Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2024 č. j. 35 Co 12/2024-623, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spolku Aktiv proti korupci, z. s., sídlem Zrzavého 1705/2a, Praha 17 - Řepy, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byly porušeny základní práva a svobody zaručené čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a násl. Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud městskému soudu uložil povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí rozsudkem ze dne 19. 5. 2023 č. j. 46 C 159/2021-561 zamítl stěžovatelčinu žalobu z důvodu její předčasnosti a usnesením ze dne 2. 6. 2022 č. j. 46 C 159/2021-354 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 11. 2022 č. j. 46 C 159/2021-390) rozhodl, že vedlejší účastník se do řízení o věci samé mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nepřipouští a uložil mu povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 81 021,60 Kč za úspěšné námitky proti jeho vstupu.
Vedlejší účastník proti usnesení ze dne 2. 6. 2022 podal žalobu na obnovu řízení, k níž se stěžovatelka bez výzvy obvodního soudu stručně vyjádřila prostřednictvím svého zástupce dne 23. 8. 2023. Obvodní soud usnesením ze dne 19. 10. 2023 č. j. 46 C 159/2021-582 žalobu na obnovu řízení zamítl (I. výrok), neboť usnesení, kterým nebyl vedlejší účastník připuštěn do řízení, není rozhodnutím ve věci samé, a proto proti němu není žaloba na obnovu řízení přípustná, nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (II.
výrok) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (III. výrok). Nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce odůvodnil obvodní soud tím, že její reakci na žalobu nežádal z důvodu hospodárnosti pro zjevnou nepřípustnost žaloby, navíc podanou k tomu zjevně neoprávněným subjektem, a zamýšlel žalobu bez nařízení jednání zamítnout. Zaslala-li stěžovatelka bez výzvy soudu k žalobě vyjádření, jde o neúčelně vynaložený náklad.
3. Proti II. výroku usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které městský soud neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením II. výrok usnesení obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zdůraznil, že ve sporném řízení, ve kterém se iniciativa a odpovědnost za výsledek nachází v rukou účastníků, nelze obecný požadavek (ne)účelnosti nákladů řízení vyplývajících z § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř.), vykládat příliš přísně. Na druhou stranu platí, že účelem sporného řízení je ochrana skutečných hmotných subjektivních práv, proto o účelně vynaložené náklady právního zastoupení nemůže jít v situaci, nesleduje-li zastoupení v řízení před soudem tento hlavní účel. Stěžovatelka se domáhá náhrady nákladů řízení spočívající v odměně jejího právního zástupce za přípravu a převzetí právního zastoupení a za vyjádření ze dne 23. 8. 2023 k žalobě na obnovu řízení, ač tato žaloba byla zjevně nedůvodná, a stěžovatelka ve vyjádření odkázala v podstatě jen na to, že žaloba nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka se vyjádřila bez výzvy soudu, když se o žalobě na obnovu řízení dozvěděla v exekučním řízení, ve kterém vymáhala náhradu nákladů řízení, a vedlejší účastník podáním žaloby odůvodňoval návrh na odklad exekuce. Ač městský soud uznal, že vedlejší účastník napadl exekuční titul stěžovatelky, s ohledem na zjevnou bezúspěšnost jeho žaloby nepovažoval stěžovatelkou učiněný úkon za účelný. II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka připomíná, že sice podává ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ale zjevně nejde o bagatelní částku (uvádí, že za úkony právní služby požadovala částku cca 162 000 Kč). Podle stěžovatelky obvodní soud postupoval nesprávně, nerozhodl-li o náhradě nákladů na základě kritéria úspěchu v řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nemůže být ani okolnost, že stěžovatelka se k žalobě vyjádřila bez vyzvání soudu, neboť se stala účastnicí řízení zahájené soudní pře okamžikem, kdy žaloba došla soudu.
Stěžovatelka - jak výslovně uvádí - neumí předvídat budoucnost a nemohla spoléhat na to, že obvodní soud sám hodlá žalobu zamítnout. Od okamžiku, kdy vedlejší účastník řízení o žalobě na obnovu zahájil, stěžovatelka byla účastníkem tohoto řízení a měla právo v něm činit procesní úkony. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 32 Cdo 2991/2019, v němž se připomíná, že i podle § 79 odst. 3 věta druhá o. s. ř. může sám žalobce žalovanému pro informaci zaslat žalobu, kterou zároveň hodlá uplatnit u soudu a žalovaný v návaznosti na tento krok žalobce může začít koncipovat svoji procesní obranu, která tak může představovat účelně vynaložený náklad právního zastoupení.
5. Dále stěžovatelka odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 31. 1. 2024 č. j. 13 VSOL 7/2024-43, podle něhož procesněprávní vztah mezi žalobcem a žalovaným nevzniká vždy až okamžikem doručení žaloby žalovanému, ale může být založen jiným procesně aprobovaným způsobem.
6. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s tím, že by vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka podávala jen s cílem dosáhnout na další úhradu nákladů řízení, neboť byla vedena snahou usnadnit obvodnímu soudu práci, aby bylo možno k zamítnutí žaloby na obnovu řízení dojít rychleji (odstraněním této žaloby mohlo být pokračováno v exekučním řízení). Městský soud vydal překvapivé rozhodnutí a zpronevěřil se zásadě předvídatelnosti.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
9. Doktrína minimalizace zásahů je patrná také při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Náhradou nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně, a respektoval, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu, a je tak oprávněn podrobit přezkumu i rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud se však opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 16.
4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 a další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě prováděl Ústavní soud.
10. Ke stěžovatelčině věci Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení městského soudu o náhradě nákladů řízení je ústavně souladné. Stěžovatelčino tvrzení, že se stala stranou sporu o obnově řízení již okamžikem, kdy žaloba došla soudu, není pro posouzení věci významné. Napadené rozhodnutí není postaveno na tom (byť se stěžovatelka snaží naznačovat opak), že by soud jakkoliv chtěl omezovat její uvážení činit procesní úkony. Stěžovatelka mohla činit procesní úkony, jaké uznala za vhodné, což ovšem neznamená, že tyto úkony budou při rozhodování o nákladech řízení posouzeny jako účelné. Proto není přiléhavý její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2991/2019.
11. V posuzované věci není případný ani stěžovatelčin odkaz na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 13 VSOL 7/2024, v jehož odůvodnění se výslovně uvádí, že: "Procesněprávní vztah mezi ním [sc. žalovaným - pozn. Ústavní soud] a žalobcem (soudem) totiž vzniká právě až okamžikem doručení žaloby žalovanému, případně může být založen i jiným procesně aprobovaným způsobem (např. doručením stejnopisu žaloby žalovanému přímo žalobcem)." Vztah mezi žalobcem a žalovaným (respektive soudem) tedy zásadně vzniká doručením žaloby žalovanému. Uvedené východisko není zpochybněno ani jistou výjimkou (tedy jiným procesně aprobovaným způsobem) např. v incidenčních sporech. O takovou záležitost však v nyní posuzované věci nejde.
12. Ústavněprávní relevanci nemá ani stěžovatelčino tvrzení, že výklad městského soudu byl překvapivý a proti zásadě předvídatelnosti. Neúčelnost stěžovatelčiných úkonů právní služby zmiňoval již obvodní soud, přičemž městský soud se s tímto závěrem ztotožnil a argumentačně ho doplnil. Z toho důvodu nemohlo být rozhodnutí městského soudu pro stěžovatelku nepředvídatelné. Na druhou stranu - byť toliko pro úplnost - Ústavní soud uznává, že od městského soudu nebylo vhodné, uvedl-li v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatelkou v řízení o žalobě na obnovu řízení byly činěny úkony právní služby jen proto, aby dosáhla na další náhradu nákladů řízení. Toto pochybení samo o sobě nemůže vést ke zrušení usnesení městského soudu.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani jejímu návrhu na náhradu nákladů v řízení před Ústavním soudem, jelikož podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu