32 Cdo 2991/2019-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka del Favero, Ph.D, ve věci
žalobkyně IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Trnitá, Čechyňská
419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem
Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalované FOCUS
DEVELOPMENT a. s., se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Masarykovo nám. 136, PSČ
768 61, identifikační číslo osoby 26283328, zastoupené Mgr. Františkem Kelem,
advokátem, se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o zaplacení částky 10 269
478,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6
C 20/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.
2. 2019, č. j. 28 Co 262/2017-332, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení
ze dne 13. 6. 2017, č. j. 6 C 20/2014-309, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl
návrh žalované na zastavení řízení z důvodu překážky věci zahájené.
2. V souzené věci se původní žalobkyně JUDr. Kateřina Martínková jako
insolvenční správkyně úpadce UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v
likvidaci“, identifikační číslo osoby 25053892, žalobou podanou dne 17. 7. 2014
po žalované domáhala zaplacení částky 10 269 478,88 Kč se smluvním úrokem z
úvěru a smluvním úrokem z prodlení, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené
dne 1. 10. 2007. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6
C 20/2014-185, připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila
nynější (v záhlaví označená) žalobkyně.
3. Při jednání Okresního soudu v Kroměříži konaném dne 30. 5. 2017
žalovaná předložila návrh, aby řízení bylo zastaveno z důvodu překážky věci
zahájené, kterou mělo představovat řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp.
zn. 8 C 192/2013, v níž je žalobcem UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v
likvidaci“ a jehož předmětem je týž nárok jako ve zde souzené věci. Žalovaná
argumentovala, že toto řízení stále probíhá, neboť usnesení Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 31. 5. 2014, č. j. 8 C 192/2013-63, jímž bylo toto řízení
zastaveno, jí nebylo doručeno, resp. nebylo jí soudem ani zasláno, a doložka
právní moci, která měla nastat dne 31. 5. 2014, je tedy na něm vyznačena
nesprávně.
4. Soud prvního stupně zjistil ze spisu tamního soudu vedeného pod sp.
zn. 8 C 192/2013, že žalobce UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v
likvidaci“, identifikační číslo osoby 25053892, podal dne 27. 5. 2013 žalobu
proti žalované FOCUS DEVELOPMENT a. s., identifikační číslo osoby 26283328, o
zaplacení částky 10 294 448,05 Kč s příslušenstvím, v níž uplatnil stejná
tvrzení jako původní žalobkyně ve zde souzené věci a k jejich prokázání navrhl
jako důkazy shodně mimo jiné smlouvu o úvěru ze dne 1. 10. 2007 a dohodu o
uznání závazku ze dne 30. 6. 2009. Podáním ze dne 19. 8. 2013 vzal žalobce
žalobu v celém rozsahu zpět. Okresní soud v Kroměříži rozhodl unesením ze dne
15. 5. 2014, č. j. 8 C 192/2013-63, že řízení se zastavuje a žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení; usnesení bylo doručováno pouze právní
zástupkyni žalobce.
5. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem vysloveným v komentářové
literatuře, že postup, při němž se usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí
návrhu nedoručuje žalovanému, jenž o existenci řízení neměl vědomost nebo ji
mít nemohl, na což se usuzuje z faktu, že mu nebyl doručen návrh, sice není
možná procesně čistý, ale je praktický a odpovídá zaužívané soudní praxi. Na
základě toho dospěl k závěru, že usnesení o zastavení řízení ve věci sp. zn. 8
C 192/2013 nabylo dne 31. 5. 2014 právní moci.
6. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice předeslal, že doručení usnesení
o zastavení řízení oběma účastníkům má být obecným principem vedení občanského
soudního řízení, a je si proto vědom, že předmětné usnesení by v zásadě mělo
být doručováno oběma účastníkům řízení, citoval však týž názor, jímž
argumentoval soud prvního stupně, a usoudil, že za situace, jež v řízení
nastala, tj. že žalobce vzal žalobu po jejím podání zpět, a „vzhledem k určité
specifičnosti doručování rozhodnutí za takové situace“, lze akceptovat závěry
soudu prvního stupně, a vycházet tedy z doložky právní moci, jíž je usnesení o
zastavení řízení opatřeno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalovaná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež má za
přípustné pro řešení otázek procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešených, totiž a) zda se usnesení soudu o zastavení řízení pro
zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího řízení doručuje oběma (všem)
účastníkům řízení, b) zda občanský soudní řád obsahuje výjimky, kdy se usnesení
soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího
řízení oběma (všem) účastníkům řízení nedoručuje, c) zda se právní moc usnesení
soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího
řízení vypočítává od okamžiku doručení tomu účastníkovi (zpravidla žalobci),
který zpětvzetí učinil, a d) zda nabývá právní moci usnesení soudu o zastavení
řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího řízení, které
nebylo doručováno druhému účastníkovi řízení (zpravidla žalovanému).
8. Dovolatelka prosazuje názor, že odvolací soud tyto otázky nesprávně
posoudil a jeho závěry nemohou obstát v kontextu s ustanoveními §§ 1, 3, 96
odst. 1, 2 a 4, 158, 159, 167 a 168 občanského soudního řádu. Argumentuje, že
proti usnesení o zastavení řízení je přípustné odvolání, a nebylo-li usnesení
doručeno, nemohlo nabýt právní moci. Zdůrazňuje, že každý subjekt má právo
dozvědět se, že proti němu byla podána žaloba, a rovněž, proč případně taková
žaloba byla vzata zpět ještě před jejím projednáním, a to bez výjimky. Postup
soudu, který není „procesně čistý“, má za nepřípustný, byť se může jevit
praktickým.
9. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, případně zamítl. Za podstatu problému, který by měl být
dovolacím soudem řešen, považuje chybné vyznačení doložky právní moci na
usnesení o zastavení řízení, od něhož se odvíjel její postup v řízení sp. zn. 6
C 20/2014, zejména úvaha o možnosti podat opětovně žalobu, a upozorňuje, že
problematika chybně vyznačené doložky právní moci již byla vyřešena rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003 (který je, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho
webových stránkách), dovolání má proto za nepřípustné. Právní posouzení soudů
nižších stupňů má za správné a tvrdí, že jejich postupem nemohlo dojít k
poškození práv dovolatelky, protože té v řízení sp. zn. 8 C 192/2013 nevznikly
žádné náklady. Zastavením řízení pro překážku litispendence by naopak došlo k
poškození jejích práv.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem
1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
též jen „o. s. ř.“).
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou
otevřená otázka (podle obsahu jde o otázku jedinou), zda k tomu, aby nabylo
právní moci usnesení, jímž bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby, k němuž
došlo dříve, než byl žalovanému doručen stejnopis žaloby, je třeba doručení
tohoto usnesení žalovanému, je otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
závisí a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
14. Důvodné však dovolání není, neboť odvolací soud tuto otázku řešil ve
výsledku správně a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 věta první o. s. ř.) není tudíž naplněn.
15. Podle § 96 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět
návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odstavec 1). Je-li návrh vzat
zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví
(odstavec 2 věta první). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z
vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.
Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v
řízení (odstavec 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí
návrhu dříve, než začalo jednání (odstavec 4).
16. Ustanovení § 168 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že usnesení doručí soud
účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba
pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká
povinnost.
17. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního
soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni
odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
18. Ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. obsahuje taxativní výčet usnesení,
proti nimž odvolání není přípustné; usnesení o zastavení řízení v něm uvedeno
není.
19. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se
na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Ustanovení § 159 o. s. ř. stanoví,
že doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
20. Komentářová literatura se k otázce, zda je nutno žalovanému
doručovat usnesení, jímž bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby, k němuž
došlo dříve, než byl žalovanému doručen stejnopis žaloby, vyjadřuje jen
sporadicky.
21. V díle JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář.
Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Walters Kluwer
ČR, 2019, s. 107, o které opřely svá rozhodnutí soudy nižších stupňů, se
konstatuje, že v soudní praxi se vžil postup, že se usnesení o zastavení řízení
pro zpětvzetí návrhu nedoručuje účastníkovi (zpravidla žalovanému), který o
existenci řízení neměl vědomost nebo ji pravděpodobně mít nemohl - usuzováno z
faktu, že mu nebyl doručen návrh. Usnesení se tak doručí jen tomu, kdo
zpětvzetí učinil (zpravidla žalobci), a od okamžiku doručení tomuto účastníkovi
se vypočítá právní moc rozhodnutí. Autor J. Jirsa vyjádřil názor, že uvedený
postup není procesně zcela čistý, avšak je praktický, zvláště v případech, když
se žalovanému doručuje komplikovaně (např. do ciziny), lze tedy s jistou
výhradou doporučit, aby od zaběhlé soudní praxe nebylo ustupováno a v situaci,
kdy se žalovaný ještě o existenci řízení nedozvěděl, doručovat usnesení o
zastavení jen tomu účastníkovi, který návrh podal a následně vzal zpět.
22. P. Lavický v díle LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až
250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2016, § 168, pozn. č. 5, uvádí, že povinnost doručit usnesení dopadá (vedle
případů, kdy jde o usnesení, jejichž doručení je třeba pro vedení řízení, a
usnesení, jímž se ukládá povinnost) pouze na případ, kdy jde o usnesení soudu
prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 o. s. ř.),
resp. usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání (§ 236 a
násl. o. s. ř.). Tato usnesení se doručují pouze tomu, kdo je subjektivně
legitimován podat proti nim odvolání či dovolání.
23. Argumentaci J. Jirsy nepovažuje Nejvyšší soud za přijatelnou.
Postup, který by nebyl procesně zcela čistý, tj. který byl by procesně
nekorektní, nelze aprobovat na základě argumentu, že je praktický, popř. že je
v praxi soudů zaužívaný. Proti zásadě hospodárnosti řízení tu stojí ústavně
garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež by bylo porušeno, kdyby soud
nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem, a též ústavně chráněný
princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. V takové
konfrontaci nemůže zájem na hospodárnosti řízení převážit. Zásada hospodárnosti
je významným principem občanského soudního řízení, nikoliv však principem
vůdčím.
24. Názor, že usnesení, proti nimž je odvolání (objektivně) přípustné,
se doručují pouze tomu, kdo je subjektivně legitimován podat proti nim
odvolání, je formulován příliš obecně. V usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, uveřejněném pod číslem
27/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k němuž se Nejvyšší soud
přihlásil v usneseních ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2856, ze dne 5. 6.
2018, sp. zn. 28 Cdo 3948/2017, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo
3057/2019/2014, a ze 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 215/2019, byl formulován
závěr, podle něhož usnesení, jímž soud přeruší řízení podle § 110 odst. 1 o. s.
ř., je usnesením, proti němuž je odvolání ze zákona přípustné, neboť nepatří
mezi usnesení vyjmenovaná v § 202 odst. 1 o. s. ř., je proto třeba je písemně
vyhotovit a podle § 168 odst. 2 o. s. ř. doručit účastníkům, a to bez zřetele
na to, zda se účastníci po vyhlášení usnesení vzdali práva na odvolání. V
takovém případě je podané odvolání sice dle § 218 o. s. ř. odmítnuto, ovšem
nikoliv dle písm. c) tohoto ustanovení (tj. že směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není odvolání přípustné), ale dle písm. b) jako odvolání podané někým,
kdo k němu není oprávněn (tj. kdo k němu není subjektivně legitimován, poznámka
Nejvyššího soudu). Doručení takového usnesení je pak předpokladem pro nabytí
právní moci (§ 159 za použití § 167 odst. 2 a § 204 o. s. ř.).
25. Je třeba rozlišovat případy, kdy účastník není subjektivně
legitimován k podání opravného prostředku vzhledem k tomu, jak bylo rozhodnuto
(napadeným rozhodnutím nebyla způsobena újma na jeho právech, odčinitelná
zrušením či změnou rozhodnutí, srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28), a případy, kdy žalovaný
není k podání odvolání subjektivně legitimován proto, že se řízení (příp. jeho
fáze či jeho dílčí části), jež předcházelo vydání rozhodnutí, neúčastnil, neboť
se ho nijak netýkalo (nedotklo se jeho práv a povinností). Toto rozlišení je
podstatné právě pro výklad pojmu „účastník“ ve smyslu § 168 odst. 2 o. s. ř.
26. Při řešení předložené otázky se lze inspirovat ustálenou judikaturou
a odbornou literaturou, kde je řešena situace do jisté míry obdobná.
27. Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku Cpj 257/87, k zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku, uveřejněném pod číslem 2/1989 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dospěl k závěru, že
zastaví-li soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku splatného podáním
návrhu na zahájení řízení, doručí usnesení o zastavení řízení pouze
navrhovateli. Dovodil s odkazem na zásadu hospodárnosti a na účel zákona o
soudních poplatcích, že v těch případech, kdy zákon o soudních poplatcích
podmiňuje provedení občanského soudního řízení zaplacením soudního poplatku,
musí být po zahájení řízení okamžikem, kdy návrh došel soudu, nejprve vyřešen
právní vztah mezi navrhovatelem jako poplatníkem a státem. Teprve jestliže
poplatník svou povinnost vůči státu splní a zaplatí soudní poplatek, doručí
soud návrh na zahájení řízení ostatním účastníkům řízení a předseda senátu
začne činit další úkony směřující k přípravě jednání. Jestliže však poplatník
svou povinnost vůči státu nesplní, bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti
řízení i se smyslem a cíli předpisů o soudních poplatcích, aby soud doručoval
ostatním účastníkům řízení návrh na jeho zahájení, popřípadě činil vůči nim
další úkony a doručoval jim usnesení o zastavení řízení vydané podle zákona o
soudních poplatcích. Ostatní účastníci řízení totiž nejsou účastníky zmíněného
právního vztahu mezi navrhovatelem jako poplatníkem a státem. Zastavení řízení
podle speciálního právního předpisu má ovšem za následek, že končí řízení
zahájené podle občanského soudního řádu podáním návrhu, nedoručením návrhu na
zahájení řízení ani usnesením o jeho zastavení však není porušena zásada
rovnosti účastníků řízení, neboť odpůrce nebyl uvedeným postupem podle zákona o
soudních poplatcích jakkoli dotčen a nemůže v důsledku toho utrpět újmu.
28. K tomuto názoru se ve své rozhodovací praxi přihlásil též Nejvyšší
soud. V usnesení ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2003, pod číslem 97, s odkazem
na Stanovisko uzavřel, že usnesení o zastavení řízení o nezaplacení soudního
poplatku se doručuje pouze žalobci, tj. osobě, která proti němu může podat
odvolání. V usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněném
pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud s
odvoláním na Stanovisko uzavřel, že dovolání žalovaného, který není účastníkem
právního vztahu mezi státem a žalobcem jakožto poplatníkem soudního poplatku za
podanou žalobu, proti usnesení o (ne)zastavení řízení o podané žalobě podle § 9
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, není subjektivně
přípustné. Argumentoval, že rozhodnutí odvolacího soudu se poměrů dovolatelky
nedotýká. Shodně judikoval též Ústavní soud, jenž dovodil již v nálezu ze dne
17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky a
nálezů Ústavního soudu, že s ohledem na textaci ustanovení § 138 o. s. ř. se
řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho
účastníka, který návrh na osvobození uplatnil, a také pouze jemu se doručuje
usnesení soudu.
29. Východiskem závěrů Stanoviska a navazující judikatury je úvaha, že
žalovaný není účastníkem dílčího řízení, jehož předmětem je poplatková
povinnost žalobce, předřazeného jakýmkoliv jiným postupům v občanském soudním
řízení, jehož výsledkem je buď zaplacení soudního poplatku, anebo zastavení
řízení, přičemž i tento důsledek nesplnění poplatkové povinnosti je upraven
zvláštním předpisem. Byť pak tento výsledek dílčího řízení znamená i konec
samotného soudního řízení, nemůže se nijak projevit v poměrech žalovaného,
protože ten se zatím řízení neúčastnil a řízení se ho nijak netýkalo (šlo jen o
vztah mezi žalobcem jako poplatníkem a státem reprezentovaným soudem). Jelikož
je usnesení o zastavení řízení výsledkem onoho dílčího řízení, jehož žalovaný
účastníkem nebyl, není mu ani doručováno, ačkoliv formálně byl za účastníka
soudního řízení v žalobě označen.
30. Na argumentu, že zastavení řízení se nemůže nijak projevit v
poměrech žalovaného, protože se zatím řízení neúčastnil a šlo dosud jen o vztah
mezi žalobcem a soudem, je zřejmě založen i názor vyjádřený L. Drápalem v díle
DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 278, v souvislosti s výkladem § 43 o. s.
ř., podle něhož usnesení o odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení, se
doručuje jen osobě, o jejíž podání šlo; ostatním účastníkům se doručuje jen
tehdy, jestliže o zahájení řízení byli uvědoměni (např. tím, že jim bylo soudem
zasláno podání nebo že jim bylo způsobem uvedeným v § 79 odst. 3 větě druhé o.
s. ř. zasláno navrhovatelem), popřípadě jestliže jejich vědomost o zahájení
řízení nelze vyloučit, a to z důvodu, aby tímto způsobem byli vyrozuměni o
skončení řízení ve věci (§ 114 odst. 2 o. s. ř.).
31. Společným jmenovatelem obou shora popsaných procesních situací je,
že důvody, pro které bylo soudem rozhodnuto (řízení zastaveno, žaloba
odmítnuta), byly řešeny výlučně ve vztahu soud – žalobce, žalovaného se
nikterak netýkaly a byly řešeny přednostně, před doručením žaloby žalovanému,
protože jejich zdárné vyřešení bylo předpokladem dalšího postupu v řízení.
32. Závěry přijaté ve Stanovisku a v posledně citované komentářové
literatuře jsou souladné s panujícími názory procesualistiky, které základní
procesněprávní vztah ve sporném civilním řízení pojímají jako vztah
trojstranný, popřípadě sestávající ze tří relativně samostatných dvoustranných
procesních vztahů mezi soudem a žalobcem, soudem a žalovaným a konečně žalobcem
a žalovaným (srov. WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. Civilní právo procesní. Díl
první. 9. aktual. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 90; ŠÍNOVÁ, R., HAMUĽÁKOVÁ, K.
Civilní proces: obecná část a sporné řízení. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020,
s. 10; z prvorepublikové procesualistiky též HORA, V. Československé civilní
právo procesní. II. díl. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 105).
Ačkoliv se historicky vyskytly i odlišné koncepce, nauka o trojstranném
procesním vztahu převládá, a to i v právních řádech nám civilisticky příbuzných
(k tomu srov. COUFALÍK, P. Procesněprávní vztah. Praha: C. H. Beck, 2020, s.
44-51, včetně tam citované tuzemské a zahraniční literatury, z rakouské nauky
např. FASCHING, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrecht: Lehr- und
Handbuch für Studium und Praxis. 2. überarb. und ergänz. Aufl. Wien: Manzsche
Verlags und Universitätsbuchhandlung, 1990, s. 79 nebo DOLINAR, H., ROTH, M.
DUURSMA-KEPPLINGER, H. Zivilprozessrecht. 14. Aufl. Wien: Jan Sramek Verlag,
2016, s. 41; z německé nauky kupř. MUSIELAK, H., VOIT, W. ed.
Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz: Kommentar. 17.,
neubearbeitete Auflage. München: Verlag Franz Vahlen, 2020, Einleitung, marg.
č. 55).
33. Pro trojstranný procesněprávní vztah je příznačná jeho dynamika;
vztah vzniká postupně. Nejprve podáním žaloby vzniká procesněprávní vztah mezi
žalobcem a soudem, až doručením žaloby žalovanému soudem se procesněprávní
vztah rozvíjí do plné podoby, neboť vznikají procesněprávní vztahy též mezi
soudem a žalovaným a mezi žalobcem a žalovaným. Doručení žaloby žalovanému
soudem má tedy za následek vznik procesních práv a povinností mezi žalovaným a
soudem a též mezi žalovaným a žalobcem.
34. Procesněprávní vztah se přitom nemusí rozvinout do své trojstranné
podoby; v určitých případech může dojít k ukončení soudního řízení před
dovršením trojúhelníku (rozhodnutím soudu o zastavení řízení nebo o odmítnutí
žaloby) a procesní vztah zůstane pouze vztahem dvoustranným, mezi žalobcem a
soudem. Žalovaný je i v takovém řízení jeho účastníkem, nestane se však stranou
procesněprávního vztahu (nositelem procesních práv a povinností) [srov. obdobně
ŠÍNOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ, op. cit., s. 10; COUFALÍK, op. cit., s. 131, HORA, op.
cit., s. 105].
35. Koncepce postupného vzniku trojstranného vztahu byla původně
konsekventně promítnuta v zákoně č. 113/1895 ř. z., civilním soudním řádu,
účinném do 1. 1. 1950. Podle jeho § 232 odst. 1 věty první nastává zahájení
rozepře doručením žalobního spisu žalovanému, přičemž s tímto okamžikem se pojí
dle § 233 odst. 1 věty první vznik překážky litispendence, dle § 235 omezení
práva žalobce změnit žalobu, dle § 233 možnost žalovaného podat proti žalobci
tzv. žalobu navzájem a také dle § 234 skutečnost, že zcizení sporné věci od
tohoto okamžiku nemělo na spor žádný vliv (srov. HORA, op. cit., s. 168, 171,
174, 176). Civilní soudní řád tedy spojoval s doručením žaloby žalovanému
významné právní důsledky. Oproti tomu nyní účinná právní úprava obsažená v
zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, celou řadu procesních následků
pojí už s okamžikem doručení žaloby soudu. Již tímto momentem je zahájeno
řízení (§ 82 odst. 1 věta první) a jím je též založena překážka litispendence
(§ 83 odst. 1) a vztahuje se k němu i zásada „perpetuatio fori“ (§ 11 odst. 1
věta druhá). Institut změny žaloby a jejího zpětvzetí nejsou nikterak
modifikovány v závislosti na tom, že žalovanému došla žaloba (srov. §§ 95 a
96). Nicméně v kolizi s koncepcí trojstranného procesněprávního vztahu tato
úprava není.
36. Nejvyšší soud se s popsaným pojetím procesněprávního vztahu
ztotožňuje. Považuje za podstatné, zda procesní úkony, které jsou činěny ve
vztahu žalobce - soud ve fázi řízení před doručením žaloby žalovanému, se mohou
jakkoliv dotýkat procesních práv a povinností žalovaného. Za předpokladu, že se
procesní úkony žalobce nebo soudu žalovaného nedotýkají, lze souhlasit s
názorem právní vědy, že do doby, než je žalovanému doručena žaloba, je žalovaný
účastníkem řízení pouze technicky (formálně), subjektem procesního vztahu však
dosud není (ŠÍNOVÁ, R., HAMUĽÁKOVÁ, K., op. cit., s. 10). Vedle toho však nelze
opomenout, že podle § 79 odst. 3 věty druhé o. s. ř. může žalovaného obeznámit
s obsahem žaloby žalobce tím, že vedle stejnopisu žaloby doručovaného soudem mu
sám zašle další stejnopis. I takové doručení je procesně aprobovaným postupem a
zakládá procesní vztah mezi žalobcem a žalovaným, byť nikoliv mezi žalovaným a
soudem.
37. Je-li soudem žaloba odmítnuta pro vady (§ 43 odst. 2 o. s. ř.),
protože se žalobci ani přes výzvu nepodařilo odstranit její nedostatky,
odehrává se celé řízení jen mezi soudem a žalobcem (do doby jejich odstranění
není namístě takovou vadnou žalobu žalovanému doručovat); z toho zřejmě vychází
ve shora citovaném komentáři L. Drápal. Podobně tomu je i tehdy, kdy soud
řízení zastaví z důvodu nezaplacení soudního poplatku (srov. Stanovisko).
38. K rozvinutí trojstranného procesněprávního vztahu pak nedojde ani
tehdy, když žalobce před doručením žaloby žalovanému vezme žalobu zpět, v
důsledku čehož bude řízení zastaveno (obdobně COUFALÍK, op. cit., s. 131). Též
v takovém případě se v řízení zásadně vše odehrává jen ve vztahu mezi soudem a
žalobcem a procesní vztah mezi soudem a žalovaným a mezi žalobcem a žalovaným
nevznikne. Řízení zůstává omezeno na procesněprávní vztah mezi žalobcem a
soudem a žalovaný, byť je formálně-právně účastníkem řízení, se subjektem
základního procesního vztahu nestane.
39. Ve všech takových případech, kdy je žalovaný účastníkem pouze
„formálně“, tj. není účasten procesněprávního vztahu (činěné procesní úkony se
nedotýkají jeho procesních práv a povinností), mu tedy v souladu s výše
uvedenými judikatorními i teoretickými závěry není třeba podle § 168 odst. 2 o.
s. ř. doručovat usnesení, které je výsledkem procesního vztahu, jehož se
žalovaný (dosud) neúčastní, i když je vůči tomuto usnesení objektivně přípustné
odvolání. Nabytí právní moci takového usnesení se pak odvíjí pouze od doručení
žalobci. O „ryze formální“ účastenství žalovaného však nejde tam, kde byl
žalovanému stejnopis žaloby doručen přímo žalobcem; tehdy totiž žalovaný může
být dotčen ve svých procesních právech.
40. Při úvaze, za jaké situace se procesní úkony činěné v řízení budou
dotýkat procesních práv a povinností žalovaného, nelze ovšem opomenout, že
součástí procesních vztahů jsou též vztahy týkající se nákladů řízení. Podle §
151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. o povinnosti k náhradě
nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho
končí, tedy i v rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Na
tyto případy pamatuje § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jestliže některý z
účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho
náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět
návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný
účastník řízení). Obdobně je pak v § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovena povinnost
žalobce (navrhovatele) k náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům v situaci,
kdy soud odmítne žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení.
41. Vzal-li žalobce žalobu zpět nikoliv pro chování žalovaného a
nemohl-li žalovaný žádné náklady v řízení účelně vynaložit, neboť o něm
nevěděl, tedy nebyl procesním způsobem seznámen s žalobou (zda se o něm
případně dozvěděl mimoprocesním způsobem, je právně nevýznamné), nepřipadá v
úvahu, že by kterékoliv ze stran vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud
sice musí v usnesení o zastavení řízení rozhodnout též o nákladech řízení,
rozhodne ale tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V takové
procesní situaci je vyloučeno, že by žalovaný mohl být jakkoliv dotčen na svých
právech, a takové usnesení proto není třeba mu doručovat ani kvůli rozhodnutí o
nákladech řízení.
42. Za daných okolností má doručení usnesení o zastavení řízení pro
žalovaného jen informační význam. Nad informačním deficitem, jenž je mu
způsoben tím, že mu usnesení (stejně jako žaloba a její zpětvzetí) nebude
doručeno, takže o tom, že proti němu bylo zahájeno řízení, se nedozví, tu
převáží požadavek hospodárnosti a účelnosti civilního řízení.
43. Odlišným způsobem však musí soud postupovat, je-li žaloba vzata zpět
nikoliv pro chování žalovaného a byl-li žalovaný již seznámen procesním
způsobem s žalobou. Jak bylo již předesláno, nemusí tomu tak být pouze v
případě, kdy byla žalovanému žaloba doručena soudem. Ustanovení § 79 odst. 3
věta druhá o. s. ř. umožňuje žalobci obeznámit žalovaného s obsahem žaloby tím,
že mu sám zašle její stejnopis (taková skutečnost zpravidla bývá v žalobě
poznamenána, příp. může vyplynout z dalšího obsahu spisu). S takovýmto způsobem
doručení žaloby, občanským soudním řádem aprobovaným, je v intencích shora
vysvětlené koncepce nutně spjat vznik procesního vztahu mezi žalobcem a
žalovaným. Procesní vztah mezi soudem a žalovaným sice vznikne až okamžikem,
kdy bude žalovanému doručena žaloba soudem (z logiky věci se tak zpravidla
stane později), žalovaný se však již prostřednictvím procesního úkonu žalobce,
tedy procesním způsobem, seznamuje se skutečností, že je vůči němu zahájeno
řízení. Již v tomto okamžiku může započnout s přípravou své obrany; tak např.
převzetí a příprava zastoupení advokátem na základě smlouvy o poskytnutí
právních služeb je úkonem právní služby [srov. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)], který může představovat účelně vynaložený
náklad žalovaného. V úvahu přicházejí též např. náklady na vypracování
znaleckého posudku zadaného v souladu s § 127a o. s. ř. apod.
44. Byl-li tedy již žalovaný procesním způsobem seznámen s žalobou (byla
mu doručena soudem nebo byl obeznámen s jejím obsahem tak, že mu byl žalobcem
zaslán její stejnopis), musí jej soud následně seznámit též s jejím zpětvzetím
(v případě, že žalobu dosud žalovanému nezaslal, doručí mu ji současně se
zpětvzetím žaloby), aby mu dal příležitost uplatnit skutečnost, že v řízení již
vynaložil náklady, na jejichž náhradu má právo podle § 146 odst. 2 věty první
o. s. ř. V takové situaci se pak žalovaný stane účastníkem základního
procesního vztahu a je mu třeba ve smyslu § 168 odst. 2 o. s. ř. doručit též
usnesení o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení, bez zřetele na to, jak
bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto. Coby obiter dictum lze podotknout, že
tento závěr se uplatní též v případě, kdy soud žalobu odmítá pro vady či
zastavuje řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
45. Vezme-li žalobce důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného
(typicky proto, že žalovaný v mezidobí uspokojil žalobou uplatněný nárok), je
podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný,
a to bez zřetele na to, že mu případně dosud nebyla doručena žaloba (že se
tudíž o jejím podání procesním způsobem nedozvěděl). Ani v případě, kdy žalobce
bude ve zpětvzetí žaloby tvrdit, že tak činí pro chování žalovaného, nemůže
soud rozhodnout bez toho, aniž by dal žalovanému příležitost se k takovému
tvrzení vyjádřit. Zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá
strana) jakožto nepominutelná složka práva na spravedlivý proces brání tomu,
aby soud mohl jakkoliv rozhodnout o právech a povinnostech žalovaného, neměl-li
žalovaný doposud možnost přednést své stanovisko. Soud je proto v takovém
případě povinen žalovaného vyrozumět o tom, že byla proti němu podána žaloba a
že byla vzata zpět a z jakých důvodů, což logicky učiní doručením stejnopisů
těchto podání, a vyzvat jej, aby se k důvodům zpětvzetí žaloby vyjádřil.
Doručením žaloby žalovanému pak v souladu s koncepcí trojstranného procesního
vztahu vznikne procesní vztah též mezi soudem a žalovaným a mezi účastníky
řízení navzájem. Také v tomto případě proto musí být rozhodnutí o zastavení
řízení a o náhradě nákladů řízení doručeno též žalovanému, a to bez zřetele na
to, jakým způsobem bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto.
46. Uvedené úvahy opodstatňují závěr, že vezme-li žalobce žalobu zpět
ještě předtím, než byl její stejnopis doručen žalovanému (§ 79 odst. 3 věta
první či druhá o. s. ř.), aniž by uplatnil tvrzení, že tak činí pro chování
žalovaného, není třeba pro pravomocné skončení věci doručit usnesení o
zastavení řízení též žalovanému.
47. Ve zde souzené věci se ani z procesního spisu, ani z připojeného
spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 8 C 192/2013-63 nepodává nic
takového, co by naznačovalo, že se žalovaná procesním způsobem (doručením
žaloby) dozvěděla o tom, že proti ní bylo zahájeno řízení, ještě před tím, než
bylo rozhodnuto o jeho zastavení.
48. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož v procesních poměrech zde
souzené věci nebylo třeba usnesení o zastavení řízení doručovat žalované a k
tomu, aby toto usnesení nabylo právní moci, tedy postačilo jeho doručení
žalobkyni, je tedy správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d odst. 1
písm. a) o. s. ř. zamítl.
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval,
neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před
středníkem, ve spojení s § 243c odst. 3 větou první a § 224 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu