Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Dlouhá 103, proti sdělení ministra spravedlnosti o nepodání stížnosti pro porušení zákona ze dne 7. 3. 2007, č. j. 163/2007-ODS-SPZ, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, podal dne 20.12.2006 a 26.2.2007 ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení § 266 tr. ř. v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 71/2001, ve kterém byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v celkové délce trvání deseti let ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Tento odsuzující rozsudek byl pak potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 262/2003, kterým bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto. Na tento stěžovatelův podnět bylo reagováno pouze sdělením ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 3. 2007, č. j. 163/2007-ODS-SPZ, kterým bylo stěžovateli oznámeno z pověření ministra spravedlnosti, že po přezkoumání spisového materiálu pan ministr neshledal v dané věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 tr.
ř. a podnět podaný stěžovatelem odložil. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím bylo v návaznosti na předchozí řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že při posuzování a právní kvalifikaci skutku, za který byl stěžovatel odsouzen, došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k řadě hrubých pochybení a porušení zákona a při hodnocení důkazů nebyla uplatněna presumpce neviny. Stěžovatel k tomu v ústavní stížnosti obsáhle popisuje okolnosti svého jednání, kterým měl být spáchán předmětný trestný čin.
Podle jeho názoru mu nebyla orgány činnými v trestním řízení vina jednoznačně prokázána a přesto byl obecnými soudy vynesen odsuzující rozsudek. Ministr spravedlnosti se však s pochybeními orgánů činných v trestním řízení uvedenými stěžovatelem v zaslaném mu podnětu nijak nevypořádal a ve svém sdělení se omezil jen na lakonické, do jedné věty vtělené zprostředkované vyjádření. Stěžovatel má za to, že napadené sdělení ministra spravedlnosti je zcela nepřezkoumatelné a je v rozporu se smyslem a významem ustanovení § 266 a násl. tr.
ř. Napadeným sdělením ministra spravedlnosti tak bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené sdělení ministra spravedlnosti zrušil.
4. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 124/93 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, usn. č. 4, str. 203 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, usn. č. 11, str. 219) stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání, která však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., kterou stěžovatel, ačkoliv tak učinit mohl, proti rozsudku Krajského soudu v Brně nepodal.
Je věcí subjektu oprávněného k podání stížnosti pro porušení zákona, zda sám nebo prostřednictvím oprávněného orgánu a jakou formou oznámí navrhovateli, jak z hlediska podnětu věc posoudil, což v daném případě učinil ústavní stížností napadeným sdělením ze dne 7. 3. 2007, č. j. 163/2007-ODS-SPZ. Samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať už je či není podána) tak ústavně zaručená základní práva jedince dotčena být nemohla, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech a za podmínek uvedených v ustanoveních § 266 a násl. tr.
ř. mimořádně mimo obvyklé instanční pořadí zahájit soudní přezkum již pravomocného soudního rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené proto neobstojí vývody stěžovatele v ústavní stížnosti, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, má za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedená pravomoc svěřená zákonem (§ 266 tr. ř.) ministru spravedlnosti náleží k posouzení toliko a výlučně pouze jemu.
5. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítaný zásah do jeho práva na spravedlivý proces a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2007
Michaela Židlická předsedkyně senátu