Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.V., zastoupeného JUDr. F.Ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, č.j. 17 Co 163/2000-33, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 14. 12. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, č.j. 17 Co 163/2000-33, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 11. 1999, č.j. 10 C 39/99-18. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované A., náhrady mzdy (§ 61 a násl. z.p.) ve výši 115.062,- Kč, z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele. Žaloba byla zamítnuta zejména z toho důvodu, že jak bylo v řízení zjištěno, stěžovatel ve stanovené lhůtě neuplatnil u soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí.
Stěžovatel uvedl, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 napadl dovoláním, které bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j. 21 Cdo 184/2001-46. Stěžovatel je toho názoru, že pokud dovolání bylo podáno dne 9. 8. 2000, bylo učiněno v době, kdy ještě neplatila novela o.s.ř., účinná od 1. 1. 2001 a tedy bylo přípustné podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Stěžovatel dále tvrdí, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip rovnosti účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky. Konstatoval obsah žalobních bodů a obecným soudům vytkl, že jeho žalobu měly posuzovat jako žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, a že jej předseda senátu měl podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat k opravě nebo doplnění podání.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).
Pokud v daném případě stěžovatel ústavní stížností napadl jen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 a nikoliv též usnesení dovolacího soudu ze dne 9. 8. 2000, jedná se o návrh podaný zjevně opožděně. Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy).
Za této situace by mohl stěžovatel ve stanovené lhůtě napadnout pouze usnesení dovolacího soudu. Toto usnesení však dle názoru Ústavního soudu zcela obstojí, neboť stěžovatelem podané dovolání bylo evidentně nepřípustné (viz § 238 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000). Stěžovatel se mýlí pokud se domnívá, že jím podané dovolání bylo přípustné dle § 241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000. Cit. ustanovení obsahuje důvody, pro které lze dovolání podat, nikoliv však podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj