Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené opatrovnicí J. N., právně zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 33 Cdo 2011/2023-444, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a V. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces formulové v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, a navrhla též odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 1. 2022 č. j. 27 C 34/2019-368, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2022 č. j. 27 C 34/2019-384, zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím, a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice se domáhala zaplacení uvedené částky s tvrzením, že dostala od stěžovatelky a jejího v mezidobí zesnulého manžela S.
H. specifikovaný majetek. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 17 C 77/2014-156 rozhodl, že darovací smlouvy, na základě nichž vedlejší účastnice uvedený majetek nabyla, jsou absolutně neplatné pro duševní poruchu stěžovatelky. Za dobu do právní moci uvedeného rozsudku vedlejší účastnice uvedený majetek zhodnotila a pro tento účel uzavřela smlouvu o hypotečním úvěru, který musí stále splácet. Žalovaní (tedy stěžovatelka společně se svým manželem) potvrdili, že vedlejší účastnici darovali předmětný majetek, neboť byla v minulosti manželkou jejich syna, s žalobou však nesouhlasili a důvody pro její zamítnutí podrobně vysvětlili.
Po zhodnocení právního i skutkového stavu věci považoval okresní soud tvrzení vedlejší účastnice, že investice do uvedeného majetku byly financovány z jejích výlučných prostředků či ze společných prostředků jí a jejího tehdejšího manžela, za vyvrácené.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 27 Co 219/2022-416 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
4. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť rozsudek krajského soudu byl v rozporu s jeho ustálenou judikaturou a kasační důvody se vztahují i na rozsudek okresního soudu. Sama skutečnost, že bývalý manžel vedlejší účastnice s jejím souhlasem ukládal na její účet své peněžní prostředky, podle Nejvyššího soudu nevylučuje, že se stěžovatelka díky investicím a stavebním úpravám neobohatila na úkor vedlejší účastnice. II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces, své rozhodnutí vůbec neodůvodnil, když zároveň nesprávně zhodnotil skutkový stav a vyslovil nepřiléhavý právní závěr. Jeho rozhodnutí je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné a je projevem libovůle. Tato tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji specifikuje.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3 a 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice "konečný" v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do jejích práv, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud "pouze" zrušil předchozí rozsudky krajského soudu a okresního soudu s tím, že řízení před okresním soudem bude dále probíhat. Právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu (s nímž stěžovatelka nesouhlasí a ke kterému se Ústavní soud v tomto usnesení nemůže nikterak vyjadřovat) se v právní sféře stěžovatelky ještě nemůže přímo projevit (na tomto závěru nic nemění ani povinnost stěžovatelky vrátit peněžní prostředky poskytnuté jako náhrada nákladů řízení). V této procesní situaci stěžovatelka bude moci v pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky, které zahrnula do ústavní stížnosti, a nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že novými rozhodnutími dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních předpokladů řízení) věcně projednatelná, jelikož nebude v rozporu se shora zmíněným principem subsidiarity (podobně viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14 , ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16 nebo ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17 , všechna rozhodnutí dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud nadto dospěl k závěru, že v posuzované věci se nemůže uplatnit ani výjimka z přípustnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tato výjimka - jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383)] - připouští, že stěžovatel s odkazem na přesah vlastních zájmů nemusí vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nicméně ústavní stížností může napadat jen rozhodnutí konečné; ústavní stížnost tedy nelze ani odkazem na uvedenou výjimku z principu subsidiarity podat proti rozhodnutí, po jehož vydání řízení pokračuje. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se ve stěžovatelčině věci uplatnit rovněž nemůže [podrobněji usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2752/17 ].
10. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Za dané situace Ústavní soud ani samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj