Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Raiffeisenbank a. s., se sídlem Praha, Hvězdova 1716/2b, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem Praha, Na Příkopě 15, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2014 č. j. 22 Co 827/2014-58 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 32 Cdo 4729/2014-99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podle stěžovatelky byly napadenými rozhodnutími také porušeny povinnosti uložené soudům v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 13. 2. 2014 č. j. 2 C 183/2013-28 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 216 892,75 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že vedlejší účastník porušil povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru, uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti, neboť stěžovatelka nijak nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud podle její argumentace odchýlit. Údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Nesouhlasí především s názorem, že nesplnila řádně svou důkazní povinnost podle § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Tvrdí dále, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip rovnosti účastníků, neboť právům vedlejšího účastníka jako dlužníka byla poskytnuta neúměrně větší ochrana než právům stěžovatelky. Stěžovatelka dále nepovažuje za správný závěr dovolacího soudu, že v dovolání neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchyluje. Namítá, že v dovolání výslovně uvedla, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů v rámci odvolacího řízení a v otázce přípustnosti předložených důkazů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro její podání po lhůtě zákonem stanovené (ve zbylém rozsahu).
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, neboť stěžovatelka nerespektovala podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. a podmínky řádně podaného dovolání ve smyslu § 241a o. s. ř. Dovolací soud k tomu dodal, že stěžovatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by v dovolání konkrétně specifikovala, od které "ustálené rozhodovací praxe" dovolacího soudu se odvolací soud odchyluje.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ).
S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhala dovolání, které bylo ex lege nepřípustné. Dvouměsíční lhůta, určená k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tak byla zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/14 ,
II. ÚS 3504/13 a
IV. ÚS 3117/14 ).
Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu