Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., zastoupené Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 95 Co 576/2024-283, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce byla vedena exekuce na základě trestního příkazu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 9. 2020 č. j. 2 T 94/2020-89 pro zaplacení částky 458 000 Kč. Oprávněnou z exekuce byla společnost BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod (dále jen "oprávněná"). Exekuci prováděl soudní exekutor Mgr. Tomáš Voborník, Exekutorský úřad Pardubice (dále jen "soudní exekutor"). Podle oznámení soudního exekutora o ukončení exekuce ze dne 1. 8. 2023 byly pohledávka a náklady exekuce vymoženy.
3. Stěžovatelka podala dne 10. 8. 2023 návrh na zastavení exekuce. V něm uvedla, že trestní příkaz, který byl ve věci exekučním titulem, nepřevzala a podpis na doručence není její. Současně zjistila, že je proti ní vedeno více soudních a exekučních řízení, o nichž nemá ponětí a v nichž byly písemnosti přebírány jinou osobou.
4. Okresní soud usnesením ze dne 2. 10. 2023 č. j. 11 EXE 5082/2020-93 řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil, neboť pohledávka již byla vymožena a zaniklo pověření soudního exekutora k provádění exekuce. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že se řízení o návrhu nezastavuje.
5. Okresní soud následně v pořadí druhým usnesením ze dne 26. 9. 2024 č. j. 11 EXE 5082/2020-271 rozhodl o tom, že se exekuce zastavuje (výrok I). Exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to po zrušení exekučního titulu (trestní příkaz) usnesením okresního soudu, kterým byla povolena obnova řízení v trestní věci stěžovatelky. O obnově řízení a zrušení trestního příkazu rozhodl okresní soud v návaznosti na zjištění policejního orgánu, z nichž vyplynulo, že stěžovatelka nebyla pachatelkou trestné činnosti a že se v průběhu celého trestního řízení za ni vydávala její sestra, a to jak při přebírání písemností, tak při kontaktu s policejním orgánem. Ta měla za stěžovatelku rovněž převzít uvedený trestní příkaz. Skutečnost, že stěžovatelka trestní příkaz sama nepřevzala, byla předmětem dokazování také v exekučním řízení, kde bylo znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zjištěno, že podpis na doručence není jejím pravým podpisem.
6. Okresní soud v usnesení o zastavení exekuce rozhodl dále o tom, že oprávněná a povinná (stěžovatelka) nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soudnímu exekutorovi přiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 95 929 Kč, když tuto částku již stěžovatelka uhradila (výrok III). Okresní soud rovněž zrušil příkazy soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce blíže specifikované ve výroku IV. České republice - Okresnímu soudu v Lounech nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Povinnost stěžovatelky k náhradě nákladů exekuce okresní soud zdůvodnil tím, že náklady exekuce již byly vymoženy. Okresní soud podle svých slov přihlédl k tomu, že stěžovatelka o postihování svého majetku věděla, avšak situaci neřešila a důvod exekuce neprověřila.
7. Stěžovatelka podala odvolání proti výrokům II a III, neboť nesouhlasila s tím, že jí vůči oprávněné nebyly přiznány náklady řízení a dále s tím, že by měla hradit náklady exekuce, když zastavení exekuce nezavinila. V rámci odvolání zdůraznila, že se stala obětí trestného činu, kdy byla sestrou klamána o důvodu prováděné exekuce, sestra za ní přebírala písemnosti, v některých případech vytvářela fiktivní e-maily. Do podání návrhu na zastavení exekuce tak neměla dostatek informací k tomu, aby se mohla účinně bránit.
8. Napadeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu v uvedené části jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
9. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně povinnosti hradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Exekuce nebyla vedena po právu, stěžovatelka ji nezavinila, a neměla by tedy být povinna hradit její náklady. Trestní příkaz, který byl exekučním titulem, nejen že nebyl stěžovatelce doručen, ale v rámci obnovy řízení byl dokonce zrušen. V průběhu trestního stíhání proti sestře stěžovatelky bylo zjištěno, že se za stěžovatelku opakovaně vydávala, přebírala za ni poštu, vystupovala za ni před soudy i před policií. V trestním řízení, v němž byl vydán uvedený trestní příkaz, se sestra za stěžovatelku vydávala i v rámci přípravného řízení a vypovídala před policejním orgánem. Stěžovatelka o trestním řízení ani o trestním příkazu vůbec nevěděla.
10. Sestra uvedla stěžovatelku v omyl sérií tvrzení o tom, že za společností, v níž obě společně působily, vznikly dluhy, které ona jako jednatelka musí nést, avšak sestra tyto záležitosti vyřizuje a snaží se dosáhnout zrušení exekucí a vrácení peněz. Stěžovatelka žádné konkrétní listiny o dluhu u oprávněné společnosti, ani listiny z exekuce neobdržela. Věděla sice, že je postihován její majetek, ale nevěděla proč a spoléhala na vysvětlení sestry. Právě v tomto exekučním řízení sestra stěžovatelky vystupovala jménem stěžovatelky a bez jejího vědomí. Jménem stěžovatelky najala advokátku, vytvořila fiktivní e-mail této advokátky, z něhož se stěžovatelkou komunikovala. Sestra za stěžovatelku přebírala všechny listiny týkající se exekuce a vedla celou komunikaci s advokátkou, exekučním soudem a exekutorem. Stěžovatelka proto neakceptuje závěr krajského soudu, že od počátku věděla o tom, jaká exekuce a z jakého důvodu se proti ní vede. Jde o mylný závěr na základě chybného hodnocení důkazů, k nimž se stěžovatelka nemohla plně vyjádřit.
11. Stěžovatelka má za to, že stát zavinil vedení exekuce. Ani povinná ani oprávněná exekuci nezavinily, ale exekuce byla důsledkem chybného postupu státu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu v případech, kdy nelze shledat zavinění na žádné ze stran, nemusí být exekutorovi přiznány náklady řízení.
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, jako účastníku řízení, jakož i soudnímu exekutorovi a oprávněné společnosti, jako vedlejším účastníkům. Vyžádal si rovněž spis vedený okresním soudem sp. zn. 11 EXE 5082/2020.
13. Krajský soud pouze jednou větou odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Oprávněná společnost a soudní exekutor se k výzvě nevyjádřili, a vzdali se tak postavení vedlejších účastníků.
14. Jelikož stručné vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu.
17. K problematice náhrad nákladů (nejen) exekučního řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít (obecně vzato) citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů (viz např. usnesení ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2962/24
). Rozhodování o nákladech exekuce může nabýt ústavněprávní roviny až při extrémním vykročení z pravidel upravujících exekuční řízení, neodůvodněném vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, zjevné svévoli a absenci náležitého odůvodnění, jakož i při rozporu s dobrými mravy či v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 680/24
a v něm citovaná judikatura). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
18. V nynější věci okresní soud dostatečně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že oprávněná ani stěžovatelka nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení, a z jakých důvodů zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů exekuce. Zavinění zastavení řízení ve vztahu k nákladům exekuce shledal ve skutečnosti, že stěžovatelka věděla o postihování svého majetku v exekučním řízení, přesto situaci neřešila a důvod exekuce neprověřila.
19. Tato úvaha podle Ústavního soudu obstojí i ve světle námitek, kterými stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že se za ni v exekučním řízení vydávala její sestra. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že krajský soud opomněl tyto námitky reflektovat, jestliže v bodech 16 a 17 odůvodnění svého rozhodnutí navzdory obsahu spisu (zejména skutečnostem obsaženým v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelčiny sestry) konstatoval, že stěžovatelka byla od samého počátku o exekučním řízení vyrozuměna, činila v něm úkony a chovala se jako skutečný dlužník.
Posouzení této otázky však nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelka byla obeznámena s tím, že dochází k exekučnímu postihování jejího majetku (v řízení byly vydány exekuční příkazy k provedení exekuce srážkami ze mzdy, k přikázání pohledávky ze dvou účtů u peněžních ústavů a k prodeji nemovitých věcí), což stěžovatelka potvrzuje i v ústavní stížnosti. Pakliže soudy stěžovatelku zavázaly k úhradě nákladů exekuce za situace, kdy stěžovatelka o exekučním postihování svého majetku věděla, přesto se rozhodla na situaci nereagovat a její řešení zcela ponechat na své sestře, nepovažuje Ústavní soud jejich závěr za svévolný ani extrémně nespravedlivý.
Naopak tento závěr odpovídá zásadě vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), jejíž uplatnění je v posuzovaném případě na místě. Pokud se stěžovatelka domnívala, že exekuce jejího majetku probíhá v návaznosti na dluhy společnosti, v níž figurovala v postavení jednatelky, tím spíše měla při plnění zákonem uložené povinnosti pečlivého a odborného řízení společnosti důvod exekuci prověřit.
20. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí vady dosahující ústavněprávní roviny. Podobně jako v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu lze připomenout, že není vyloučeno, aby se stěžovatelka domáhala náhrady škody vzniklé v návaznosti na zastavené exekuční řízení po své sestře.
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu