Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 74/06
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 11. 2005, čj. 35 Nc 74/2005-125, spojené s návrhem na předložení věci k Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v České Lípě, JUDr. Jana Šífová a JUDr. Ivana Lukášová, nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 C 409/2004. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že rozhodl pouze na základě soudního spisu a vyjádření obou soudkyň, aniž by přihlédl k tomu, že existují okolnosti vzbuzující důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti, uvedené zejména v Analýze mediální prezentace kauzy K., Stanovisku ke skutečnostem obsaženým, případně dovoditelným, z obsahu Analýzy mediální prezentace kauzy K.
a přílohách ke stanovisku, kterými se však soud vůbec nevypořádal. S odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu (v ústavní stížnosti citované nálezy) stěžovatel označil takový postup soudu za nepřijatelný, neboť při rozhodování o námitce podjatosti soudce není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k věci či osobám, jichž se úkon týká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Nejde tedy jen o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí či necítí podjatý, ale o objektivní úvahu, zda vzhledem k okolnostem lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.
K dokumentování nepřípustného tlaku moci výkonné na moc soudní při projednávání stěžovatelových žalob stěžovatel zmínil rozhovor s bývalým ministrem kultury P. Dostálem uveřejněný v deníku Právo dne 3. 7. 2003 jako negativní reakci na vydání pěti rozsudků Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, iniciativu tehdejšího člena vlády P. Rychetského k přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR k zabránění dalším úspěchům stěžovatele a další aktivity Ministerstva spravedlnosti, o nichž referoval i článek v deníku Právo ze dne 15.
10. 2005. Jde o tzv. zprávovou povinnost, kdy krajské soudy zasílají Ministerstvu spravedlnosti na jeho žádost zprávy o průběhu sporu stěžovatele. Podle názoru stěžovatele jde o naprosto bezprecedentní zásahy moci výkonné do výkonu moci soudní, a proto namítl, že tyto skutečnosti odůvodňují vyloučení z rozhodování stěžovatelovy věci nejen shora jmenované soudkyně, jejichž vyjádření působí ve světle výše uvedeného nevěrohodně, ale i všechny ostatní soudce obecných soudů v ČR, dokonce i soudce Ústavního soudu.
Stěžovatel proto vznesl v ústavní stížnosti i námitku vyloučení všech soudců Ústavního soudu z projednávání své věci, když zvláště u předsedy Ústavního soudu je dán dle jeho názoru navíc důvod pro vyloučení podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť JUDr. P. Rychetský byl ve stěžovatelově věci činný již při výkonu funkce ministra spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že podle stěžovatele neexistuje v ČR soudce, který by byl při rozhodování stěžovatelovy věci skutečně nestranný a nezávislý, se stěžovatel domnívá, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat v rámci právního prostoru Evropské unie.
Jak totiž vyplývá z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, je EU založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, domnívá se, že tato otázka ještě vyřešena Evropským soudním dvorem nebyla.
Proto navrhl, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti a dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil Evropskému soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Pokud odpověď na otázku č. 1 bude záporná, obsahuje komunitární právo jinde výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů z důvodu vyjádřených v otázce č. 1? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě EU? Pokud odpověď ESD bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?"
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v případě, že Evropský soudní dvůr nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, přijal nález, kterým napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zruší. Z odůvodnění usnesení krajského soudu, přiloženého k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel namítl podjatost shora jmenovaných soudkyň Okresního soudu v České Lípě, které jsou příslušné ve stěžovatelově věci jednat a rozhodovat, v podstatě ze stejných důvodů, které uplatnil v ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dospěl k závěru, že zákonné důvody pro vyloučení jmenovaných soudkyň okresního soudu z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. dány, okruh důvodů zde uvedených nelze rozšiřovat na jiné důvody, tedy ani na mediální prezentaci otázek, jejichž řešení náleží do pravomoci soudů, či pod ně zahrnovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které není pramenem práva. Krajský soud zdůraznil vázanost soudce pouze zákonem a po zjištění, že z obsahu spisu, ani z vyjádření námitkou napadených soudkyň objektivně nevyplynula žádná skutečnost, která by zakládala pochybnost o jejich nezávislém rozhodování, označil stěžovatelem tvrzené důvody podjatosti za jeho subjektivní přesvědčení, které však pro vyloučení soudce nepostačuje.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prakticky totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v řadě jiných svých ústavních stížností, kterými brojil proti rozhodnutím o námitce podjatosti soudců obecných soudů rozhodujících v jeho věcech. Stěžovatel postavil svoji ústavní stížnost především na úvaze, že o vyloučení soudců z projednávání věci bude rozhodnuto kladně za předpokladu, že se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tato úvaha má být naplněna především odkazy na politický tlak na zamítnutí stěžovatelových žalob, způsob, jakým představitelé moci výkonné komentují rozhodování soudů o návrzích stěžovatele a jak do řízení ingeruje Ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo od obecných soudů pravidelné a podrobné informace o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem, což ve svém souhrnu zakládá důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců v České republice.
Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele (např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 16/06 , ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06 nebo ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II.ÚS 71/06 ) uvedl, že tyto aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu ke stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné, což platí tím spíše o aktivitách Ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl čtvrtý senát Ústavního soudu možnost seznámit z dokladů přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti (výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F.
O. K. a příloha k ní). Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Jak Ústavní soud uvedl ve svém usnesení sp. zn. II.ÚS 71/06 , tato povinnost uložená ministerstvem jde nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. § 118 ve spojení s § 123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Čtvrtý senát Ústavního soudu se s tímto závěrem ztotožnil, vyslovil však stejné přesvědčení, že tyto aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních.
Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost jmenovaných soudkyň Okresního soudu v Děčíně, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.
Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Ústavní soud se z těchto důvodů nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudkyň obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti.
Námitce stěžovatele, že všemi těmito shora uvedenými skutečnostmi se měl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zabývat a v odůvodnění se s nimi vypořádat, lze přiznat jistou míru oprávnění. Ústavní soud ji však nepovažoval za dostatečně způsobilou pro případný kasační nález, neboť uvážil, že by (z důvodů shora vyložených) nepřivodil pro stěžovatele příznivější, tj. opačné, rozhodnutí. Ústavní soud rovněž nevyhověl opakovaně vznesenému návrhu na přerušení řízení a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru, neboť již v nálezu ze dne 25.
1. 2006, sp. zn. II.ÚS 14/04
(dostupný v elektronické verzi na www.judikatura.cz), vyložil, že stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Evropského soudního dvora, protože nezapadá do rámce evropského práva. Na důvody v tomto nálezu blíže rozvedené (zopakované rovněž v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II.ÚS 71/06 ) Ústavní soud v projednávané věci zcela odkazuje. Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. května 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu