Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 8 Tdo 1237/2020-1407, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2019 č. j. 5 T 176/2016-1186 uznal stěžovatele vinným ze spáchání 1) a 2) dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, 3) přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a 4) přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil jednotlivými čtyřmi skutky, které spočívaly, stručně uvedeno, v tom, že urážel, ponižoval a bil svoji manželku, a následně již jako obviněný ji nadále soustavně kontaktoval a obtěžoval. Toto jednání je obsahem skutků 1), 2) a 4). Dále dne 9. 5. 2016 záměrně poškodil omítku a skleněné výplně dvou oken rodinného domu, patřícího rodičům stěžovatelovy manželky, a to házením kamenů a úderem židle. Tím způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 8 953 Kč. Toto jednání je obsahem skutku 3). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Ze spáchání skutku 3) byl stěžovatel podle soudu usvědčen svým částečným doznáním (připustil, že pod vlivem alkoholu rozbil židlí okno v přízemí poté, co s ním manželka odmítala komunikovat). Dále byl stěžovatel usvědčován výpovědí poškozených, kteří byli přítomni incidentu a zadokumentovaným protokolem o ohledání místa činu a protokolem o zadržení stěžovatele a jeho dodání na záchytnou stanici.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2019 č. j. 6 To 229/2019-1247 zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině v části týkající se skutků 1), 2) a 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a sám nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 8 853 Kč. Ve zbývající části věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. V rozhodnutí o skutku 3) neshledal krajský soud žádné pochybení. Okresní soud řádně provedl a vyhodnotil všechny relevantní důkazy.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Většina dovolacích námitek stěžovatele nespadala pod žádný z dovolacích důvodů. V rozsahu provedeného dokazování, ani hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů není extrémní rozpor.
5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněna, neboť z nich neplyne, jaké jednání považují soudy za trestné a co je podle nich toliko skutkový děj. To je podle stěžovatele důležité pro určení naplnění subjektivní stránky trestného činu. V dané věci nebylo podle stěžovatele nijak prokázáno, že by stěžovatel jednal úmyslně (naopak byla prokázána stěžovatelova neopatrnost). Soudy vyšších stupňů však tyto námitky bagatelizovaly, případně je vůbec nepřezkoumaly. Rozsah způsobené škody přitom stěžovatel zpochybňoval již v přípravném řízení. Soudy však dovodily, že stěžovatel výpovědi měnil, a přičetly mu to k tíži. Takové hodnocení důkazů považuje stěžovatel za libovůli. Soudy rovněž nezohlednily prokazatelně protiprávní postup vyšetřujících orgánů v přípravném řízení. Závěrem stěžovatel konstatuje, že celé trestní řízení bylo podle jeho názoru zahájeno účelově z podnětu jeho manželky kvůli omezení jeho politické angažovanosti. Tento směr argumentace soudy neumožnily rozvinout, a dokonce výslovně zakázaly uvádět jméno jednoho z politických oponentů stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Právě proti tvrzeným nedostatkům důkazního řízení stěžovatel v ústavní stížnosti brojí. Jeho námitky však nelze označit za opodstatněné, a to jak u rozhodnutí soudů nižšího stupně, tak u usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel přímo napadá. Stěžovatel uvedenými námitkami z větší části vlastním způsobem hodnotí některé provedené důkazy, aniž by reflektoval jednak ostatní důkazy a dále způsob, jakým se s těmito námitkami v úplnosti vypořádaly obecné soudy, především pak Nejvyšší soud. V podrobnostech Ústavní soud dodává následující.
10. Popis trestného jednání (v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu) považuje Ústavní soud za úplný a dostatečně srozumitelný. Obsahuje uvedení všech prvků příslušné skutkové podstaty. Podle Ústavního soudu tak ze skutkové věty rozsudku okresního soudu (a tím spíše ve spojení s odůvodněním všech tří výše uvedených rozhodnutí) jednoznačně vyplývá, jaké jednání bylo soudy považováno za trestné. Jde (stručně řečeno) o úmyslné poškození skleněné výplně dvou oken (jednoho židlí a druhého kameny) a poškození omítky (způsobením nejméně pěti prohlubní). Takový popis je podle Ústavního soudu dostatečně určitý (nezaměnitelný s jiným jednáním) a zároveň nesklouzává (v souladu se zásadou hospodárnosti řízení) k absurdní míře konkrétnosti (např. podrobnému popisu jednotlivých prohlubní v omítce).
11. Navzdory stěžovatelovu tvrzení vyplývá z rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu rovněž jeho prokazatelné úmyslné zavinění, které řádně zjistily ze souboru usvědčujících důkazů (zejména svědeckých výpovědí, kterým ve svém souhrnu soudy neměly důvod nevěřit). Skutečnost, že soudy neuvěřily (v podstatě osamocené) výpovědi stěžovatele, nepředstavuje porušení jeho základních práv. Závěr o (ne)změněné stěžovatelově výpovědi je pro předmět řízení podle Ústavního soudu nepodstatný. Především proto, že stěžovatel byl usvědčen souborem důkazů odporujících všem jím předloženým verzím skutkového děje.
Není konečně ani pravdou, že by se stěžovatel proti poškození omítky a vrchního okna od počátku řízení "ohrazoval", jak uvádí v ústavní stížnosti. Stěžovatelovy výpovědi totiž vyznívají způsobem, že si poškození omítky a okna není vědom a neví, zda je mohl poškodit. Soudy však stěžovatele neusvědčily jeho (podle jejich názoru rozporným) doznáním, nýbrž "uzavřeným" souborem dalších důkazů, jimiž vyloučily, že by mohlo jít o pouhou stěžovatelovu "neopatrnost" (podle ústavní stížnosti dokládající nedbalostní formu zavinění).
V hodnocení důkazů tedy Ústavní soud žádnou libovůli neshledal.
12. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je irelevantní rovněž námitka porušení procesních předpisů v přípravném řízení, neboť ta se nijak nedotýká obsahu (a ústavní konformity) napadeného rozhodnutí (jakož i soudních rozhodnutí mu předcházejících). Z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem měly soudy tuto skutečnost zohlednit.
13. Konečně za neopodstatněnou je třeba označit námitku, že celé trestní řízení je vedeno účelově (s politickými konotacemi). Tuto skutečnost nepodporuje žádný z provedených důkazů, které stěžovatelovo trestné jednání dokládají. Ostatně ani stěžovatel sám neuvádí, že by navrhoval provedení jakýchkoliv v tomto směru relevantních důkazů. Skutečnost, že je stěžovatel politicky aktivní mu nedává žádnou výsadu zneužívat procesní úkony k projevům nesouvisejících s danou věcí (stíhaným jednáním).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j. IV. ÚS 800/21-15
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu