Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) Seisin, a.s., a 2) Císařský mlýn s. r. o., obou sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6 - Bubeneč, zastoupených Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. 70 Co 259/2023-166, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Vojislava Sparavala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že toto usnesení porušilo jejich práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí plyne, že stěžovatelky vedou s vedlejším účastníkem řízení spor o nemovitost, přesněji o dvě jednotky (byty) v bytovém domě. V této kauze souběžně probíhají u Obvodního soudu pro Prahu 6 dvě soudní řízení. V prvním řízení se vedlejší účastník řízení domáhá určení obsahu kupní smlouvy, na jejímž základě mají být oba byty převedeny do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení. V druhém řízení (z něhož vzešlo usnesení napadené ústavní stížností) se vedlejší účastník řízení domáhá, aby obvodní soud určil, že stěžovatelka 1) je stále vlastníkem sporných bytů. Stěžovatelka 1) totiž převedla vlastnictví celého bytového domu na stěžovatelku 2), ovšem podle vedlejšího účastníka na základě neplatného projektu rozdělení. O to vedlejší účastník opírá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k bytům.
3. Obvodní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka na určení vlastnictví a přiznal stěžovatelkám náhradu nákladů řízení ve výši 500 tis. Kč podle § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vedlejší účastník se proti výroku o nákladech odvolal. Městský soud v Praze mu vyhověl a snížil výši náhrady nákladů řízení na 28 tis. Kč (§ 9 advokátního tarifu). Předmětem sporu podle městského soudu nejsou byty jako takové, nýbrž to, kdo ze stěžovatelek je jejich vlastníkem, resp. kdo výlučně může k nim vykonávat vlastnické právo. Takové právo ovšem není penězi ocenitelné, je proto nutné vycházet z pevné tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelky trvají na tom, že tarifní hodnota musí vycházet z hodnoty bytů (13 mil. Kč). Podle stěžovatelek je předmět řízení penězi ocenitelný; tento závěr podporuje mj. skutečnost, že sám vedlejší účastník řízení předložil v nynějším řízení kupní smlouvu včetně kupní ceny. Stěžovatelky nechápou, co městský soud rozuměl pod "nárokem realizovat vlastnické právo." Tak či onak "předmětem řízení není ‚nárok', ale vlastnické právo k jednotkám". Ledabyle odůvodněný závěr městského soudu ohrožuje vlastnické právo stěžovatelky 2). Nynější řízení proto nelze chápat izolovaně, ale právě ve spojení s prvním soudním řízením. Stěžovatelky se rovněž ohrazují proti judikatuře, na kterou městský soud odkázal.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou řádně zastoupeny (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nesjednocuje judikaturu v oblasti nákladů řízení. To je úkol obecných soudů; ony jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice a smyslu a účelu zákona či jiného právního předpisu. Proto se Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují podústavní právo ústavně souladným způsobem [blíže nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19 a tam uvedená judikatura].
7. Stěžovatelky mají pravdu, že ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci je předmět řízení obecně penězi ocenitelný, i když se žalobce domáhá určení vlastnictví třetí osoby [shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1021/2015; v judikatuře Ústavního soudu k žalobě o určení vlastnictví např. nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08
(N 141/53 SbNU 747)]. Přednostně se proto použije § 8 advokátního tarifu, nikoli § 9 advokátního tarifu (k zákonné posloupnosti při stanovení tarifní hodnoty srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21 , bod 22; shodně taktéž usnesení Nejvyššího soudu 30 Cdo 1021/2015). Odůvodnění městského soudu v bodě 11 je proto nepřesné.
8. Uvedenou judikaturu ovšem nelze číst izolovaně ani závěry tam uvedené mechanicky aplikovat. Je totiž nutné pečlivě sledovat další judikaturu v otázce nákladů řízení. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že pro použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu nestačí, aby nemovitá věc byla jen objektivně penězi ocenitelná. Je třeba zjistit, zda v projednávané věci existuje spolehlivý údaj o její ceně. Pokud není, tarifní hodnota se určí podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu [srov. nálezy ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16
(N 187/87 SbNU 71), body 10 a 11, včetně tam uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , body 26, 27 a 29].
9. V nynější věci je ve výsledku závěr městského soudu v souladu s právě uvedenými nálezy. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že obecné soudy při rozhodování neměly k dispozici žádný spolehlivý dokument, který by obsahoval ověřitelný údaj o ceně bytů (jediné co měly, byla žaloba z prvního soudního řízení, jíž se vedlejší účastník domáhal převodu jednotek za kupní cenu 13 mil. Kč). To zdůraznil též vedlejší účastník v odvolání (viz bod 5 usnesení městského soudu). Pokud městský soud změnil nákladový výrok a stanovil výši náhrady nákladů řízení podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, nelze to proto samo o sobě označit za neústavní.
10. Byť odůvodnění napadeného usnesení není dokonalé, a vskutku obsahuje některé pochybné úvahy, na které upozorňují stěžovatelky, ve výsledku nedospělo k neústavním závěrům. Smyslem zásahu Ústavního soudu jistě není donutit obecný soud sepsat přesnější a právně perfektní odůvodnění, aniž se to jakkoli projeví na výroku rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud k tomu ale zdůrazňuje, že obecné soudy musí bedlivě sledovat judikaturu vrcholných soudů včetně judikatury Ústavního soudu. Soudy ji musí znát a odpovídajícím způsobem s ní pracovat, zvlášť pokud touto judikaturou účastníci řízení argumentují [srov. nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16
(N 223/83 SbNU 481), bod 13].
11. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelek nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu