Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Veroniky Zavoralové, zastoupené Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023, č. j. 21 Cdo 3501/2023-139, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. května 2023 č. j. 22 Co 86/2023-112, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Základní škola a mateřská škola X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že se stěžovatelka žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dostala od svého zaměstnavatele (vedlejší účastnice). Stěžovatelka u vedlejší účastnice pracovala na základě pracovní smlouvy jako učitelka mateřské školy. Od 1. 9. 2012 byla jmenována do funkce vedoucí učitelky a podle organizačního řádu jí byly podřízeny ostatní učitelky mateřské školy. Od počátku školního roku 2021 se zhoršila atmosféra na pracovišti.
Ředitelka školy chtěla tuto situaci vyřešit tak, že se dohodne se stěžovatelkou na skončení pracovního poměru. Na to však stěžovatelka nepřistoupila. Následně na schůzce dne 22. 11. 2021 předložila ředitelka stěžovatelce listinu o odvolání z funkce vedoucí učitelky a současně jí nabídla pozici speciálního pedagoga v mateřské škole. Stěžovatelka si listinu nepřevzala, pouze si ji vyfotila mobilním telefonem. Práci na pozici speciálního pedagoga nepřijala. Ředitelka proto na další schůzce dne 3. 12.
2021 dala stěžovatelce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle § 73a odst. 2 ve spojení s § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023. Ani listinu s výpovědí si stěžovatelka nepřevzala.
3. Skončení pracovního poměru je podle stěžovatelky neplatné, protože jí odvolání z funkce vedoucí učitelky nebylo řádně doručeno. Tvrdí, že jí ředitelka listinu na schůzce dne 22. 11. 2021 předložila jen k ofocení, což nestačí k tomu, aby nastala fikce doručení dle § 334 zákoníku práce. Kromě toho prý ředitelka řádně nesplnila nabídkovou povinnost, pokud jde o další pracovní zařazení. Doručení samotné výpovědi stěžovatelka nezpochybňuje.
4. Okresní soud ve Svitavách stěžovatelčinu žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelce byla listina s odvoláním z vedoucí funkce řádně doručena fikcí v souladu s § 334 odst. 3 zákoníku práce. Jak soud zdůraznil, sama stěžovatelka v účastnické výpovědi vícekrát uvedla, že jí ředitelka předala písemnost s odvoláním, kterou stěžovatelka odmítla podepsat. Již ze samotných sdělení stěžovatelky tak bylo podle okresního soudu zřejmé, že se ředitelka pokusila listinu s odvoláním stěžovatelce do vlastních rukou doručit.
Stejný závěr vyplynul též z výpovědí ředitelky a svědka (zaměstnance vedlejší účastnice), který byl přítomen na schůzkách a pořizoval z nich zápisy. Tato skutková zjištění navíc potvrzoval i text na listině o odvolání, ve kterém stálo, že si stěžovatelka odmítla odvolání převzít, a který byl podepsaný ředitelkou i svědkem. Proto na fikci doručení nemohlo nic změnit tvrzení stěžovatelky, že ředitelka údajně měla připravené pouze jedno vyhotovení písemnosti. Soud neuznal ani argument stěžovatelky, že nebyla poučena o tom, jaké důsledky bude mít, pokud listinu odmítne převzít.
Fikce doručení podle § 334 odst. 3 zákoníku práce nastává i přesto, že při doručování zaměstnanec nebyl o tomto následku poučen. Jelikož podle okresního soudu ředitelka splnila také nabídkovou povinnost k dalšímu pracovnímu zařazení, byla výpověď platná.
5. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. V rozsudku se ztotožnil s hodnocením důkazů tak, jak ho provedl okresní soud. Krajský soud doplnil, že také ze samotného textu listiny je zřejmý záměr ředitelky předat jedno vyhotovení stěžovatelce. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl navržený důkaz přehráním zvukového záznamu okresního soudu z výslechu svědků. Jejich výpovědi jsou v protokolech o výslechu zkreslené, což vedlo k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Odmítnutí důkazních návrhů krajský soud nijak nezdůvodnil, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Krajský soud dále nerespektoval judikaturu, podle které má povinnost prokazovat rozhodné skutečnosti ohledně účinnosti doručení listiny dle § 334 zákoníku práce zaměstnavatel, nikoli zaměstnanec. Pochybil též Nejvyšší soud, který nevyhodnotil správně přípustnost dovolání. Jsou-li vytýkána zásadní procesní pochybení, která by mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení, mohou i skutkové námitky založit dovolací přezkum.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Do hodnocení skutkových otázek obecnými soudy zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by závěry obecných soudů byly neústavní [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) a navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Jádrem argumentace v ústavní stížnosti je námitka, že se krajský soud nijak nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatelky. Ústavní soud k tomu předesílá, že podstatou této námitky není opomenutí důkazního návrhu, ale snaha stěžovatelky dosáhnout jiného hodnocení důkazů již provedených v řízení před okresním soudem (výslechů konkrétních osob). Judikatura uvedená v ústavní stížnosti proto na daný případ nedopadá. Na to stěžovatelku ostatně upozornil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
10. Stěžovatelka nadto v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně mají být výslechy svědků zkreslené. V odvolání i dovolání zpochybňovala tvrzení ředitelky, že měla připravené dvě listiny o odvolání, a že stěžovatelku poučila, jaké následky má nepřevzetí listiny. Z rozsudku okresního soudu (body 54 a 58) však plyne, že tyto skutečnosti nebyly pro posouzení věci významné. Rozhodnutí obecných soudů stojí na tom, že ředitelka se o doručení listiny pokusila a stěžovatelka její převzetí odmítla (poučení pak nebylo pro nastoupení fikce jakkoli významné). Tento závěr soudy opřely především o výslech stěžovatelky (body 51 a 53 rozsudku okresního soudu), jehož hodnocení stěžovatelka nenapadá. Krajský soud nemohl zasáhnout do základních práv stěžovatelky, pokud výslovně nevypořádal její návrh na přehrání zvukového záznamu. Stěžovatelka totiž chtěla tímto návrhem prokázat skutkové závěry, které podle obecných soudů nemohly závěr o nastoupení fikce doručení vůbec zpochybnit.
11. Rovněž námitka o důkazní povinnosti zaměstnavatele nemůže být úspěšná. Rozhodné skutečnosti ohledně doručení odvolání z funkce vzaly soudy nižších stupňů za prokázané. Proto není třeba otázku důkazního břemene řešit.
12. Konečně ani na posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem není nic neústavního. Nejvyšší soud vyhodnotil námitky o procesních pochybeních krajského soudu jako námitky jiných vad řízení, k nimž lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). V podrobnostech lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který ke každé dovolací námitce vysvětlil, proč není způsobilá založit přípustnost dovolání [srov. obecně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 54 až 56].
13. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu