Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2023 č. j. 66 Co 269/2023-58, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní korporace IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, a Kolomana Mišalko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti výslovně domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 6. 2023 č. j. 49 EXE 10227/2011-46 zastavil exekuci vedenou proti povinnému (vedlejšímu účastníkovi) a uložil oprávněnému (vedlejší účastnici) povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč. Okresní soud exekuci zastavil poté, co dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, o níž se opírá vydaný rozhodčí nález, neodpovídá ústavněprávním požadavkům kladeným na obsah rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv, neboť neobsahuje transparentní způsob výběru rozhodce. Taková rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor se zákonem a výsledek rozhodování rozhodce opírajícího se o takovou doložku nemůže být akceptován a požívat právní ochrany. Vzhledem k uvedenému soud dovodil, že procesní zavinění na zastavení exekuce je nutno spatřit na straně oprávněného, avšak odměnu soudního exekutora není možné stanovit z vymoženého plnění.
3. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu v odvolání napadeném rozsahu, tj. v nákladovém výroku co do povinnosti vedlejší účastnice platit náklady exekuce (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že na odměnu stěžovatele nelze aplikovat § 11 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (exekutorský tarif) a dodal, že takový závěr je mj. v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1234/20 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak krajský soud rozhodl o výši nákladů za vedení předmětné exekuce. Tvrdí, že krajský soud v napadeném usnesení zcela opomenul, resp. nesprávně neaplikoval § 11 odst. 3 exekutorského tarifu, které je ustanovením kogentním. Exekutorský tarif podle stěžovatele nerozlišuje, z jakého důvodu byla exekuce zastavena, a proto měla být odměna v daném případě vypočtena z výše dosud vymožené části pohledávky (podle § 6 tamtéž).
5. Další námitky stěžovatele směřují proti odůvodnění napadeného usnesení, které považuje za nedostatečné. Podle stěžovatele postrádá alespoň odkaz na konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě byl příslušný závěr učiněn. Opakovaně tvrdí, že provedení nařízené exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu není zákonným důvodem pro vyloučení aplikace § 11 odst. 3 exekutorského tarifu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud zasahuje pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se problematikou použití § 11 odst. 3 exekutorského tarifu v minulosti zabýval opakovaně, přičemž nelze opomenout, že tak činil primárně na základě podání stěžovatele, a to ve skutkově i právně obdobných případech (viz například usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 597/24 a v něm odkazovaná další rozhodnutí). Dospěl přitom k závěru, že v případě, kdy je exekuce zastavena proto, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem pro vážné nedostatky, nelze uvažovat o v mezidobí získaném (vydobytém) plnění soudním exekutorem jako o vymoženém plnění ve smyslu § 11 odst. 3 exekutorského tarifu. Jde totiž o plnění, které vůbec nemělo být vymoženo, a nepředstavuje tak základ pro výpočet výše nákladů exekuce. Stěžovatel si mohl a měl být vědom toho, že exekuce neměla být nařízena. V podrobnostech lze přitom odkázat na odůvodnění shora uvedeného usnesení Ústavního soudu (i dalších), jež jsou stěžovateli známa.
10. Z předestřených závěrů výslovně vycházel i krajský soud v napadeném usnesení (viz body 8 a 9 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu). Nadto sám krajský soud poznamenal, že stěžovateli je náhled (nejen) Ústavního soudu na řešení dané problematiky znám z jeho minulých podání. Lze tedy shrnout, že odůvodnění krajského soudu nelze považovat za nedostatečné a Ústavní soud neshledal důvod pro odchýlení se od dříve konstatovaných závěrů.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu