Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 74/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A., s. r. o., zastoupené JUDr. J. G., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 1999, čj. 2 A 14/99-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 11. 10. 1999, čj. 2 R 26/99-Ku, stěžovatelka tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích práv ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že žaloba směřovala proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem soudního přezkumu.
Stěžovatelka má však za to, že citované rozhodnutí správního orgánu není pouhým procesním rozhodnutím podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, neboť se jím konečným způsobem rozhodlo o právech a povinnostech stěžovatelky, účastnící se řízení podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, čímž zasáhlo, negativním způsobem, do jejích hmotněprávních oprávnění. V důsledku zastavení řízení se stěžovatelka nemůže domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Ze spisů Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 A 14/99, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vedených k rozhodnutí čj. S 78/99-150/1723/99-Hm a čj. 2R 26/99-Ku, Ústavní soud zjistil, že město Uherské Hradiště jako zadavatel veřejné zakázky (/"Koncepce zásobování města Uherské Hradiště teplem a PD rekonstrukce stávající parní soustavy") podle zákona o zadávání veřejných zakázek stěžovatelku z další účasti vyloučilo z důvodu neprokázání kvalifikačních předpokladů. Stěžovatelčiným námitkám proti vyloučení zadavatel nevyhověl, a proto stěžovatelka podala návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele k orgánu dohledu, kterým je podle zákona o zadávání veřejných zakázek Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Orgán dohledu návrh stěžovatelky přezkoumal a poté jej rozhodnutím ze dne 16. 7. 1999, čj. S 78/99150/1723/99-Hm, odmítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že návrh byl podán opožděně, neboť zadavatel jej obdržel až den po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty. Rozklad stěžovatelky předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zamítl a prvostupňové rozhodnutí orgánu dohledu potvrdil.
V žalobě podané k Vrchnímu soudu v Olomouci podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu stěžovatelka oponovala právnímu názoru správního orgánu o tom, že sedmidenní lhůta uvedená v ustanovení § 57 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek je lhůtou s hmotněprávními účinky, takže návrh, který se podle citovaného ustanovení podává ve dvojím vyhotovení jednak orgánu dohledu a jednak zadavateli, musí být poslední den lhůty doručen nejen orgánu, ale i zadavateli. Stěžovatelka je však toho názoru, že vzhledem k zákonné formulaci ustanovení § 57 odst. 1 citovaného zákona, podle které je řízení u orgánu dohledu zahájeno dnem, kdy obdrží od uchazeče návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o námitkách, není pro posouzení podmínek pro zahájení řízení relevantní, zda v sedmidenní lhůtě byl předmětný návrh odeslán nebo doručen zadavateli, ale rozhodné je pouze to, zda v této lhůtě návrh obdržel orgán dohledu, což se v jejím případě stalo.
Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí procesní povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Podle správního soudu v posuzovaném případě správní orgán nerozhodl o hmotném právu či povinnosti stěžovatelky, resp. o tom, zda postup zadavatele byl v souladu se zákonem či nikoliv, neboť skončil při tom, že návrh tak, jak byl podán, odmítl pro jeho opožděnost. Takové rozhodnutí není rozhodnutím o správnosti postupu zadavatele, tedy o předmětu návrhu, ale jen o tom, že se návrh odmítá s tím důsledkem, že se v řízení před orgánem dohledu dále nepokračuje.
Správní soud tedy s odvoláním na ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. řízení zastavil, neboť žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu správního orgánu dále, orgán dohledu přezkoumal v řízení zahájeném dne 16. 7. 1999 z vlastního podnětu rozhodnutí zadavatele při zadávání předmětné veřejné zakázky, konstatoval jeho pochybení a rozhodnutím ze dne 14. 9. 1999, čj. S 110/99150/2472/99-Hm, mu uložil provést nové zadání veřejné zakázky. Zadavatel tak učinil dne 5. 10. 1999, kdy dopisem všem uchazečům, včetně stěžovatelky, sdělil, že v souladu s citovaným rozhodnutím orgánu dohledu ze dne 14. 9. 1999 "ruší veřejnou zakázku".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud tak vyvodil na základě zjištění, že zadání veřejné zakázky, o kterou se stěžovatelka ucházela, bylo v důsledku zásahu orgánu dohledu zrušeno z důvodů nezákonného postupu zadavatele v průběhu zadávání. Ať by se tedy Ústavní soud vyslovil k právním závěrům správního soudu, případně k závěrům správních orgánů jakkoliv, nemohlo by mít jeho rozhodnutí pro stěžovatelku žádný faktický význam. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, v daném případě by však jeho rozhodnutí postrádalo jakoukoliv funkci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 14. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu