Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, sídlem Petýrkova 1958/9, Praha 11 - Chodov, proti postupu Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí a návrhu na vydání předběžného opatření, za účasti Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by účastníkům řízení bylo přikázáno - ve stručnosti uvedeno - odstranit omezení jeho vlastnického práva váznoucí na specifikovaných pozemcích v kat. úz. Vsisko, a tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená a chráněná základní práva a svobody v čl. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno soudnímu exekutorovi provést opakovanou elektronickou dražbu pozemků a účastníkům řízení bylo přikázáno odložit výkon rozhodnutí prodejem pozemků.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na stěžovatelových pozemcích váznou různá zástavní práva vzniklá v návaznosti na existenci daňové pohledávky vůči stěžovateli, přičemž výkon rozhodnutí a provedení opakované elektronické dražby jsou důsledkem vymáhání této pohledávky.
3. Podle stěžovatele neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, které by mohl napadnout ústavní stížností, existuje pouze nezákonný, protiprávní a deliktní stav, který je udržován protiústavní nečinností moci výkonné a zbavením stěžovatele zaručeného práva na přístup k soudu, na soudní ochranu, a tím i na přístup k právu a spravedlnosti, tedy stav charakterizovaný dotčením jeho vlastnického práva k nemovitým věcem uvedeným v ústavní stížnosti, resp. jejím petitu. Z obsáhlé geneze popsané stěžovatelem je zřejmé, že vzniklý stav je důsledkem rozhodovací činnosti orgánů finanční správy a správního úřadu podřízeného Ministerstvu práce a sociálních věcí.
4. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností plní svou mravní, morální, právní, politickou i smluvní povinnost občana České republiky a brojí proti státnímu bezpráví a zneužití veřejné (státní) moci, respektive proti jinému zásahu orgánů veřejné moci. Je přesvědčen, že klíč k právnímu posouzení celého případu se nachází v hodnocení postupu správce daně při vymáhání daňové pohledávky a v hodnocení zákonnosti řízení ve věci správného zjištění a stanovení daně při respektu k základním zásadám, kterými je daňové řízení ovládáno, a k ústavně konformnímu výkladu a aplikaci zákona. Je také přesvědčen o tom, že mu nelze vytknout žádné pochybení či nedbalost jakéhokoli druhu, protože za daného stavu věcně a procesně postupoval a svá ústavně zaručená práva a svobody hájil v souladu se zákony.
5. V průběhu řízení stěžovatel ústavní stížnost doplnil. Protože tak učinil bez právního zástupce, nemohl Ústavní soud k doplnění přihlížet.
6. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní předpoklady řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání je přípustné ve smyslu zákona o Ústavním soudu. V daném případě Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, důsledně dodržuje. Ústavní stížnost je třeba chápat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Není proto ústavní stížnost zásadně přípustná v průběhu řízení před jinými orgány veřejné moci [např. usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
8. Nadto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadá postup orgánů finanční správy a správy sociálního zabezpečení v souvislosti se zřízením zástavních práv k jeho nemovitým věcem jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle stěžovatele samotný zásah spočívá především v omezení jeho dispozičních práv k nemovitostem v souvislosti se vzniklými pohledávkami a jejich zajištěním v letech 2001 až 2017, přičemž vychází z předpokladu, že jím tvrzený zásah orgány finanční správy a správy sociálního zabezpečení trvá. Ústavní soud tento názor nesdílí, jelikož pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je významný okamžik, kdy k tvrzenému zásahu došlo, jakkoliv následky tohoto zásahu mohou trvat delší dobu (v tomto případě do dnešních dnů). Z vlastní činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal obdobnou ústavní stížnost již v roce 2018 a tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1165/18 . Na odůvodnění tohoto usnesení lze odkázat a dodat, že stěžovatel má k dispozici adekvátní procesní prostředky k ochraně svých práv v pokračujících (tj. neskončených) řízeních.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj