Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 8 Tdo 1056/2022-1675, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2022 č. j. 5 To 368/2020-1481, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. července 2020 č. j. 7 T 25/2017-932, příkazu k domovní prohlídce, vydanému Okresním soudem v Ostravě dne 20.
dubna 2016 sp. zn. 0 Nt 15066/2016, jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v domovní prohlídce provedené dne 26. dubna 2016 Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Ostrava, Územním odborem Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělením hospodářské kriminality, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. května 2016 č. j. 4 ZN 4129/2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2021 č. j. 5 To 368/2020-1052 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.
dubna 2021 č. j. 4 To 20/2021-1064, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 3 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel působil jako IT správce v obchodní společnosti (dále jen "poškozená"), která s ním po několika letech rozvázala pracovní poměr. Později začal být trestně stíhán za to, že se neoprávněně a opakovaně připojil do počítačové sítě poškozené a zneužil data, která z této počítačové sítě získal. Stěžovatel byl poprvé shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 6. 2018 č. j. 7 T 25/2017-562, který Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudkem ze dne 5.
6. 2019 č. j. 7 To 261/2018-736, neboť považoval za nutné, aby okresní soud odstranil rozpory ve zjištěném skutkovém stavu. Okresní soud znovu rozhodl napadeným rozsudkem, který krajský soud zrušil a sám rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatele shledal vinným z pokusu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spojení s § 230 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody na tři měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce jednoho roku.
Konstatoval, že stěžovatel se několikrát pokusil neoprávněně připojit do interní počítačové sítě poškozené. K tomu využil znalostí přístupových cest k vnitřnímu síťovému počítačovému systému poškozené, spolu s neoprávněně si ponechanými přístupovými údaji a nově neoprávněně získaným údajem. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost napadeným usnesením.
3. Stěžovatel namítá, že podle rozvrhu práce krajského soudu měl o jeho věci rozhodovat senát 7 To. Soudci rozhodujícího senátu 5 To byli navíc podjatí. Krajský soud zcela odhlédl od dokazování provedeného v předchozím odvolacím řízení senátem 7 To a spolu s okresním soudem zcela přešel jeho závazné právní názory. Nahradil činnost soudu prvního stupně, vydal překvapivé rozhodnutí a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel tak byl odsouzen za spáchání skutku, pro který nebylo zahájeno trestní řízení. Nikdy mu nebylo sděleno obvinění o nově neoprávněně získaném přístupovém údaji k účtu X1, což je mu kladeno za vinu ve skutkové větě rozsudku krajského soudu. V usnesení o zahájení trestního stíhání ani nebyla vymezena subjektivní stránka trestného činu. Trestný čin podle § 230 trestního zákoníku zároveň při předchozí znalosti přístupových údajů nelze spáchat. Obecné soudy v extrémním rozporu se závěry všech znalců vyloučily automatické připojování k interní síti poškozené (tedy bez přičinění stěžovatele), čímž porušily zásadu in dubio pro reo a protiprávnost činu je navíc vyloučena, protože bylo dáno svolení poškozené. Obecné soudy se nezabývaly nezákonností domovní prohlídky a s tím spojenou námitkou ohledně formálních náležitostí protokolu o domovní prohlídce. Stěžovatel byl poškozenou penalizován za to, že jí vytkl protiprávní jednání a měl být chráněn jako whistleblower ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti.
5. Pokud stěžovatel napadá příkaz k domovní prohlídce, vydaný Okresním soudem v Ostravě dne 20. dubna 2016 sp. zn. 0 Nt 15066/2016, jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v domovní prohlídce provedené dne 26. dubna 2016 Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Ostrava, Územním odborem Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělením hospodářské kriminality a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 5. 2016 č. j. 4 ZN 4129/2016, je ústavní stížnost v této části opožděná, neboť je podána po lhůtách stanovených v § 72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost je dále zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť stěžovatel napadá zrušený rozsudek okresního soudu (srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem a contrario). Ústavní stížností je možno napadat jen rozhodnutí existující (pravomocná), a nikoli již zrušená.
7. Ústavní stížnost je zčásti návrhem nepřípustným, neboť napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 5 To 368/2020-1052 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021 č. j. 4 To 20/2021-1064, kterými bylo rozhodnuto o nepodjatosti senátu 5 To. Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23).
8. Ústavní stížnost je přípustná v části, kterou napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022 č. j. 8 Tdo 1056/2022-1675 a rozsudek krajského soudu ze dne 4. 3. 2022 č. j. 5 To 368/2020-1481. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená touto částí ústavní stížnosti, a Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel opakuje svou dosavadní argumentaci. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se jeho námitkami zabývaly. O jednostranném a neobjektivním pohledu stěžovatele svědčí například jeho tvrzení, že se Nejvyšší soud nezabýval přidělením věci v rozporu s rozvrhem práce, Nejvyšší soud tak ale učinil a zabýval se i možnou podjatostí senátu 5 To. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své písemné vyjádření k dovolání stěžovatele. Zdůraznilo, že senát 5 To nebyl ke svému bývalému kolegovi vůbec shovívavý, naopak poměrně přísně kriticky hodnotil jeho postupy. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci považovalo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o odmítnutí stížnosti proti rozhodnutí o nepodjatosti senátu 5 To za zákonné a náležitým způsobem odůvodněné. Okresní státní zastupitelství odkázalo na usnesení ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2034/16 , ve kterém Ústavní soud námitky k domovní prohlídce vypořádal. Stěžovatel v aktuální ústavní stížnosti uplatňuje v podstatě shodné námitky a nedošlo k žádné změně okolností, pro které by na stěžovatelovy námitky mohlo být nahlíženo jinak než jako na neopodstatněné. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel pouze opakuje argumentaci, která už byla dostatečně vypořádána obecnými soudy. Policie České republiky k zákonnosti domovní prohlídky odkázala na přezkum okresního státního zastupitelství ze dne 4. 5. 2016 č. j. 4 ZN 4129/2016. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli k případné replice.
10. V replice stěžovatel zopakoval své námitky a zdůraznil, že státnímu zástupci při přezkumu zákonnosti domovní prohlídky nebylo známo, že dohlížející policista u domovní prohlídky nebyl. Stěžovatel nevěděl, že se má bránit proti skutečnosti, že nově neoprávněně získal přístupový údaj k účtu X1. Zopakoval, že všichni znalci měli k dispozici data z IT techniky zajištěné při domovní prohlídce a všichni tito znalci byli opakovaně vyslechnuti a přinesli podklad pro závěr o nevině stěžovatele. Stěžovatel napadl odborné vyjádření Ing.
Mgr. RNDr. Radka Beneše, MSc., který byl přibrán až v závěru trestní věci ve druhém odvolacím řízení, tato data k dispozici neměl, nebyl ani jednou vyslechnut a činil toliko obecné pojednání, a to k tzv. čistému operačnímu systému Windows s absencí jakýchkoli dalších nastavení, která stěžovatel jako IT správce měl. Přesto na jeho závěrech krajský soud rozsudek vystavěl. Nejvyšší soud se vůbec nevyjádřil k námitkám ohledně porušení práva na zákonného soudce a nezabýval se odchýlením od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecnými soudy.
Stěžovatel v doplněních dále rozvedl svou argumentaci ke svolení poškozeného. Také namítal, že státní zastupitelství bylo v jeho věci pasivní a funkce státního zástupce (obžaloby) byly převzaty soudem. To založilo důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu a došlo k porušení zásady obžalovací. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že nikdy nebyl zproštěn obžaloby ze spáchání přečinu podle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
12. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence náležitého odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Z odůvodnění obecného soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud ve věci existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16-2 (N 170/82 SbNU 647)]. Účastníkovi řízení zároveň musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování [nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)].
13. Dodržení práva na zákonného soudce představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Účastníkům řízení vytváří záruku, že k rozhodnutí jejich věcí jsou povoláváni soudci, resp. soudy, podle předem daných pravidel [např. nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), bod 17]. Zákonným soudcem je soudce (senát), který je určen rozvrhem práce soudu [např. nálezy ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243), ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581) a ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71)].
14. Soudce může být vyloučen z projednávání a rozhodování věci jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, může dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat nezávisle a nestranně [např. nález ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20 (N 158/101 SbNU 105), bod 16]. Ústavní soud tak ustáleně považuje za rozhodující tzv. objektivní kritérium hodnocení osobní nestrannosti [např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) či nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 (N 236/83 SbNU 667), bod 18]. To znamená, že případná podjatost nemůže být postavena nikdy najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11). V. b) Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
15. Ústavní soud se nejprve zabýval možným porušením práva na zákonného soudce. Pokud by totiž dané porušení shledal, bylo by neúčelné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele. K porušení práva stěžovatele na zákonného soudce ale nedošlo. Stěžovatel trvá na svém výkladu rozvrhu práce, podle něhož měl o jeho věci v odvolacím řízení znovu rozhodovat senát 7 To, což dovozuje z Rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2020 po změně č. 9. Ten obsahoval Pravidla pro přidělování věcí v odděleních To, která byla rozdělena na část A (přednostně přidělované věci) a část B (ostatní napadlé věci To). Podle části A se přednostně přidělovaly nepravomocné věci senátu, který již v minulosti rozhodoval o odvolání proti rozsudku nebo o stížnosti proti usnesení, jímž bylo ve věci meritorně rozhodnuto, což by byl v posuzované věci senát 7 To. Pod částí B ale byla umístěna tabulka s nadpisem "Do jednotlivých odvolacích oddělení se přiděluje v poměru k ostatním odvolacím oddělením:" a v tabulce bylo uvedeno, že senátu 7 To se přiděluje 0 % nápadu věcí. Podle stěžovatele se ale tabulka vztahovala pouze na část B, nikoli na část A. Tuto skutečnost stěžovatel ale dovozuje toliko z grafického uspořádání textu rozvrhu práce, aniž by se jakkoli zabýval logikou textu.
16. Obecné soudy stěžovateli opakovaně vysvětlily, že senát 7 To byl k 1. 10. 2020 de facto rozpuštěn, neboť dva ze tří jeho stálých členů odešli na stáže na vyšší soudy s výhledem přeložení k těmto soudům a že přidělování věcí do tohoto senátu (soudního oddělení) bylo zastaveno už od 1. 9. 2020, a to Změnou rozvrhu práce č. 8. Jakkoli stěžovatel namítal, že ve věci mohla stále rozhodovat soudkyně Mgr. Monika Zubková a zastupující členové senátu, nelze s ním souhlasit v tom, že jeho věc mohla být přidělena senátu 7 To před 1. 9. 2020, tedy v době, kdy senátu 7 To byly věci ještě přidělovány. Stěžovatel zřejmě neporozuměl tomu, že jeho věc byla krajskému soudu opětovně předložena až po 1. 9. 2020, kdy už platilo pravidlo, že senátu 7 To se přiděluje 0 % nápadu nových věcí.
17. Pokud jde o podjatost senátu 5 To z důvodu, že soudce okresního soudu, který vydal krajským soudem zrušený rozsudek, v tomto senátu dříve působil jako stážista a dočasně tak rozhodoval jako soudce senátu 5 To, obecné soudy se touto námitkou dostatečně zabývaly a vysvětlily, že tato skutečnost sama o sobě podjatost nezakládá. Stěžovatel tuto námitku zakládá primárně na subjektivních úvahách ohledně fungování kolegiálních vztahů na obecných soudech, aniž by ale předložil jakékoli konkrétní tvrzení vztahující se k posuzované věci a které by prokazovala podjatost senátu 5 To. Stěžovatel pouze poukazuje na to, že krajský soud zcela odhlédl od porušení pravidel závaznosti právního názoru podle § 264 odst. 1 trestního řádu a byl ve shodě s okresním soudem ohledně viny. Podjatost soudce ale nelze dovozovat z postupu v řízení a rozhodnutí ve věci, které jsou výrazem jeho nezávislé rozhodovací činnosti.
18. Ústavní stížnost stěžovatele je do značné míry pouze popisem alternativní verze skutkového děje, aniž by se v ní ale stěžovatel jakkoli vypořádal s odůvodněním obecných soudů. Obecně lze konstatovat, že stěžovatel se upíná k prvnímu rozsudku odvolacích soudu ze dne 5. 6. 2019 č. j. 7 To 261/2018-736, který považuje za jediný správný a kde podle něj senát 7 To vyslovil závazné názory, jimiž se obecné soudy v dalším řízení vůbec neřídily. Obecně lze konstatovat, že senát 7 To dal okresnímu soudu pokyny k dalšímu postupu - co je potřeba objasnit a k čemu provést dokazování. Nevyslovil ale jakýkoli závěr o nevinně stěžovatele, nýbrž potřebu vyjasnit rozpory ve zjištěném skutkovém stavu. Tyto rozpory obecné soudy v dalším řízení odstranily. Obecné soudy se obšírně zabývaly jak svolením poškozeného, tak možností automatického připojování. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele o porušení zásady dvojinstančnosti řízení krajským soudem. Na tuto námitku stěžovatele již uspokojivě reagoval Nejvyšší soud, který upozornil, že podle § 259 odst. 3 trestního řádu může odvolací soud provést své vlastní dokazování, zároveň ale poukázal na to, že krajský soud vycházel i z důkazů provedených okresním soudem a opřel o ně svá skutková zjištění.
19. Co se týče svolení poškozené, svědek J. D. možnost souhlasu s přístupem stěžovatele do interní sítě negoval a nebyly shledány žádné důvody jeho vyjádření zpochybnit (bod 72 rozsudku krajského soudu). Krajský soud zřejmě vycházel z bodu 28 zrušeného rozsudku, kde se okresní soud touto argumentací stěžovatele široce zabýval, a to včetně e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a J. D. Případné další úvahy o osobě, která mohla souhlas dát, jsou pro posouzení ústavní stížnosti nadbytečné.
20. Možnost automatického připojování IT techniky stěžovatele k počítačovému systému poškozené obecné soudy přesvědčivě vyloučily. Krajský soud předně poukázal na nevěrohodnou obhajobu stěžovatele, zároveň k objasnění této části skutkového stavu doplnil dokazování - nechal vypracovat dodatek znaleckého posudku kpt. Ing. Miroslava Pavelky a vyslechl jej. Dokazování rovněž doplnil odborným vyjádřením znalce Ing Mgr. RNDr. Radka Beneše, Msc. Oba tyto důkazy možnost automatického připojování vyloučily. K přehodnocování odborného vyjádření znalce Ing. Mgr. RNDr. Radka Beneše, Msc přitom Ústavní soud ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti nepřistoupil. Pokud jde o neprovedení znaleckého posudku Ing. Jiřího Bernatíka, krajský soud se s jeho neprovedením dostatečně vypořádal (bod 79). Krajský soud dále poukázal na výpověď stěžovatele, že vymazal veškeré přístupové cesty a veškerá nastavení ve vztahu k systému poškozené. Jeden ze tří účtů, skrze které se stěžovatel připojoval k systému poškozené, byl navíc založen až po jeho odchodu od poškozené. Krajský soud dále konstatoval, že pokud by k automatickému připojení docházelo, pak by se tak dělo při každém zapnutí IT techniky stěžovatele a k tomu nedocházelo. Upozornil i na to, že před odchodem od poškozené se stěžovatel přihlašoval z účtu X2, zatímco po odchodu ze společnosti se připojoval prostřednictvím účtů X3, X4 a X5 a že tyto změny by si bezpochyby vyžádaly změnu konfigurace.
21. K námitce stěžovatele, že byl odsouzen za spáchání skutku, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání (využití nově neoprávněně získaného údaje), se už vyjádřil Nejvyšší soud v bodě 11 napadeného usnesení. Stěžovatel byl od začátku stíhán za "zneužití hesel již získaných v rámci pracovního poměru". K tomu, aby se stěžovatel mohl připojit k počítačovému systému prostřednictvím účtu X1, bylo nutno konstatovat nový faktor připojování, který stěžovatel mohl získat právě prostřednictvím neoprávněně si ponechaných a využitých přístupových údajů získaných během předešlého pracovního poměru. Pokud stěžovatel namítá, že vůbec neměl možnost na tuto část skutkového děje reagovat, pak Ústavní soud poukazuje na bod 28 zrušeného rozsudku soudu I. stupně, kde se okresní soud zabýval vznikem a přístupem k účtu X1. Z odsouzení za zcela jiný skutek pak vyvěrá i argumentace stěžovatele o pasivitě obžaloby a převzetí její funkce krajským soudem. S ohledem na to, že k přetvoření skutku nedošlo, je tato námitka rovněž zjevně neopodstatněná.
22. K právní kvalifikaci jednání stěžovatele Ústavní soud uvádí, že se jí podrobně zabýval krajský soud v bodech 62 a násl. napadeného rozsudku. Ústavní soud zejména poukazuje na bod 71, kde krajský soud vysvětlil, že napadený systém sice může přijmout přístupové údaje a přístup do systému technicky umožnit. Bývalý zaměstnanec ale není oprávněn využívat informací, které získal za dobu trvání pracovního poměru, a pokud by tak jednal bez právního důvodu, tak by aplikaci těchto informací bylo nutné vyhodnotit jako jejich zneužití. Každý aktivní přístup do počítačového systému jiného, k němuž přistupující nemá právní důvod, vykazuje prvky neoprávněného překonání bezpečnostního systému. Tyto závěry potvrdil i Nejvyšší soud (bod 23 napadeného usnesení).
23. Stěžovatel rovněž namítá, že nebyl zproštěn obžaloby za spáchání přečinu podle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Ústavní soud poukazuje na to, že z provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by stěžovatel zkopíroval soubory z počítačového systému poškozené. Proto okresní soud upravil skutkovou větu oproti podané obžalobě (bod 27 zrušeného rozsudku). Soud právním posouzením skutku v obžalobě není vázán. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že jednání stěžovatele naplnilo pouze skutkovou podstatu § 230 odst. 1 trestního zákoníku a totožnost skutku (jednání i následku) byla částečně zachována, zprošťující výrok nebyl na místě.
24. K nezákonnosti domovní prohlídky se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti v usnesení ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2034/16 a ústavní stížnost stěžovatele shledal zjevně neopodstatněnou. Ke stěžovatelem navrhovanému postupu, aby Ústavní soud k nyní posuzované věci připojil spis vedený pod sp. zn. IV. ÚS 2034/16 a vyšel i z argumentace uvedené v tehdejší ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v dispozici stěžovatele a je na něm, aby v ní vylíčil veškeré skutečnosti a popsal veškeré argumenty, které považuje za relevantní. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby za stěžovatele tuto argumentaci doplňoval pomocí jiných podání. Ústavní soud odkazuje stěžovatele na odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 5. 6. 2019 č. j. 7 To 261/2018-736 které stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti mnohokrát označil za kvalitně odůvodněné a kde se krajský soud s námitkami ohledně zákonnosti domovní prohlídky a formálními náležitostmi protokolu vypořádal (body 8 až 9 citovaného usnesení), a to včetně (ne)přítomnosti policisty P. P. (bod 10 citovaného usnesení). K absenci subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání se krajský soud rovněž vyjádřil, a to v bodě 11 citovaného usnesení a stejně tak Nejvyšší soud v bodě 23 napadeného usnesení a tuto námitku dostatečně vypořádaly.
25. Stěžovatelův odkaz na Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 postrádá jakékoli bližší odůvodnění, které by bylo relevantní pro účely řízení o ústavní stížnosti. Naznačování stěžovatele, že se jej tato směrnice týká, není nijak blíže odůvodněno a zároveň nevyvrací závěr o jeho vině v posuzované věci. Proto se touto námitkou Ústavní soud dále nezabýval.
26. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a protože dospěl též k závěru, že ústavní stížnost je z části návrhem opožděným, z části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a zčásti návrhem nepřípustným, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 1 písm. d), § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu