Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Ing. V.V., advokáta, zastoupeného JUDr. Adélou Drdlovou, advokátkou, AK Ječná 15, 120 00 Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 č. j. 4 T 12/2003-6639 a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008 č. j. 12 To 116/2007-6719, spojené s návrhem na zrušení první části druhé věty ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění "je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok", takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení první části druhé věty ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění "je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok" se odmítají.
Odůvodnění:
sp. zn. IV. ÚS 167/05
byl dokonale prolomen názor, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu je třeba uplatnit do jednoho roku od veřejného zasedání vrchního soudu ve věci samé. Po celou dobu trvání obhajoby a při zpracování rozsáhlého vyúčtování stěžovatel postupoval minimálně v legitimním očekávání, že za provedenou obhajobu bude při odchodu do důchodu po zásluze odměněn a budou mu nahrazeny i hotové výdaje. Pokud jde o návrh na zrušení příslušného ustanovení trestního řádu, má stěžovatel za to, že uplatňováním nedůvodně zkrácené lhůty se stát hodlá obohacovat na úkor obhájce. Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatel v tom, že pro ostatní profese, jakož i pro advokáta v jiných kauzách, platí obecná tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku na odměnu. Zkrácení lhůty ve stěžovatelově případě nemá žádné opodstatnění; zásada rychlosti v trestním řízení by se tímto směrem projevovat neměla. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a nepovažuje za potřebné se k uplatněným argumentům blíže vyjadřovat. Je přesvědčen, že nález Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje, řeší jinou právní situaci, neboť v posuzované věci po právní moci odsuzujícího rozsudku v rámci dovolacího řízení stěžovatel již žádné úkony jako obhájce nečinil. Předseda senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 12 odst. 10, § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 trestního řádu. Počátek běhu prekluzivní lhůty k uplatnění nároku je zjevný z ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu, tj. zmocnění obhájce zaniká skončením trestního stíhání, pokud nebylo při zvolení nebo ustanovení obhájce vymezeno jinak. Ustanovení obhájce zaniká již před případným podáním dovolání, což je logické s ohledem na skutečnost, že dovolání je coby opravný prostředek ryze fakultativní. V opačném případně by v praxi vyvstala nemožnost pregnantního určení počátku běhu posuzované prekluzivní lhůty v případě, kdy obviněný institutu dovolání nevyužije. Namítá-li stěžovatel, že stanovením jednoroční prekluzivní lhůty jsou obhájci kráceni na svých ústavně zaručených právech oproti jiným profesím, je třeba podotknout, že nepřípadně směšuje instituty prekluze a promlčení. Stěžovatel zaslal repliku k vyjádřením obou obecných soudů. Dle jeho mínění je vyjádření krajského soudu ve věci uplatnění nároku na úhradu nákladů obhajoby poplatné nerovnoprávnému postavení advokáta ustanoveného soudem. Krajský soud nepatřičně hovoří o dovolání jako o opravném prostředku fakultativním; i odvolání je fakultativní, resp. má-li být odvolání v případně pokynu klienta povinností advokáta, je tomu tak i v případě dovolání. Krajský soud s potěšením konzumuje svoji převahu nad advokátem, dobu jednoho roku považuje za dostatečně dlouhou, aby její nedodržení mohlo být sankcionováno zánikem nároku obhájce v situaci, kdy samotný soud žádná sankce nestíhá, přestože často zákonem stanovené lhůty nedodržuje, což stěžovatel dokládá příklady z vlastní advokátní praxe.
Ve věci, na niž stěžovatel poukazuje (srov. nález
IV. ÚS 167/05
, Sb.n.u., sv. 37, str. 277), stěžovatelka jakožto soudem ustanovená obhájkyně podala dovolání, odsouzeného v řízení před Nejvyšším soudem zastupovala, načež jí bylo doručeno rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že stěžovatelka se mohla s ohledem na text ustanovení § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 trestního řádu důvodně domnívat, že její obhajovací povinnost trvala i v průběhu dovolacího řízení a že tedy nemůže započít běh prekluzivní lhůty. Dospěje-li totiž obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání povinností obhájce, která pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, pak vyplývá ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, či stavovských předpisů upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu nemůže bránit ani ustanovení § 12 odst. 10 trestního řádu, jež váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena. Jestliže lze z ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu dovodit, že prekluzivní lhůta počala běh bez ohledu na to, že stěžovatelka plnila stále své povinnosti v rámci dovolacího řízení, stejně tak lze z tohoto ustanovení dovodit, že prekluzivní lhůta počala běh až skončením dovolacího řízení. V takové situaci je třeba přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na ochranu legitimního očekávání.
Skutečnost, že klient nakonec dovolání prostřednictvím stěžovatele nepodal, dle názoru Ústavního soudu zásadně odlišuje jeho věc od skutkových okolností ve výše citovaném nálezu.
Výklad dotčeného ustanovení trestního řádu, dle kterého povinnost obhajovat obecně končí teprve uplynutím lhůty k podání odvolání, přinejmenším by odporoval samotnému smyslu novelizace ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu. Ze zákonné konstrukce lze dovodit, že intencí zákonodárce bylo právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit z hlediska časového neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"). Dle přesvědčení Ústavního soudu je proto nutno určení počátku (běhu) předmětné subjektivní lhůty vykládat v důsledku uvedeného striktně. Výklad podaný v nálezu
IV. ÚS 167/05
umožňuje překonat uvedený striktní výklad počátku běhu prekluzivní lhůty, avšak toliko pokud bylo dovolání (lege artis) uplatněno, neboť obhájce k realizaci záruk spravedlivého procesu přispívá právě a jen tehdy, pokud je mimořádný opravný prostředek skutečně podán, a nikoliv, když podán není. Pouze v takovém případě lze dovozovat oprávněnost očekávání obhájce, že doba aktivního výkonu obhajoby v řízení před soudním orgánem se do prekluzivní lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu nezapočítává. Úkon obhajoby spočívající v podání dovolání nelze stavět na roveň pouhému prostudování rozhodnutí dovolacího soudu, které nevyústí v žádné podání adresované soudu tímto obhájcem. Ani doba, po kterou stěžovatel, jak sám uvedl, "čekal,...zda (klient)...dá pokyn k podání dovolání", nemohla běh lhůty k uplatnění stěžovatelova práva prodloužit. Opačný výklad by ve svých důsledcích znamenal, že počátek běhu lhůty k podání návrhu na přiznání odměny a hotových výdajů by se podle situace lišil. Uvedené samozřejmě nevylučuje správnost stěžovatelovy úvahy, že byl-li by mu pokyn k podání dovolání dán, bylo by jeho povinností dovolání podat.
Právní názor o časové omezenosti obhajoby (s výjimkou výše uvedenou) podporuje i skutečnost, že advokát se může obrátit na prezidenta republiky s žádostí o milost pro svého klienta či může u soudu podat návrh na obnovu řízení ve prospěch obviněného, a to obé v jakémkoli časovém horizontu. Jestliže by ukončení obhajoby bylo vázáno na vyčerpání všech dostupných prostředků, kterými lze eliminovat nepříznivé důsledky trestního stíhání, ztratilo by ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu jakýkoli účinek a úmysl zákonodárce stanovit časové mantinely pro uplatnění nároku ustanoveného obhájce by zůstal nenaplněn.
Co do dalších důvodů vysvětlujících neopodstatněnost ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud na své usnesení I. ÚS 846/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jakož i na judikaturu Ústavního soudu v tomto rozhodnutí citovanou.
Ústavní soud obecně nepovažuje stanovení prekluzivní lhůty k uplatnění určitého nároku za ústavně nekonformní, pokud ovšem dané časové rozmezí není vymezeno tak, že včasné uplatnění nároku činí nemožným (např. z důvodu krátkosti lhůty) či výrazně ztíženým. Předmětná jednoroční prekluzivní lhůta je dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce; stěžovatelovy námitky hodnotí Ústavní soud spíše jako způsob, jak zastřít skutečnost, že stěžovatel opomněl včas žádat to, co mu náleželo.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení první části věty druhé ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu byl odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu