Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 23, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem 170 00 Praha 7, Dukelských hrdinů 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 Co 225/2006 ze dne 21. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a z důvodů v ní podrobně rozvedených, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně.
Napadeným usnesením bylo, jak je patrno z jeho obsahu, potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku sp. zn. 10 C 92/2006 ze dne 17. 5. 2006, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo v řízení žalovaným zakázáno zcizit, zastavit nebo zatížit věcným břemenem ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti. Zastavení řízení o návrhu na vydání uvedeného předběžného opatření odůvodnil jmenovaný soud existencí překážky věci pravomocně rozhodnuté, když zjistil, že zcela shodný návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření byl již soudem pravomocně zamítnut, a to v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 2 C 1054/2005. Za uvedeného procesního stavu shledal odvolací soud postup soudu I. stupně jako odpovídající ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. a následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení o návrhu na vydání předběžného opatření jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné rovněž proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
Z obsahu ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatel ve smyslu citovaného ustanovení, aplikovatelného i na řízení o návrhu na vydání předběžného opatření - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 762/2004 - využil možnosti podat proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolání (které, jak dlužno dodat, v daném případě s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu bylo možno ve smyslu ust. § 240 odst. 3 o. s. ř. podat ve lhůtě 4 měsíců). Za tohoto stavu nezbylo, než vycházet ze závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a považovat tak jeho ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou. Proto byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako taková odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007
Pavel Holländer soudce zpravodaj