Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Hermes Media a.s, sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2024 č. j. 24 Cdo 1829/2023-409, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022 č. j. 13 Co 377/2021-369 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. září 2021 č. j. 30 C 109/2017-243, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Marka a Ing. Pavla Marka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka a vedlejší účastníci (respektive dříve otec vedlejších účastníků, který však v průběhu soudního sporu zemřel) vedou dlouholetý spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bytového domu.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 zrušil v roce 2012 spoluvlastnictví, přikázal bytový dům do výlučného vlastnictví otce vedlejších účastníků a přiznal stěžovatelce přiměřenou náhradu za její dosavadní spoluvlastnický podíl. Rozsudek nabyl právní moci 16. 12. 2013. Otec a vedlejší účastníci uzavřeli dne 9. 6. 2014 darovací smlouvu. Podle ní každý z vedlejších účastníků nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních dvou pětin na nemovitosti, jejich otec si ponechal zbývající pětinu (právní účinky vkladu ke dni 4. 7. 2014). Jablkem sváru se posléze stala právě tato darovací smlouva. Podle stěžovatelky je totiž absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, případně pro obcházení zákona (§ 580 občanského zákoníku), neboť vedlejší účastníci se snažili předejít případnému úspěchu stěžovatelky v řízení o mimořádných opravných prostředcích proti rozsudku obvodního soudu z roku 2012.
4. Stěžovatelka totiž ještě před uzavřením sporné smlouvy podala v březnu 2014 proti rozsudku obvodního soudu žalobu pro zmatečnost, kterou sice v březnu 2015 Městský soud v Praze zamítl, ovšem nakonec se žalobou uspěla u Nejvyššího soudu (podobně podala i dovolání, s ním však úspěšná nebyla). Podle Nejvyššího soudu obvodní soud v listopadu 2012 projednal věc v nepřítomnosti stěžovatelčina zástupce, čímž stěžovatelce odňal právo účastnit se jednání před obvodním soudem (usnesení ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1800/2016).
5. V návaznosti na úspěch se žalobou pro zmatečnost podala stěžovatelka v nynější věci žalobu na určení vlastnictví k bytovému domu. Pro rozhodnutí obecných soudů byl klíčový § 235i odst. 3 občanského soudního řádu, který chrání právní poměry třetích osob (nyní vedlejších účastníků), i když původní rozhodnutí soudu bylo zrušeno a bylo vydáno nové. Vztaženo na nynější kauzu to znamenalo, že i když původní rozsudek obvodního soudu o zrušení spoluvlastnictví zanikl, zůstávají právní poměry založené darovací smlouvou nedotčeny. Stěžovatelka se nicméně domnívala, že vedlejším účastníkům taková ochrana nesvědčí. Jak již uvedeno výše, argumentovala, že vedlejší účastníci uzavřeli s otcem absolutně neplatnou smlouvu (pro rozpor se smyslem a účelem zákona nebo zákon obcházející).
6. Stěžovatelka před obvodním soudem ani městským soudem neuspěla. Zastání našla opět až u Nejvyššího soudu, který rozsudky městského soudu i obvodního soudu zrušil, neboť obvodní soud neprovedl dokazování skutečností rozhodných pro posouzení absolutní neplatnosti smlouvy. Městský soud taktéž nedostatečně reagoval na odvolací námitky a oba soudy porušily svou poučovací povinnost, což vyústilo v překvapivá rozhodnutí (rozsudek ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 24 Cdo 3049/2020).
7. Soudy nižšího stupně žalobě na určení vlastnického práva nevyhověly ani tentokrát. Dokazování k okolnostem uzavření darovací smlouvy doplnil městský soud, který uzavřel, že darovací smlouva je platná. Ochrana podle § 235i odst. 3 občanského soudního řádu tedy trvá. Vedlejší účastníci totiž nevěděli, že stěžovatelka v době uzavření smlouvy podala mimořádné opravné prostředky. Městský soud dále vyzval stěžovatelku, aby doplnila svá tvrzení a důkazy. Tak stěžovatelka učinila, ale ani poté neprokázala svou tezi o nekalém úmyslu vedlejších účastníků.
8. Stěžovatelka se proto znovu obrátila na Nejvyšší soud, který dovolání napadeným usnesením odmítl, protože se městský soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelku tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, případně pro rozpor se zákonem. Stěžovatelka musí tvrdit a prokázat takové skutečnosti, které mohou prolomit ochranu vedlejších účastníků v § 235i odst. 3 občanského soudního řádu. To se ovšem i přes poučení městského soudu nestalo. Proto se při posuzování právních poměrů vedlejších účastníků vychází z již původního, byť zrušeného, rozsudku obvodního soudu z roku 2012. Ten přikázal celý bytový dům do vlastnictví otce vedlejších účastníků, kteří se následně po uzavření darovací smlouvy stali spoluvlastníky. Městský soud ani nedoplnil skutková zjištění nemístně rozsáhlým způsobem. Skutková zjištění k okolnostem uzavření darovací smlouvy (nepříznivý zdravotní stav otce, jeho vysoký věk, dlouhodobý úmysl převést bytový dům na syny a nevědomost vedlejších účastníků o podaných mimořádných opravných prostředcích) nasvědčují závěru, že vedlejší účastníci a jejich otec smlouvu neuzavřeli v rozporu s dobrými mravy ani s cílem obejít zákon.
9. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. V obsáhlé ústavní stížnosti především namítá, že zjištěné skutkové okolnosti svědčí opačnému závěru, tj. že vedlejší účastníci uzavřeli darovací smlouvu v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se smyslem a účelem zákona. Dobře přitom věděli, že v době uzavření smlouvy bylo vlastnictví otce nejisté. Aby bytový dům "zůstal v rodině", uzavřeli darovací smlouvu pro případ, že by stěžovatelka uspěla. V tomto směru stěžovatelka předkládá celou řadu okolností, které prokazují nepoctivý úmysl protistrany (okolnosti, za kterých mohl nabýt otec vedlejších účastníků celou nemovitost již v roce 2008; nejasnosti kolem zdravotního stavu otce; otec tvrdil, že dům udržoval; vyjádření, podle něhož otec původně nechtěl nemovitost na nikoho převádět; neúčast jednoho z vedlejších účastníků při úhradě vypořádacího podílu; časová blízkost mezi podáním mimořádných opravných prostředků stěžovatelkou a uzavřením sporné darovací smlouvy apod.). Stěžovatelka proto nesouhlasí, že měla nést důkazní břemeno, a i kdyby měla, tak jej unesla.
10. Dále se domnívá, že to jsou vedlejší účastníci, koho tíží důkazní břemeno, že neuzavřeli smlouvu v rozporu s dobrými mravy a že neobešli zákon. Poučení podle § 118a občanského soudního řádu tak měl městský soud adresovat jim, nikoli stěžovatelce. Městský soud neměl provádět tak rozsáhlé dokazování, měl rozsudek obvodního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť obvodní soud se neřídil kasačním názorem Nejvyššího soudu.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
K absolutní neplatnosti darovací smlouvy
12. Stěžovatelka nejprve argumentuje, že zjištěná skutková zjištění svědčí jejímu tvrzení, že darovací smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, případně jde o obcházení zákona. Ústavní soud k tomu uvádí, že městský soud svůj závěr o platnosti darovací smlouvy postavil na několika okolnostech. Zaprvé, zdravotní stav otce vedlejších účastníků byl velmi špatný (body 27 a 28 rozsudku městského soudu). Zadruhé, vedlejší účastníci nevěděli, že v době uzavření sporné smlouvy souběžně běžela dvě řízení, která stěžovatelka zahájila podáním dvou mimořádných opravných prostředků, dovoláním a žalobou pro zmatečnost (body 35 a 38 tamtéž).
Zatřetí, okolnosti nynější věci se významně liší od okolností, které existovaly v judikatuře, o kterou se opírala stěžovatelka (v podrobnostech detailní pojednání v bodě 39 tamtéž). Začtvrté, podání, která otec vedlejších účastníků učinil, prokazují jeho dlouhodobý úmysl přenechat synům bytový dům. Spory vzešlé ze zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nehrály žádnou roli (bod 40).
13. To vše stěžovatelka popírá a nabízí vlastní, alternativní verzi celé věci. Polemizuje tak se skutkovými závěry obecných soudů. Byť si je vědoma, že Ústavní soud v zásadě nepřehodnocuje skutkové závěry, přesto toho nedbá. Ústavnímu soudu tak nezbývá nic jiného než zdůraznit, že nemůže bez dalšího přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. To neplatí, pokud obecné soudy postupují při zjišťování a hodnocení skutkových okolností způsobem, který je z hlediska požadavků řádného procesu neudržitelný. Takovou situací je například extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
14. Nic takového se v nynější věci nestalo. Městský soud doplnil dokazování v návaznosti na návrhy stran (srov. body 27, 29, 33 a 34 rozsudku městského soudu). Městský soud se detailně věnoval judikatuře, na kterou odkazovala stěžovatelka (body 22 až 26), naznačil stranám svůj názor o platnosti darovací smlouvy (body 27 až 33) a poskytnul stěžovatelce prostor, aby tvrdila a prokázala opak (bod 33). Tím městský soud učinil zadost principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a respektoval zákaz překvapivých rozhodnutí [srov. nález ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 687/10
(N 153/62 SbNU 341), bod 14].
15. Ústavní soud dlouhodobě zastává názor, že soudy musí upřednostnit takový výklad, který zachovává platnost smlouvy [takto důrazně např. nálezy ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03
(N 84/37 SbNU 157) či ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2447/13
(N 184/71 SbNU 213), body 10 a 11]. Tento názor tak odráží povinnost soudů respektovat autonomii vůle, resp. svobodu jednotlivce. Zásah do této svobody je proto myslitelný, pokud jednotlivec porušuje zákonný zákaz [nález ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05
(N 116/46 SbNU 99), body 25 až 28].
16. Navíc nelze opomíjet další ústavní princip, a to princip právní jistoty. Vedlejší účastníci se stali spoluvlastníky sporného bytového domu již v roce 2014, tj. před 10 lety. V okamžiku uzavření darovací smlouvy byl jejich otec vlastníkem celé nemovitosti, a to na základě pravomocného rozsudku obvodního soudu. Tento rozsudek byl až po zásahu Nejvyššího soudu (ve větvi týkající se žaloby pro zmatečnost) zrušen v roce 2017, tj. téměř tři roky po uzavření sporné smlouvy.
17. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že spory o vlastnictví musí soudy rozhodovat s ohledem na požadavky právní jistoty. Podle skutkového stavu, který zjistil městský soud, vedlejší účastníci o podaných mimořádných opravných prostředcích nevěděli. Spoléhali se totiž na původní (pravomocný) rozsudek obvodního soudu, na jehož základě se jejich otec stal výlučným vlastníkem sporné nemovitosti. Již proto je třeba zacházet s absolutní neplatností obezřetně a volit takový výklad, který je šetrný k jejich právům [k tomu přiměřeně nález ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04
(N 32/36 SbNU 359)].
K rozložení důkazního břemene a dokazování v odvolacím řízení
18. Stěžovatelka dále uvádí, že nenese žádné důkazní břemeno, i když sama vznesla námitku absolutní neplatnosti. Argumentuje, že právě vedlejší účastníky tíží břemeno, že neuzavřeli smlouvu v rozporu s dobrými mravy a že neobešli zákon.
19. Nejvyšší soud se k otázce rozložení důkazního břemene podrobně vyjádřil na s. 6 až 7 napadeného usnesení. Ústavní soud mu nemá z pohledu ústavněprávního co vytknout. Jeho argumentaci lze ostatně podpořit judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17
(N 84/89 SbNU 269), body 36 až 40; podrobně Pulkrábek, Z. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy, č. 17/2013, s. 573 a násl.]. Rozložení důkazního břemeno stojí na jednoduché myšlence: kdo chce dosáhnout určitého právního následku (výsledku), prokazuje.
20. Ústavní soud proto nepovažuje povinnost stěžovatelky, aby prokázala nepoctivý úmysl protistrany při uzavření darovací smlouvy za nijak excesivní. Je to právě stěžovatelka, kdo chce popřít ochranu vedlejším účastníkům, kterou jim poskytuje § 235i odst. 3 občanského soudního řádu. Nadto platí domněnka poctivého úmyslu v § 7 občanského zákoníku. Je tedy na stěžovatelce, aby tvrdila a prokázala, že vedlejší účastníci a jejich otec uzavřeli darovací smlouvu s úmyslem zákonem zakázaným. Pokud toho není schopna, jde to na její vrub.
21. Konečně k námitce, že městský soud jako soud prováděl příliš rozsáhlé dokazování, byť měl rozsudek obvodního soudu zrušit a zavázat obvodní soud k dalšímu dokazování, se již dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud. Podle něj městský soud neprováděl příliš rozsáhlé dokazování z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, nešlo ani o situaci, kdy by k takové skutečnosti obvodní soud neprováděl žádné důkazy. Městský soud proto pouze doplnil dokazování o okolnostech významných pro prokázání tvrzení stěžovatelky, že smluvní strany byly k uzavření darovací smlouvy vedeny společným fraudulentním úmyslem.
Takovýto závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dvojinstančnost řízení není obecnou zásadou občanského soudního řízení, tím méně zásadou ústavní. Nelze proto ani dovozovat, že by civilní proces byl postaven na jakémsi "pořadí" při posuzování tvrzení, názorů a důkazů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3046/2009).
Ustanovení § 213 občanského soudního řádu totiž zakládá tzv. úplnou jurisdikci odvolacích soudů v občanském soudním řízení, zakotvuje jejich oprávnění přezkoumávat i doplňovat skutková zjištění nalézacího soudu, tj. zakotvuje apelační povahu odvolací instance [nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12
(N 191/71 SbNU 279), část IV].
22. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu