IV.ÚS 71/96

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 71/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. dubna 1996 ve věci ústavní stížnosti ing. F.B., zastoupeného advokátkou JUDr. J.M., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 1995, čj. 12 C 315/91-155, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 1995, čj. 5 Co 2128/95-168, t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž návrh, aby odpůrce byl povinen uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku zmíněného rozsudku blíže vyznačených, byl zamítnut, stěžovatel uvádí, že v projednávané věci bylo třeba posoudit dvě základní otázky, totiž, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a dále, zda stát, který v rozhodném období převzal věc od vlastníka a svým jednáním mu způsobil majetkovou křivdu, tímto postupem porušil 2 - IV.

ÚS 71/96 lidská práva a svobody, neboť na sebe převedl věc bez jakéhokoliv právního důvodu, a zda vytvořením tísnivých podmínek nemohl občan svobodně projevit svou vůli nakládat s věcí. V této věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky, a každý pozdější posudek prokázal nesprávnost předchozího. Již jen toto zjištění je varující a naznačuje, že současní znalci mají problémy s aplikací cenových předpisů z minulé doby, když navíc na konkrétní stav nemovitostí v době provádění původního ocenění pouze usuzují z mnohdy neobjektivních informací a pouhých domněnek.

Oba soudy opřely svá rozhodnutí o nesprávná skutková zjištění a z nich vyvodily nesprávné právní závěry, čímž porušily čl. 90 Ústavy ČR, č1. 36 Listiny základních práv a svobod, č1. 11 Listiny a konečně i Dodatkový protokol k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každá osoba má právo svůj majetek pokojně užívat. Tím, že Okresní a Krajský soud v Českých Budějovicích odmítly uznat stěžovatele jako vlastníka předmětných nemovitostí a neumožnily svým rozhodnutím vydání jeho majetku, odepřely mu realizovat jeho ústavně zaručená práva, a stěžovatel proto navrhuje zrušení jejich rozhodnutí.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

Zkoumaje tyto otázky, zjistil ústavní soud ze spisu 12 C 315/91 Okresního soudu v Českých Budějovicích, že obecné soudy se zevrubně zabývaly stěžovatelem uplatněným restitučním nárokem opřeným o ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a v tomto směru provedly celou řadu důkazů. Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval prezenci tísně při 3 - IV. ÚS 71/96 uzavírání kupní smlouvy ze dne 29. 9. 1977, o převodu nemovitostí, zapsaných na LV č. 1208 k.ú. B., na československý stát za dohodnutou kupní cenu 164.656,- Kčs, nicméně dospěl k závěru, že se tak nestalo za nápadně nevýhodných podmínek. V tomto směru usoudil krajský soud na nedostatek těchto podmínek nejen s přihlédnutím k výši dohodnuté kupní ceny, ale vzhledem i k dalším, pro posouzení věci rozhodným, okolnostem.

Jak ve svém rozhodnutí konstatuje krajský soud, cena, za kterou stěžovatel prodal nemovitosti státu, nebyla dalšími znaleckými posudky podstatně zpochybněna, neboť je dokonce ještě o určitou částku vyšší. Stěžovatel se rozhodl pro prodej předmětných nemovitostí proto, že potřeboval finanční prostředky pro zajištění svého syna, ty se mu však podařilo získat i prodejem nemovitostí státu. S ohledem na to, že tehdy nebylo možno prodat uvedené nemovitosti ani jinému subjektu za cenu vyšší, lze v tomto momentu sotva spatřovat nápadně nevýhodné podmínky.

Je sice pravda, jak dále konstatuje krajský soud, že stěžovatel při prodeji nemovitostí státu nemohl zůstat dále bydlet v domě, jak mu to sliboval jeho soukromý zájemce o koupi, nicméně jeho potřeba bydlet v tomto domě nebyla výrazná, protože měl možnost nastěhovat se do bytu svého druhého syna, který se z něj odstěhoval. Za situace, že současně nebyl osobou, která se v té době o invalidního syna starala, nelze skutečnost, že v dosavadním domě s ním mohl bydlet pohromadě, v družstevním bytě však nikoliv, hodnotit jako nápadně nevýhodnou podmínku podle již citovaného ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.

Základní zájem stěžovatele byl totiž uspokojen, neboť ten spočíval v získání peněžních prostředků prodejem nemovitosti, nehledě na to, že pokud by neměl možnost bydlení v družstevním bytě svého syna, dostal by stěžovatel přidělen náhradní byt. Úvahy a závěry obecných soudů jsou tedy podle názoru Ústavního soudu zcela v souladu s konstantní soudní judikaturou, jež klade důraz na to, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky představují dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.

Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je 4 - IV. ÚS 71/96 nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou, v tomto smyslu relevantní, skutečností by mohly být, pro kupní smlouvou dotčenou osobu, značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním vztahem (rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5.

3. 1993, 3 Cdo 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 36).

Také ústavní soud považuje za relevantní moment skutečnost, že stěžovatel sám se rozhodl předmětné nemovitosti prodat a ani podle jeho názoru se žádnou z průvodních okolností tohoto prodeje nelze spojovat atribut nápadně nevýhodných podmínek. Rozhodnutími obecných soudů nebylo tedy porušeno žádné z ústavně, ani úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručených práv, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 1996 prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj