Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Starikové, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498/17, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 3632/2023-365 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2023 č. j. 21 Co 74/2023-343, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Yuriye Starikova, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přestože v petitu ústavní stížnosti nepožaduje zrušení i v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domnívá, že i jím byla porušena její základní práva. K ústavní stížnosti jej také přiložila. Ústavní soud proto přezkoumal i toto rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2022 č. j. 13 C 461/2020-285 zamítl žalobu na určení, že ve výroku specifikované pozemky jsou součástí společného jmění manželů (zaniklého, avšak dosud nevypořádaného) (výrok I.). Rozhodnutí odůvodnil tak, že nemovité věci sice nabyl vedlejší účastník za trvání manželství, ale výlučně z finančních prostředků získaných darem od jejich společného syna. Stěžovatelce uložil okresní soud povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 674 780,70 Kč (výrok II.). Odměnu advokáta určil na základě § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Okresní soud k tomu uvedl, že vycházel z kupní ceny nemovitých věcí v roce 2010, resp. 2012. Ačkoliv bude v současnosti cena těchto věcí vyšší, je evidentní, že jde o částku odpovídající mnohem více jejich reálné hodnotě, než kdyby vycházel z § 9 odst. 1 a 4 písm. b) advokátního tarifu. Protože se stěžovatelka domáhala určení, že nemovité věci jsou součástí zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, vycházel soud z poloviny ceny těchto nemovitých věcí.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu (výrok I.). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 117 322 Kč (výrok II.). Na rozdíl od okresního soudu neshledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení. Zároveň však uvedl, že i pokud by stěžovatelka prokázala naléhavý právní zájem, nic by to nezměnilo na výsledku věci, protože okresní soud dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým závěrům, na které aplikoval správná zákonná ustanovení. Krajský soud nepřipustil návrh stěžovatelky na změnu žaloby, kterou se domáhala určení, že specifikované nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků (z důvodu uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů). I krajský soud vycházel při určení odměny advokáta z § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka se podle něj neztotožňuje se skutkovými závěry soudů, které ale dovolacímu přezkumu nepodléhají. Není pravda, že by krajský soud rezignoval na přezkum skutkových zjištění okresního soudu. Krajský soud se zabýval jeho skutkovými závěry a hodnocením důkazů, s jeho úvahami se ztotožnil a odvolací námitky stěžovatelky vypořádal odkazem na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud se nezabýval námitkou stěžovatelky týkající se nesprávným právním posouzením naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, že v přezkumu obstojí jen jeden z nich. K namítané nepřezkoumatelnosti by mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právní názor krajského soudu, že stěžovatelka neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, není správný. Nejvyšší soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určení v celé řadě obdobných věcí.
6. Stěžovatelka se vymezuje i vůči hodnocení důkazů a skutkovým závěrům obecných soudů. Krajský soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3450/2011) pouze přitakal závěrům okresního soudu. Ke konkrétním skutkovým námitkám stěžovatelky uvedeným v odvolání se nevyjádřil. I když se okresní soud věcí podrobně zabýval, stěžovatelka namítá, že i z rozsáhlého dokazování lze dovodit nesprávný skutkový závěr. Pokud by krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu pouze z toho důvodu, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem, Nejvyšší soud by rozhodnutí zrušil a krajský soud by se musel vypořádat s námitkami stěžovatelky.
7. Druhá část ústavní stížnosti směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, resp. stanovení výše odměny advokáta. Podle stěžovatelky žádný z účastníků v průběhu řízení nenavrhl, aby se soud zabýval hodnotou nemovitých věcí a soud žádnému z účastníků nedal v tomto směru poučení. Kupní cena, z níž soudy při určení výše odměny vyšly, navíc není aktuální. Okresní soud účastníkům řízení sdělil, že tarifní hodnotu stanoví výše popsaným způsobem, až na posledním jednání. Tento postoj byl pro stěžovatelku překvapivý.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
10. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se skutkových závěrů okresního soudu. V postupu krajského soudu však Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Není totiž v rozporu s požadavky kladenými na řádné odůvodnění rozhodnutí, pokud se odvolací soud omezí na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
11. Jde-li o samotný nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry okresního, resp. krajského soudu, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzované věci nedopustily.
12. Ústavní soud ověřil, že okresní soud provedl podrobné dokazování, na jehož základě dostatečně zjistil skutkový stav. Veškeré skutkové závěry byly vyvozeny z řádně provedených důkazů. Krajský soud pak tyto závěry převzal. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že krajský soud došel k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dosavadní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3245/2017) opravdu v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, připouští naléhavý právní zájem na určení, že tato nemovitá věc spadá do zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů.
Krajský soud tedy pochybil, pokud se odchýlil od právního závěru okresního soudu, aniž se s touto judikaturou vypořádal. Je však nutné zdůraznit, že krajský soud v rozhodnutí zároveň uvedl, že i kdyby stěžovatelka prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nic by to nezměnilo na výsledku věci, neboť skutkové i právní závěry okresního soudu týkající se věci samé jsou správné. Na to ostatně upozornil i Nejvyšší soud.
14. Námitky stěžovatelky dále směřují proti výrokům o nákladech řízení, resp. stanovení jejich výše. Výše zmíněná doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá právě do rozhodování o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. jejich výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
15. Určení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu má přednost před jejím stanovením na základě § 9 advokátního tarifu. K právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje a vyjde z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu [srov. nález ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 460/23 , bod 27, dále srov. i nález ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07
(N 22/60 SbNU 239), bod 11].
16. Ústavní soud z protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 2. 9. 2022 také ověřil, že okresní soud účastníky řízení upozornil, že bude při posuzování hodnoty sporu vycházet z cen nemovitostí stanovených v kupních smlouvách. Uvedl, že si je vědom toho, že v současnosti je jejich cena pravděpodobně vyšší, nicméně tato hodnota sporu odpovídá reálné hodnotě sporu více než paušální hodnota. Stanovení tarifní hodnoty tedy nebylo pro stěžovatelku nijak překvapivé. Stěžovatelka měla prostor vůči tomuto postupu uplatnit námitky, což však neudělala.
17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil tvrzené porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu