmi podrobně sumarizoval v bodě 5 odůvodnění
rozsudku a stanovisko k ní jednoznačně zaujal v bodě 25 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud (jiný senát, než který rozhodoval v této věci) pak názor soudu
prvního stupně na tuto otázku shrnul v bodě 4 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, odvolací argumentaci k ní shrnul v bodě 8 odůvodnění rozsudku a vyjádřil
se k ní výslovně v bodě 13 odůvodnění, kde naznačenou otázku „nezávislosti
žalobce na státu“ zasadil do dobového historického kontextu, ve kterém byla pro
věc rozhodná právní úprava přijímána. Nešlo proto o nevypořádání se s námitkou
žalobce. To musí v dané věci platit tím spíše, že stejná argumentace v této
věci uplatněna nebyla a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se tato
námitka neobjevila vůbec. [31] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. [32] V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu