Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jekatěriny Foltán Rastorgujevy, zastoupené JUDr. Hugem Körblem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení ministra vnitra ze dne 6. března 2025 č. j. MV-35832- 2/SO-2025, jinému zásahu orgánu veřejné moci a s ní spojeným návrhem na zrušení § 7x a § 7y a přechodné[ho] ustanovení k § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, v účinném znění, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení ministra vnitra a žádá, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu vnitra, odboru všeobecné správy (dále jen "ministerstvo vnitra"), rozhodnout o žádosti stěžovatelky o nabytí českého státního občanství udělením a aby ministru vnitra byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů soudního řízení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh, aby Ústavní soud ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu zrušil § 7x a § 7y a přechodné ustanovení k § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon "zákon č. 65/2022 Sb.").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala žádost o udělení státního občanství České republiky v závěru roku 2023. V únoru roku 2025 obdrželo ministerstvo vnitra jako správní orgán prvního stupně žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, v němž stěžovatelka uvádí, že ministerstvo vnitra nedodrželo lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí. Ministr vnitra napadeným usnesením k žádosti stěžovatelky o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevyhověl.
Odkázal na § 7y odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., podle něhož platí, že řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podá státní občan Ruské federace, se přeruší dnem následujícím po dni, kdy je žádost doručena ministerstvu vnitra. Dále odkázal na přechodné ustanovení obsažené v čl. II zákona č. 24/2025 Sb., podle něhož se § 7x a 7y zákona č. 65/2022 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 24/2025 Sb., použijí i na žádosti o udělení státního občanství České republiky podané do dne nabytí účinnosti zákona č. 24/2025 Sb., pokud žádosti o udělení státního občanství České republiky již nebylo vyhověno.
Na základě této právní úpravy ministr vnitra uzavřel, že řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky je v případě státního občana Ruské federace přerušeno. V přerušeném řízení se bude pokračovat za podmínek stanovených zákonem č. 65/2022 Sb. Ministerstvo vnitra jako správní orgán prvního stupně tedy nesmí prozatím v řízení o žádosti stěžovatelky vydat rozhodnutí, tudíž ministr vnitra nemohl vyhovět ani stěžovatelčině žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti.
3. Stěžovatelka rekapituluje, že podle zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů, by mělo být o nabytí českého státního občanství udělením rozhodnuto do 180 dnů ode dne doručení žádosti. Protože tato lhůta u stěžovatelky nebyla dodržena, požádala nejprve o urychlení řízení a později o uplatnění opatření proti nečinnosti. Stěžovatelka podala správní žalobu proti nečinnosti, přičemž očekává, že této žalobě nebude vyhověno, protože správní orgán postupoval v souladu se zákonem.
Stěžovatelka ovšem s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 65/2022 Sb. nesouhlasí a považuje ji za neústavní. Neústavní podle ní je nejen § 7y zákona č. 65/2022 Sb., ale také celá část tohoto zákona upravující podmínky nabývání českého státního občanství ruskými státními občany. Uvedená úprava je rozporná s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), s čl. 1 odst. 1 Ústavy, s čl. 10 odst. 2 Listiny, s čl.
8 Úmluvy, s čl. 10 odst. 1 Listiny, s čl. 1 Listiny, s čl. 3 odst. 1 Listiny a s čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství. Stěžovatelkou napadená právní úprava je neústavní rovněž pro svůj charakter přílepku, protože ani zákonodárci nemohli v legislativním procesu domyslet, co uvedená právní úprava vlastně bude znamenat. Právní úprava obsažená v § 7x a 7y zákona č. 65/2022 Sb., jakož i přechodné ustanovení navazující na tato ustanovení, je postavena na nepovolené pravé retroaktivitě a na kolektivní odpovědnosti ruských státních občanů (proto je taková úprava diskriminační).
Navíc, pokud je podmínkou pro nabytí českého státního občanství pozbytí ruského státního občanství, je na žadatele o české státní občanství kladena v podstatě nesplnitelná podmínka. To může vést mimo jiné k tomu, že ruské rodiny nebudou moci nabýt české státní občanství jen proto, že některý ze členů takové rodiny nemůže pozbýt ruské státní občanství. Uvedená zákonná ustanovení rovněž odporují zásadě, že doba pro udělení státního občanství nesmí být delší než 10 let, byť stěžovatelka v České republice žije již od roku 2013.
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba chápat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky ochrany [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
6. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní stížnost směřuje proti tvrzené nečinnosti ministerstva vnitra, resp. proti usnesení ministra vnitra, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že v dané věci rovněž podala správní žalobu proti nečinnosti. Stěžovatelka tak evidentně má v této procesní situaci právní prostředky ochrany, kterými se může tvrzenému zásahu do svých práv bránit a které před podáním této ústavní stížnosti ještě nevyčerpala. Vzhledem k faktu, že stěžovatelka nevyčerpala odpovídající procesní prostředky ve správním řízení, nemůže být ústavní stížnost přípustná. I kdyby správní soud nepřerušil správní řízení soudní a nepředložil Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, může se stěžovatelka s opětovným návrhem na zrušení (části) právního předpisu obrátit na Ústavní soud opětovně - při splnění podmínek daných zákonem o Ústavním soudu - po skončení správního (soudního) řízení, nebude-li ztotožněná s jeho výsledkem.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení (části) právního předpisu. Řízení o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Domáhá-li se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud "přikázal účastníkovi řízení 1 rozhodnout o žádosti stěžovatelky o nabytí českého státního občanství udělením, a to do 10 dnů", není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu [přiměřeně srov. usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1123/21
nebo ze dne 29. 11. 2022
sp. zn. IV. ÚS 2724/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
10. K návrhu stěžovatelky, kterým se domáhala zaplacení nákladů soudního řízení, Ústavní soud uvádí, že ho neshledal důvodným, a to jak podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tak podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nebyla procesně úspěšná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu