Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci E. K. a P. N., oba právně zastoupení advokátem Mgr. Robertem Cholenským, Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. 30 Co 361/2011, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 15 C 288/2010 a návrhu na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Dne 17. 2. 2010 vznesli stěžovatelé nárok u Ministerstva vnitra ČR na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Z podnětu Ministerstva vnitra byl posléze nárok stěžovatelů rozdělen mezi toto ministerstvo a Ministerstvo spravedlnosti (omezení osobní svobody v rámci trestního řízení). Ministerstvo spravedlnosti odmítlo přiznat stěžovatelům zadostiučinění, a proto se tito obrátili svou žalobou ze dne 27. 9. 2010 na Obvodní soud pro Prahu 2. Nalézací soud však předmětný návrh zamítl, a to z důvodu promlčení podle § 32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Nemožnost přiznat stěžovatelům nárok na písemnou omluvu zdůvodnil obvodní soud tím, že pokud došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv v důsledku nezákonného rozhodnutí, nelze se domáhat ochrany svého práva podle občanského zákoníku, a to proto, že takovou ochranu poskytuje výlučně zákon o odpovědnosti státu, který však institut omluvy jako formy zadostiučinění neumožňuje poskytnout. Toto tvrzení soudu však má být v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08
). Základní práva a svobody jsou nepromlčitelná, a proto je třeba chápat jako nepromlčitelný i nárok na omluvu od státu. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelé namítají, že v předmětném případě zcela chybí důvodné podezření ze spáchání trestného činu a stejně tak absentují zákonné důvody vazby. Orgány činné v trestním řízení vůbec neuvedly, jaký důvod vazby byl u stěžovatelů dán. Stěžovatele nebylo možno zadržet, tím méně v zadržení pokračovat, neboť pro to nebyly dány vazební důvody. Stěžovatelé tak měli být propuštěni na svobodu, jakmile odpadly důvody zadržení. Navíc u stěžovatelky byla překročena maximální doba zadržení, neboť tato byla zdržena dne 13. 9. 2009 v 7:40 hod., ale soudu byla odevzdána až dne 15. 9. 2009 v 9:45 hod. Lhůta tak byla překročena o více jak dvě hodiny.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy splnili, a to včetně včasného uplatněného nároku. Svůj nárok totiž uplatnili v rámci tříleté promlčecí lhůty, kterou jako obecnou promlčecí lhůtu stanoví občanský zákoník a také ji stanoví § 32 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Naopak šestiměsíční promlčecí dobu pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy dle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu nelze použít, neboť tato je zjevně protiústavní. Stěžovatelé poukazují na to, že vytvoření speciální šestiměsíční lhůty vytváří nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených.
Dále stěžovatelé uvádí, že konstrukce promlčení obsažená v zákoně o odpovědnosti státu umožňuje orgánu veřejné správy jednostranně způsobit promlčení nároku. Z ustanovení § 15 a 35 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že od uplatnění nároku poškozeného sice neběží promlčecí doba, nejdéle však po dobu 6 měsíců, což znamená, že tato lhůta může začít znovu běžet i dříve. To se stane, pokud orgán uplatněný nárok odmítne dříve než za 6 měsíců, čímž se ze zákona promlčecí lhůta opět rozběhne. Poškozený ale zároveň, pokud jeho nárok nebyl do 6 měsíců od jeho uplatnění plně uspokojen, se nemůže nároku domáhat u soudu dříve než za 6 měsíců od jeho uplatnění.
Podle dikce zákona tedy orgán rychlým odmítnutím nároku může způsobit jeho promlčení. Další nejasnost je pak ze strany stěžovatelů spatřována v tom, že ustanovení § 35 upravuje přerušení promlčecí doby pouze v případě uplatnění nároku na náhradu škody, nikoliv však u nároku na náhradu imateriální újmy. Z náhledu stěžovatelů vyplývá, že nejen postupem orgánů státní moci, ale též nejasnou a zcela nedostatečnou právní úpravou dochází k zásahu do jejich ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva; takovou argumentací je totiž Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
S ohledem na obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a obsah ústavní stížnosti samotné, je dle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě rozhodné posouzení otázky ústavnosti promlčení stěžovateli vznesených nároků.
Předně je třeba konstatovat, že ústavní konformitou ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to dokonce opakovaně. Učinil tak např. v řízení ukončeném usnesením ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12
, a usnesením ze dne 20. 11. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3252/12
(dostupné, stejně jako usnesení dále citovaná, na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů tehdy učiněných Ústavní soud nemá důvodů se jakkoli odchýlit.
Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody způsobené státem je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, jenž musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05
ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19.]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení; automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jako základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09
ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05
ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11
ze dne 15. 12. 2011 a usnesení
sp. zn. III. ÚS 1142/12
ze dne 3. 5. 2012].
Výše uvedené důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09
ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11
ze dne 15. 12. 2011 a usnesení
sp. zn. III. ÚS 1142/12
ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. K tomu je namístě doplnit, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000
(N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000
(N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05
(N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu označil Ústavní soud nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů. Je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93
ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95
ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95
ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)].
V projednávaném případě úspěšné uplatnění nároku není podmíněno splněním další dodatečné podmínky a ani stanovenou šestiměsíční lhůtu nelze - z hlediska její délky - považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala možnost domoci se práva. Určitá stěžovateli vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není takové intenzity, aby reálně negovala její ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu.
Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Ústavní soud uvádí, že právě takto argumentoval ve shora citovaných usneseních ze dne 9.
7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12
a ze dne 20. 11. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3252/12
. Ústavní soud nyní (dále) poukazuje i na své usnesení ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 4116/12
, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu