Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NOVUM-tour, spol.s r.o., sídlem M. Macha 1271, Praha 5 - Zbraslav, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem, sídlem Dobronická 1257, Praha 4 - Libuš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 647/2023-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 21 Co 4/2021-139 ve znění opravného usnesení ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 21 Co 4/2021-142, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2020 č. j. 28 C 171/2019-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že se na základě mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku stala vlastníkem části pozemku parc. č. X1 v k. ú. Košíře, vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Pozemek o celkové výměře 3959 m2 je podle zapsaného stavu v katastru nemovitostí ve vlastnictví hlavního města Prahy a je svěřený do správy vedlejší účastnice. Část tohoto pozemku o výměře 164 m2 byla oplocena se sousedním pozemkem o výměře 198 m2 parc. č. X2 v k. ú. Košíře. Společné oplocení bylo zřejmě vybudováno v době, kdy celá sporná plocha byla součástí pozemku parc. č. X v k. ú. Košíře. V roce 1992 byl na základě geometrického plánu z pozemku parc. č. X (dále vedeného pod parc. č. X1) oddělen pozemek parc. č. X2 a jako náhrada v restituci předán soukromému majiteli. Na základě kupní smlouvy ze dne 21. 6. 1994 se pak stala vlastníkem pozemku parc. č. X2 stěžovatelka. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka uvedla, že původní vlastník stěžovatelce prezentoval jako předmět převodu celou oplocenou plochu, tj. včetně části pozemku parc. č. X1. Při podpisu kupní smlouvy navíc stěžovatelka obdržela klíč od brány, která je dodnes jediným přístupem na celou oplocenou plochu. Stěžovatelka proto vnímala celou oplocenou plochu jako vlastní a řádně se o ni starala. Několikrát tak činila i na výzvu vedlejší účastnice. O tom, že nebyla vlastníkem celé oplocené plochy, se stěžovatelka dozvěděla až v roce 2019, kdy ho nechala za účelem prodeje zaměřit.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl. V souvislosti s mimořádným vydržením zkoumal, zda byla stěžovatelka v dobré víře, že jí pozemek patří. Z výslechu svědka - osoby pověřené k údržbě pozemku a předložených listinných důkazů zjistil, že stěžovatelka pozemek prakticky nevyužívala, její jednatel se dlouhodobě zdržoval v zahraničí. Přístupová vrata nebyla zajištěna, pozemek příležitostně obývali bezdomovci, parkovala na něm cizí vozidla a vznikla zde černá skládka. Pověřená osoba odvážela odpadky a odstraňovala náletové dřeviny - a to i na výzvy vedlejší účastnice k zajištění úklidu na pozemku parc. č. X2. Stěžovatelka podle obvodního soudu neprokázala svá tvrzení, že s ní původní vlastník jednal o prodeji celého oploceného pozemku. V řízení naopak vyplynulo, že součástí kupní smlouvy byl geometrický plán z roku 1992 s přesnou výměrou a umístěním pozemků. Oba pozemky měly pravidelný tvar a nenacházely se ve složitém terénu. Údaje byly navíc jasně patrné i při zběžném nahlédnutí do katastru nemovitostí. Podle obvodního soudu tak stěžovatelka mohla jen těžko být v dobré víře, že rozloha jejího pozemku byla prakticky dvojnásobná.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Upřesnil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 v souvislosti s vydržením (řádným i mimořádným) již neužívá pojem dobré víry, vyžaduje, aby byl držitel poctivý ve smyslu § 992 odst. 1 občanského zákoníku. Městský soud odmítl výklad stěžovatelky, že u mimořádného vydržení postačí prokázat nepoctivý úmysl držitele. Šlo by o logický rozpor se zněním § 1096 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při mimořádném vydržení nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Na držbu předchůdce nelze klást přísnější požadavky než na držbu současného držitele. Po zhodnocení všech skutečností městský soud uzavřel, že stěžovatelka nemohla být poctivým držitelem.
5. Stěžovatelka podala dovolání, protože byla přesvědčena, že nižší soudy posoudily předpoklady mimořádného vydržení nesprávně. Nejvyšší soud jí dal za pravdu a rozsudek městského soudu zrušil (rozsudek ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1686/2021). Vysvětlil, že podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 občanského zákoníku, ale absence nepoctivého úmyslu držitele. V nepoctivém úmyslu podle § 1095 občanského zákoníku jedná držitel s vědomím toho, že držbou působí jinému bezdůvodně újmu. Nesoulad mezi zněním § 1095 a § 1096 odst. 2 je nezamýšleným nedostatkem občanského zákoníku.
6. Městský soud poté posoudil skutkový stav tak, že stěžovatelka jednala v nepoctivém úmyslu. Setrval proto na svém dřívějším rozsudku, že stěžovatelka nesplnila zákonné podmínky pro mimořádné vydržení pozemku.
7. Stěžovatelka podala další dovolání, neboť byla přesvědčena, že zjištěné skutečnosti nebyly pro prokázání nepoctivého úmyslu dostatečné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu jde o nepoctivý úmysl i u zjevných okolností, ze kterých lze bez pochybností poznat, že se držitel ujal držby pozemku o výrazně větší rozloze, než který nabyl. Ztotožnil se proto s argumentací nižších soudů, podle které si stěžovatelka s ohledem na všechny okolnosti musela být vědoma, že oplocená plocha je oproti výměře kupovaného pozemku "téměř jednou" tak velká.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud argumentoval v rozhodnutích o prvním a druhém dovolání odlišně. V prvním rozhodnutí je nepoctivý úmysl vztažen k tomu, že se držitel úmyslně vetřel v držbu potajmu nebo lstí. V druhém rozhodnutí stačilo k prokázání nepoctivého úmyslu, že připlocený pozemek je příliš velký. Jde o podstatnou změnu argumentace, kterou soud dostatečně neodůvodnil. Podle stěžovatelky ze žádné skutečnosti neplyne, že jednala v nepoctivém úmyslu či někomu působila bezdůvodně újmu. Stěžovatelka podotýká, že držbu nabyla řádným zakoupením pozemku a spolehla se na tvrzení prodávajícího, že celá oplocená plocha je součástí převodu. O oplocenou plochu se dlouhá léta řádně starala, a to i na opakované výzvy vedlejší účastnice. Není tedy pravda, že by se vetřela v držbu svémocně, potajmu nebo lstí.
9. Protože stěžovatelka jako korporace nedisponuje vůlí, bylo třeba prokázat, že nepoctivý úmysl měl její jednatel. Ten však na pozemku nikdy osobně nebyl. Jen z pouhého faktu, že měla stěžovatelka v živnostenském rejstříku zapsán jako předmět činnosti provádění staveb, nelze dovozovat, že si musel být jednatel vědom rozdílu mezi zapsaným a skutečným stavem. Stěžovatelka opakovaně namítala, že pozemky zakoupila prostřednictvím zástupce, jednatel žije dlouhodobě v zahraničí a nemohl tedy vlastními smysly pozemek posoudit. S tím se obecné soudy nijak nevypořádaly. Bylo na vedlejší účastnici, aby tvrdila a prokázala opak, což se nestalo. Nepoctivý úmysl vedlejší účastnice dovozovala jen z poměru výměr obou pozemků. Vedlejší účastnice svoji část oplocené plochy neudržovala vůbec. Podle judikatury je při zvažování dobré víry držitele třeba přihlédnout i k postoji vlastníka takto držené části pozemku. Pokud by si stěžovatelka všimla rozdílné velikosti pozemku oproti výměře v katastru, neudržovala by přes 20 let celou plochu na svoje náklady. V roce 1994 nemohla tušit, že bude někdy v budoucnu přijat zákon obsahující institut mimořádného vydržení, který by mohla využít k získání připlocené části pozemku.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
11. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich rozhodnutí zruší pouze tehdy, jsou-li neústavní. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů o nesplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku. Jádrem sporu je výklad pojmu "nepoctivý úmysl" a hodnocení skutkových závěrů učiněných v tomto ohledu.
13. Podle § 1091 odst. 2 občanského zákoníku k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 občanského zákoníku uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže právě již zmíněný "nepoctivý úmysl".
14. Nejvyšší soud v rozhodnutích o prvním a druhém dovolání stěžovatelky vyšel při výkladu pojmu nepoctivý úmysl z ustálené rozhodovací praxe a opřel se také o odbornou literaturu. Z judikatury i literatury přitom plyne, že při mimořádném vydržení podle § 1095 občanského zákoníku se požadavek poctivé držby ve smyslu § 992 odst. 1 občanského zákoníku nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Zatímco ke kvalifikaci držby jako nepoctivé ve smyslu § 992 odst. 1 občanského zákoníku zpravidla postačí i nedbalost (musí-li být držiteli z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží), v nepoctivém úmyslu podle § 1095 občanského zákoníku jedná především ten, kdo ví, že uchopením držby působí jinému bezdůvodně újmu. Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí "držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma"; jde zde o kritérium obdobné dobré víře "v nejméně přísném pojetí". Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, č. 15/2023 Sb. rozh. civ).
15. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu "tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023 či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení ze dne 6. 3. 2024
sp. zn. III. ÚS 476/24
).
16. Ve světle těchto závěrů a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem Ústavní soud neshledal, že by úvahy obecných soudů vybočovaly z mezí ústavnosti. Stěžovatelka judikaturní závěry parafrázuje tak, že k prokázání nepoctivého úmyslu stačí poměr velikosti drženého pozemku a pozemku nabytého do vlastnictví. Takto paušální závěr však Nejvyšší soud nevyslovil. K prokázání nepoctivého úmyslu nepochybně nestačí jen vyčíslení poměru. Teprve po zhodnocení všech individuálních okolností je možné učinit závěr, zda si v konkrétním případě musel být držitel rozdílu ve výměrách drženého a nabytého pozemku vědom.
17. V posuzované kauze přitom vedlejší účastnice a obecné soudy neprokazovaly nepoctivý úmysl stěžovatelky jen porovnáním výměr obou pozemků (připlocený pozemek představoval 83 % rozlohy pozemku stěžovatelky). Podstatné rovněž bylo, že pozemky měly pravidelný obdélníkový tvar, jejich výměra byla téměř shodná, nacházely se v přehledném terénu, a celá plocha byla volná a nezastavěná. Jak přitom vedlejší účastnice poukázala ve vyjádření k žalobě, stěžovatelka byla podle živnostenského rejstříku obchodní společností se zapsanou vázanou živností - provádění staveb, a proto musela mít odbornou způsobilost k posouzení parametrů pozemku. Stěžovatelka měla mimoto k dispozici také geometrický plán, který byl přílohou kupní smlouvy k pozemku z roku 1994. Ten obsahoval přesné situační zakreslení pozemku, včetně jeho obvodových délek, a označení sousedních pozemků. Výměru pozemku (resp. jeho obvodové délky) tak na podkladě geometrického plánu bylo možné odvodit pouhým zhlédnutím pozemku z okolní ulice.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pozemek zakoupila prostřednictvím zástupce, její jednatel na pozemku nikdy osobně nebyl, a proto nemohl vlastními smysly pozemek posoudit. Tato námitka je však nepřípustná, neboť ji stěžovatelka vznesla nově až v řízení před Ústavním soudem [viz např. nález ze dne 2. 10. 2008
sp. zn. III. ÚS 2111/07
(N 160/51 SbNU 3)]. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka jen zmiňovala, že údržbou pozemku z důvodu dlouhodobého pobytu jednatele v zahraničí pověřila třetí osobu, nebo že klíče od brány pozemku namísto jednatele stěžovatelky přebíral jeho zástupce. Nikde však nepřednesla konkrétní argumentaci v tom smyslu, že se jednatel stěžovatelky se skutečným stavem pozemku nikdy neseznámil. Nelze proto vytýkat obecným soudům, že tuto skutečnost neřešily. Není možné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud jen poznamenává, že vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se odvíjí nejen od vědomosti členů statutárního orgánu, ale také od vědomosti jejích zástupců, jde-li o zástupce, kteří právnickou osobu při dotčeném právním jednání zastupovali (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, bod 32, č. 9/2019 Sb. rozh. civ.; srov. též § 436 odst. 2 občanského zákoníku). Stěžovatelčina argumentace je navíc vnitřně rozporná. V ústavní stížnosti naznačuje, že nemohla mít nepoctivý úmysl, neboť její jednatel na pozemku nikdy fyzicky nebyl. Současně však z té samé situace dovozuje držební vůli k části sousedního pozemku, přestože sám jednatel nemohl jen na základě kupní smlouvy a přiloženého geometrického plánu nabýt přesvědčení, že drží větší plochu, než která je specifikována v nabývacích dokumentech.
19. Po komplexním zhodnocení všech uvedených skutečností je proto závěr obecných soudů o nepoctivém úmyslu stěžovatelky z ústavněprávních hledisek udržitelný.
20. Konečně Ústavní soud neshledal, že argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutích o prvním a druhém dovolání je nekonzistentní. V rozsudku o prvním dovolání Nejvyšší soud popsal obecná východiska při výkladu § 1095 občanského zákoníku, mimo jiné zmínil, že nepoctivým ve smyslu tohoto ustanovení je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně "vetřel v držbu svémocně nebo se v ni v loudil potajmu nebo lstí" (§ 993 občanského zákoníku). Tuto část odůvodnění však stěžovatelka vytrhává z kontextu a nesprávně předpokládá, že nepoctivý úmysl Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí vztáhl jen na tyto, na první pohled zřejmé, případy. Nejvyšší soud naopak zdůraznil, že "hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená". V odmítavém usnesení týkajícím se druhého dovolání Nejvyšší soud na tato obecná východiska navázal a rozvinul je ve vztahu ke konkrétní skutkové situaci - držbě části sousedního pozemku. V odůvodnění vyšel z ustálené judikatury, hodnotil konkrétní skutkové okolnosti a odkázal na podrobnější úvahy městského soudu. Na výkladu Nejvyššího soudu v rozhodnutích o prvním a druhém dovolání není nic rozporného.
21. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu