Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelů J. N., Michal Praha spol. s r.o., Michalská 27-29, Praha 1, Jurimex Beteiligungs-gesellschaft m. b. H., Wiedner Hauptstr. 17, 1040 Vídeň, Rakouská republika, právně zastoupených advokátkou JUDr. Janou Hüblerovou, Pod Pekárnami 245/10, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2004, č.j. 32 C 140/2002-76, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2004, č.j. 1 Co 140/2004-112, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2005, č.j. 30 Cdo 2929/2004-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Městský soud v Praze dle stěžovatelů nezjistil dostatečně skutkový stav věci a stav zjištěný nesprávně právně posoudil. Nevzal v úvahu tu skutečnost, že vedlejší účastník jakožto hromadný sdělovací prostředek a zejména jako veřejnoprávní instituce odpovídá za obsah svých reportáží co do souladu s platným právem. Stěžejní povinností České televize je zajistit, aby její pořady a reportáže neporušovaly osobnostní práva, ať již fyzických či právnických osob. Zveřejněné informace musí být ověřeny, pravdivé, úplné a objektivní. Městský soud v Praze porušil též zásadu volného hodnocení důkazů, neboť provedený důkaz videozáznamem ve vztahu k navrhovatelům špatně vyhodnotil a špatně též zhodnotil navrhovateli navržený text odpovědi. Rozsudek Městského i Vrchního soudu v Praze je nepřezkoumatelný, neboť většina závěrů soudu postrádá odůvodnění.
Porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřují navrhovatelé především v té skutečnosti, že Městský soud v Praze použil při výkladu ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen "zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) restriktivního výkladu pojmu "skutkové tvrzení". Tímto jednoznačně a v rozporu se vzájemnou provázaností základních práv, kdy je jejich kolizi nutno řešit metodou proporcionality, nadřadil právo na svobodu projevu dle čl.
17 Listiny právu na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. V této souvislosti pak stěžovatelé odkázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku ze dne 20. 5. 1999. Odvysíláním sporné reportáže mělo též dojít k zásahu do práv stěžovatelů garantovaných čl. 17 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy i přesto, že se ve svých odůvodněních více méně shodly na tom, že v divákovi musel objektivně vzniknout dojem nějakého nekalého počínání, neposkytly stěžovatelům právních ochranu.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelům k replice.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Podmínky, za nichž se lze dovolávat v souvislosti s projednávaným případem základních práv garantovaných čl. 10 Listiny, jsou podrobněji rozvedeny v ustanovení § 35 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jehož spornou aplikaci stěžovatelé namítají. Jak Městský, tak i Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly v podstatě ke shodným závěrům, přičemž vyšly z toho, že odvysílaná reportáž musela objektivně v divácích vyvolat dojem nekalého počínání ze strany stěžovatelů. Je tedy zcela přirozené, že tito využili možnosti dané právním řádem České republiky, spočívající v právu odpovědi na skutková tvrzení, která se dotýkala jejich cti, důstojnosti či dobré pověsti.
Na druhou stranu je však třeba uvést, že Městský soud v Praze neposuzoval pravdivost či objektivnost odvysílané reportáže, neboť se při svém přezkumu zaměřil nejprve na formulaci a rozsah stěžovateli navržené odpovědi, kterou však shledal neodpovídající uveřejněným sdělením. Vrchní soud pak ve svém odůvodnění argumentaci městského soudu hlouběji rozvedl s tím, že většinu skutkových tvrzení nepovažoval za dehonestující, popř. je nevnímal jako skutková tvrzení. Z ústavního hlediska je podstatné, že ze všech napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých právních skutečností obecné soudy vycházely, jakými právními úvahami byly vedeny a k jakým právním závěrům dospěly.
V souvislosti s výše uvedeným je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Co se týče stěžovateli zmíněného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, je třeba konstatovat, že toto se týká případu, v němž se soudy přímo zabývaly otázkou vyvážení základního práva na ochranu osobnosti s právem svobody projevu. To oproti projednávanému případu, v němž městský soud návrh zamítl a vrchní soud toto rozhodnutí následně potvrdil především z toho důvodu, jakým způsobem a v jakém rozsahu byla formulována odpověď na údajný zásah do práv stěžovatelů.
Stran námitek napadeného usnesení Nejvyššího soudu nezbývá než konstatovat, že je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázku takové úvahy obecného soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat (usnesení II. ÚS 116/94 ze dne 21. 2. 1995, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 7, str. 333 a násl.).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný předseda senátu