Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 17, Rakovník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2024 č. j. 21 Cdo 3408/2022-547, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností Metrostav a.s., sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 - Libeň, a Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označený rozsudek. Tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel byl v roce 2010 zaměstnancem první vedlejší účastnice a pracoval na stavbě tunelu Blanka v Praze. Při noční směně ze dne 5. 7. 2010 na 6. 7. 2010 během razících prací došlo k sesuvu zeminy a zavalení bagristy (spolupracovníka stěžovatele). Sám stěžovatel byl v době sesuvu na povrchu, svačil a čekal, až pojede do podzemí nákladním vozem. U stěžovatele se v důsledku stresu z této tragédie rozvinula posttraumatická stresová porucha, která vyústila v jeho invaliditu třetího stupně. Stěžovatel je omezen v běžném životě, mj. není schopen být zaměstnán nebo se živit vlastní prací. Proto se stěžovatel po první vedlejší účastnici domáhal zaplacení částek odpovídajících náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti a také náhrady za ztížení společenského uplatnění.
3. Po spletitém procesním vývoji Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem rozhodl tak, že základ stěžovatelova nároku je dán a že o jeho výši soud rozhodne v konečném rozsudku. K odvolání druhé vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. První vedlejší účastnice nicméně uspěla s dovoláním. Nejvyšší soud rozsudky nižších soudů změnil tak, že všechny žalované nároky zamítl. Přitom formuloval nový právní názor, že posttraumatická stresová porucha, která se u zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá podle § 366 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění do 30.
9. 2015. Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, znaky pracovního úrazu podle zákoníku práce nenaplňuje.
4. Nejvyšší soud zopakoval, že se stěžovatel v místě závalu nenacházel. V okamžiku, kdy k závalu došlo, byl vně tunelu, takže vlastní zával (a zavalení spoluzaměstnance) ani nepozoroval, uviděl jen prach, který se jako následek závalu objevil ve vzduchu. Vnímání vedlejších projevů nehody a jejich emocionální zpracování (jehož výsledkem bylo, že si uvědomil, že při závalu mohl sám zemřít) znaky úrazového děje ve smyslu § 380 odst. 1 zákoníku práce nenaplňuje.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud měl posoudit dovolání jako nepřípustné, neboť sporná otázka byla již judikaturou vyřešena. Závěr, k němuž Nejvyšší soud dospěl, je v rozporu s judikaturou, kterou v rozsudku citoval. Především však tento právní názor nepřípustně zpochybňuje znalecký posudek, byť k tomu soud nemá odborné schopnosti. Nadto je výrok v rozporu s odůvodněním napadeného rozsudku.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich rozhodnutí zruší pouze tehdy, jsou-li neústavní.
8. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. Touto otázkou bylo, zda a za jakých podmínek může být posttraumatická stresová porucha samostatně považována za poškození zdraví způsobené pracovním úrazem. Byť tento postup stěžovatel zpochybňuje, není na něm nic neústavního. Takto položenou otázku totiž Nejvyšší soud do té doby vskutku neřešil. Smyslem dovolacího řízení je sjednocovat judikaturu, a to mj. řešením právních otázek, které v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny [k podstatě a smyslu dovolacího řízení srov. zejm. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 31].
9. Závěr Nejvyššího soudu se nemohl ani dostat do rozporu se závěry znaleckého posudku. Nejvyšší soud v rozsudku nijak nezpochybnil, že zdravotní problémy stěžovatele mají původ v událostech, k nimž došlo během závalu v tunelu Blanka v červenci 2010. Tyto události však ve smyslu výkladu zákoníku práce nezakládají pracovní úraz stěžovatele (srov. body 3 a 4 shora). Stěžovatel sice s tímto výkladem Nejvyššího soudu nesouhlasí, žádnou relevantní právní argumentaci, tím méně argumentaci ústavněprávní, však proti němu nevznáší. Výklad zákoníku práce není ani v rozporu s jinou v rozsudku uváděnou judikaturou, pouze tuto judikaturu upřesňuje a dále rozvíjí.
10. Konečně není dán ani rozpor mezi výrokem a odůvodněním. Ve výroku rozsudku totiž Nejvyšší soud uvádí všechny žalované nároky, jak je vzápětí rekapituluje v bodě 1 odůvodnění.
11. Nejvyšší soud základní práva stěžovatele neporušil. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu