Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 742/05
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem, Advokátní kancelář v Karlových Varech, Moskevská 20, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.9.2005, sp. zn. 13 Co 407/2005, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.6.2005, č.j. 11 C 9/2005-188, ve výrocích o nákladech řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16.11.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byl zamítnut návrh žalobkyně O. R. na zaplacení částky 904 166,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 7.4.1999 do zaplacení a dále bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně uplatňovala vůči stěžovateli nárok na náhradu škody pocházející z neuspokojení restitučních nároků právního předchůdce žalobkyně dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
Stěžovatel převzal jako advokát zastoupení právního předchůdce žalobkyně k uplatnění restitučních nároků dle zákona o půdě. Nárok však stěžovatel svým opomenutím neuplatnil včas, v důsledku čehož nárok právního předchůdce žalobkyně prekludoval. Nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila až po marném uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby a soud jej zamítnul jako nedůvodný, neboť stěžovatel využil svého zákonného práva a vznesl námitku promlčení. Náklady řízení soud nepřiznal ani jednomu z účastníků, a to s přihlédnutím k majetkovým poměrům žalobkyně a celkovým okolnostem případu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal stěžovatel odvolání pouze do výroku o nákladech řízení. Stěžovatel nesouhlasil s použitím ustanovení § 150 o.s.ř., na základě kterého mu nebyly přiznány náklady řízení. Dle názoru stěžovatele nebyly podmínky pro použití ustanovení § 150 o.s.ř. splněny. Navrhl změnu napadeného výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni bude uložena povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 53 901,- Kč a dále i náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že tu jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., tedy pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalovanému - stěžovateli. Především s ohledem na předmět řízení a důvody neúspěchu žalobkyně, kdy pro pochybení stěžovatele jako advokáta vznikla žalobkyni škoda, které se nedomohla jen v důsledku stěžovatelem vznesené námitky promlčení, odvolací soud argumenty stěžovatele neuznal.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení, a to ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000
a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 260/97. S poukazem na tuto judikaturu stěžovatel tvrdí, že se kvalifikovaným způsobem bránil proti podané žalobě za pomoci právního zástupce, jehož přítomnost byla s ohledem na okolnosti případu nezbytná. Žalobkyně byla zastoupena právním zástupcem již v době, kdy její nárok ještě nebyl promlčen, je proto pouze jejím pochybením, že svůj nárok na náhradu škody neuplatnila včas. Stěžovatel dovozuje, že jde ze strany soudů o svévoli, když soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil; také aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. označil stěžovatel za svévolnou. Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci byl Ústavní soud postaven před otázku, zda došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či k porušení principu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud konstatuje, že porušení práv stěžovatele neshledal.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ze stěžovatelem uvedeného judikátu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000
lze odcitovat následující relevantní část : "Otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") v ustanoveních § 142 a dalších. Podle ust. § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit."
I když lze přisvědčit jedné z námitek stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení soudu prvního stupně lze považovat za kusé, odvolací soud toto pochybení napravil a rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s občanským soudním řádem řádně odůvodnil.
Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (viz i stěžovatelem uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 260/97) domnívá, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o.s.ř. musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Hlediskem je především to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů se nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům.
V ústavní stížnosti je obecným soudům vytýkána nesprávná interpretace a aplikace § 150 o.s.ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. V daném případě obecné soudy citlivě přistoupily k projednávané kauze, když neuložily náhradu nákladů řízení neúspěšně žalobkyni, neboť její neúspěch byl zapříčiněn pouze špatným posouzením promlčecí lhůty ve složité restituční kauze.
Úvaha odvolacího soudu, dle které aplikace ust. § 150 o.s.ř. byla namístě i s ohledem na "důvody neúspěchu žalobkyně, kdy pro pochybení žalovaného jako advokáta vznikla žalobkyni škoda, které se nedomohla jen v důsledku vznesené námitky promlčení žalovaným", jeví se Ústavnímu soudu jako naprosto správná a přiléhavá. Stěžovatel pomíjí skutečnost, že příčinou sporu bylo jeho evidentní pochybení, takže již v důsledku toho jsou stěžované výroky rozhodnutí obecných soudů spravedlivé. Ústavně chráněná práva stěžovatele jimi dotčena nebyla.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu