Podobnost restitučních důvodů podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. a §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb.v
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) L. N, 2) Mgr. J. P., , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, čj. 38 Ca 25/99-29, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 12. 1998, čj. PÚ/344/98, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) města Plzně, 2) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Plzni, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, čj. 38 Ca 25/99-29, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 12. 1998, čj. PÚ/344/98, se zrušují.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, stěžovatelky uvádějí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyplacením náhrady za vyvlastnění ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se totiž rozumí vyplacení celé náhrady, takže pokud náhrada je vyplacena jen z části, je dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) citovaného zákona. K tomu, aby bylo zjištěno, zda tento restituční titul je prokázán, je třeba provést příslušné dokazování, to však provedeno nebylo. Z těchto důvodů domáhají se proto stěžovatelky zrušení napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2000 v podstatě uvedl, že za vyvlastněné nemovitosti byla původním vlastníkům vyplacena určená náhrada, a že proto není dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Námitce stěžovatele, že náhrada nebyla stanovena podle tehdy platného předpisu, nebylo možno pro její irelevantnost přisvědčit, neboť soud správnost určené výše náhrady za vyvlastnění nepřezkoumává. Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Magistrát města Plzně, okresní pozemkový úřad, navrhl potvrzení obou napadených rozhodnutí.
Vedlejší účastníci město Plzeň a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v Plzni, se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Z obsahu spisu sp. zn. PÚ/344/98 Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozhodnutím tohoto správního orgánu bylo vysloveno, že stěžovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v k. ú. Plzeň, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených. Jak uvedl v důvodech tohoto rozhodnutí správní orgán, nebyl v daném případě prokázán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť za vyvlastněné nemovitosti byla poukázána náhrada jejím složením do úschovy. O opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že správní orgán posoudil věc z hlediska ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) správně, neboť ani nesprávně určená výše náhrady za vyvlastnění nezakládá restituční titul podle citovaného ustanovení.
Již ve svém nálezu ze dne 10. 6. 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS 126/97 uvedl Ústavní soud v souvislosti s posuzováním restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., kterému v projednávané věci zcela koresponduje ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, že pro uznání, eventuálně vyloučení, tohoto restitučního titulu je mimo jiné právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům.
Jinými slovy, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu by neměla být považována jakákoli vyplacená náhrada, nýbrž jen taková náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění. V projednávané věci stěžovatelky sice poukazovaly na nesprávnost stanovené náhrady, neboť v ní nebylo mimo jiné přihlédnuto k investicím vynaloženým do pozemku, kterážto skutečnost měla být ověřena znaleckým posudkem, nicméně správní orgán ani městský soud tuto námitku vůbec nezkoumaly, vycházejíce ze stanoviska, že ani nesprávně určená výše náhrady za vyvlastnění restituční titul nezakládá.
Tímto postupem však správní orgán i soud odepřely stěžovatelkám právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. května 2000