Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 793/05
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Pitrunem, advokátem, AK Šumavská 416/15, 602 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 11. 2005, čj. 11 C 227/2000-109, a proti postupu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 13. 12. 2005 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost, která nebyla sepsána advokátem a postrádala některé ze zákonem stanovených náležitostí, proto Ústavní soud vyzval stěžovatele k odstranění jejích vad. Dne 23. 1. 2006 Ústavní soud obdržel advokátem vypracovanou ústavní stížnost, v níž stěžovatel uváděl, že napadá poslední usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 11. 2005, č. j. 11 C 227/2000-109, poukazoval na průtahy v řízení a formuloval nekonkrétní petit, v němž se domáhal, aby Ústavní soud nálezem zakázal Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou pokračovat v porušování stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud znovu stěžovatele vyzval k doplnění ústavní stížnosti o popis jednání porušujícího ústavně zaručená práva, v němž nemá soud pokračovat, a o konkretizaci postupu, jaký má být soudu přikázán. Rovněž si vyžádal sdělení, zda stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). V následném doplňku ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se na orgány státní správy soudů opakovaně obracel se svými stížnostmi na průtahy v řízení podle ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích; ty však nebyly v zákonných lhůtách vyřízeny.
Přiložené podání ze dne 25. 11. 2005 adresované Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou pak dle stěžovatele lze po obsahové stránce posoudit jako návrh ve smyslu ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích; soud však zůstal znovu pasivní, stěžovatele k doplnění podání nevyzval, nepoučil ho a jeho podněty se nezabýval. Závěrem stěžovatel navrhl vydání nálezu, v němž Ústavní soud I.) zakáže Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou pokračovat v porušování stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), II.) zakáže témuž soudu pokračovat v průtazích v řízení a přikáže mu, aby věci v řízeních vedených pod sp. zn. 11 C 227/2000, 10 C 443/96, 7 C 21/99, 11 Nc 596/2000, 8 C 162/99, 11 Nc 571/99, 11 Nc 625/99, 8 C 61/200, 10 C 443/96, projednal bez zbytečných průtahů a III.) zakáže témuž soudu bránit stěžovateli vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem nepřípustná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví je vystavěno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy proti rozhodnutí orgánu veřejné moci stěžovatel již nedisponuje žádným procesním prostředkem k ochraně svého práva. Je tomu tak proto, že Ústava ČR ve svém článku 4 povolává především obecné soudy k ochraně ústavně garantovaných lidských práv a základních svobod jednotlivců. Je tedy preferována náprava případných pochybení již v rámci obecného soudnictví, a to pomocí příslušných opravných prostředků, které zákon jednotlivci svěřuje. Teprve poté, není-li, dle názoru stěžovatele, zjednána náprava touto cestou, se stěžovatel může obrátit se svou ústavní stížností na Ústavní soud.
V souladu s výše uvedeným je nezbytné, aby stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jinak jeho ústavní stížnost není přípustná k projednání. V kontextu průtahů v řízení je takovým prostředkem k ochraně práva stížnost na průtahy v řízení adresovaná předsedovi příslušného soudu ve smyslu ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích a dále pak návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a cit. zákona. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu je novým právním institutem, který byl do českého právního řádu zaveden s účinností od 1.
7. 2004 zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon o soudech a soudcích, přičemž tento institut může účastník řízení využít, není-li spokojen se způsobem, jakým byla vyřízena jeho stížnost na průtahy v řízení. Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy v řízení, pročež postup stěžovatelů dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález IV.
ÚS 180/04 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, č. 112, s. 157).
Žádné z přiložených stěžovatelových podání není možno pokládat za stížnost na průtahy v řízení podle ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích či dokonce za návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona. V těchto podáních stěžovatel namítá podjatost soudce, žádá zrušení rozhodnutí, pořizování zvukového záznamu z průběhu jednání či zastavení exekučního řízení, nevyslovuje však žádné relevantní výtky k délce řízení a nepoukazuje na nečinnost soudu. Vzhledem k tomu, že z hlediska obsahového nelze přiložené listiny hodnotit jako podání podle ustanovení § 164 a § 174a zákona o soudech a soudcích, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva na projednání věci v přiměřené době, a tudíž je jeho ústavní stížnost nepřípustná k meritornímu projednání.
Napadá-li stěžovatel usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 14. 11. 2005, č. j. 11 C 227/2000-109, jímž bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro opožděnost, považuje Ústavní soud za žádoucí upozornit, že stěžovatele zatěžuje břemeno tvrzení - brojí-li totiž stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí soudu, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena.
Ústavní soud pak v rámci přezkumu není těmito tvrzeními (důvody) vázán, nicméně neunese-li stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení III. ÚS 347/05, publikováno na www.usoud.cz). V souladu s tímto požadavkem musí stěžovatel tvrdit, že nebyly dány podmínky pro odmítnutí odvolání, tedy že odvolání bylo podáno včas, a navrhovat důkazy k prokázání svého tvrzení; to však stěžovatel nečiní.
Na okraj Ústavní soud doplňuje, že v odmítnutí návrhu či v zastavení řízení nelze spatřovat průtahy v řízení, poněvadž se jedná o úkony soudu vyvěrající z jeho aktivity a představující tak opak nečinnosti, jež je charakteristická pro průtahy v řízení. Ani v případě, že by takové rozhodnutí bylo shledáno nesprávným a v řízení by proto bylo dále pokračováno, není možno hovořit o průtazích v řízení. I nesprávné rozhodnutí, které má za následek jisté prodloužení řízení s ohledem na navazující přezkumné řízení, je stále výrazem nezávislé rozhodovací činnosti soudu a nikoli jeho liknavosti.
Ústavní stížnost byla proto v části směřující proti výše zmiňovanému usnesení posouzena jako zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené byla podaná ústavní stížnost odmítnuta dílem jako nepřípustná a dílem jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. dubna 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu