Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky FOX HOLDING s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lípová 472/10, zastoupené Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266/3, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 389/2014-83 ze dne 20. 11. 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 96/2013-66 ze dne 14. 8. 2013 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 8 C 106/2012-41 ze dne 7. 2. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochrany zaměstnání zaručené čl. 26 Listiny a ochrany odměny za práci zaručené čl. 28 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se na žalovaném Leoši Milatovi (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 43.399,15 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky z cestovních náhrad, kterou na stěžovatelku převedl bývalý zaměstnanec žalovaného, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví citovaným rozsudkem jako neopodstatněné zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Obecné soudy vyšly ze závěru, že ačkoli se v případě postoupení pohledávky mezi bývalým zaměstnancem žalovaného jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem jednalo o tzv. fiduciární cesi, která není výslovně upravena zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 13. 6. 2012 (dále jen "OZ 1964"), jde o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 524 OZ 1964. Jelikož se pak jednalo o pohledávku z pracovněprávního vztahu, musí podle obecných soudů být v daném případě přednostně aplikován zvláštní předpis, tedy zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění do 30. 6. 2012 (dále jen "ZP"), jenž v ust. § 4a odst. 1 vylučuje v pracovněprávních vztazích postoupení pohledávky, a zakazuje-li se v pracovněprávních vztazích provést postoupení pohledávky ve smyslu ust. §§ 524 až 530 OZ 1964, musí být podle obecných soudů v oblasti pracovněprávních vztahů zakázána i fiduciární cese.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když chybně vyložily aplikovaná zákonná ustanovení. Jelikož podle stěžovatelky fiduciární cese nebyla v OZ 1964 výslovně upravena, tedy se jednalo o smlouvu inominátní, nemohlo na ni dopadnout ust. § 4a ZP. Stěžovatelka dále uvádí, že toto ustanovení existovalo dle důvodové zprávy především z důvodu ochrany zaměstnance, který je v pracovně právních vztazích zpravidla slabší stranou. Obecné soudy naproti tomu dle jejího názoru aplikovaly toto ustanovení na ochranu zaměstnavatele, čímž se dopustily přepjatého formalismu.
Stěžovatelka tedy nesouhlasí s výkladem ust. § 4a ZP provedeným obecnými soudy a na podporu svého výkladu uvádí některá rozhodnutí Ústavního soudu. Předně se jedná o nález Ústavního soudu sp. z. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005, který zdůrazňuje významnou roli teleologického výkladu, dále pak o nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997, v němž se Ústavní soud zabýval především ústavně konformním výkladem a konečně stěžovatelka uvádí i nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005, jež se opět mimo jiné zabývá druhy výkladu a je v něm uvedeno, že "při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější." Dále pak stěžovatelka poukazuje na základní zásadu soukromého práva, co není zakázáno je povoleno a ochranu zaměstnání a odměny za práci.
Konečně pak stěžovatelka uvádí, že v případě fiduciární cese se nejednalo o cesi jako takovou, ale o nepřímé zastoupení, neboť zaměstnanec žalovaného byl pouze zastoupen stěžovatelkou, která vymáhala pohledávku zaměstnance vůči žalovanému vlastním jménem, ale na jeho účet. Dle názoru stěžovatelky se tedy nejednalo o cesi, ale o zastoupení. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatelky rozhodly v souladu se zákonem i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí zcela logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatelky, přičemž tytéž námitky, jako před obecnými soudy, stěžovatelka v převážné míře opakuje též v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, předně odkazuje s tím, že ústavní stížnost považuje především za polemiku se závěry obecných soudů.
Výklad ust. § 4a ZP učiněný obecnými soudy považuje Ústavní soud za zcela ústavně konformní a upozorňuje, že k teleologickému výkladu navrhovanému stěžovatelkou by bylo nutno přistoupit za situace, pokud by v dané věci bylo "více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ", jak tomu však v projednávané věci není. K jednoznačnému a zároveň ústavně konformnímu výkladu lze dojít již na základě gramatické a logické metody. Teleologický a historický výklad by připadal v úvahu za situace, kdy by předchozí výkladové metody vedly k nejasnému, nesmyslnému nebo ústavně nekonformnímu závěru, což však projednávané věci nenastalo. Obecné soudy tedy podle náhledu Ústavního soudu postupovaly v souladu s obecnými výkladovými principy a ani namítaného přepjatého formalismu se nedopustily. Stran argumentace stěžovatelky o ochraně zaměstnance je třeba podotknout, že chráněn je nejen zaměstnanec, ale celý pracovněprávní vztah, což plyne přímo ze zásad pracovního práva.
Poukaz stěžovatelky na porušení ochrany zaměstnání a odměny za práci považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť stěžovatelka se žalovaným v pracovněprávním vztahu nebyla a žádné mzdové nároky vůči žalovanému neměla. Bývalému zaměstnanci žalovaného naopak nic (ani ústavní stížností napadená rozhodnutí) nebránilo jeho pohledávku (kterou postoupil fiduciární cesí stěžovatelce) vůči žalovanému uplatnit.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2015
Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu