Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 88/06
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2005, čj. 19 Co 585/2005-40, spojené s návrhem na předložení věci k Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení výroku I. shora označeného usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Dagmar Kalousková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 7/2002. Z interní databáze rozhodnutí Ústavního soudu čtvrtý senát Ústavního soudu zjistil, že k ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II.ÚS 71/06 , bylo podrobeno ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
11. 2005, čj. 19 Co 590/2005-42, kterým krajský soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí JUDr. D. Kalouskové ve věci sp. zn. 8 C 5/2002. Po prostudování projednávané ústavní stížnosti, návrhu s ní spojeného a napadeného rozhodnutí a po srovnání s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí ve věci sp. zn. II.ÚS 71/06 , čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že odvolací i ústavněprávní námitky stěžovatele se v obou věcech shodují, resp. jsou zcela doslovné.
Po tomto zjištění a s přihlédnutím k totožnosti účastníků obou řízení, čtvrtý senát Ústavní soud nepovažoval za potřebné podrobněji rekapitulovat obsah projednávané ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeného, neboť ústavněprávní námitky a návrhy byly vyčerpávajícím způsobem prezentovány v narativní části usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II.ÚS 71/06 , jenž bylo oběma účastníkům řízení doručeno a je jim tedy známo.
Z usnesení přiloženého k Ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že výrokem I. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a výrokem II. změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 9. 2005, čj. 8 C 7/2002-33, tak, že v řízení se nepokračuje. V odůvodnění usnesení v části, která se vztahovala k výroku I., krajský soud uvedl, že z vyjádření soudkyně JUDr. D. Kalouskové nelze dovodit žádnou okolnost, která by byla způsobilá u této soudkyně vyvolat pochybnosti o její nestrannosti v konkrétní věci, v důsledku čehož nebyly splněny předpoklady pro její vyloučení z projednávání věci. Podle krajského soudu pochybnost o nepodjatosti soudkyně nemůže být dána bez dalšího jen tím, že účastník je nespokojen s postupem projednávání třeba i jiných věcí.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí v záhlaví označeného je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ani v projednávané věci nezjistil nic, co by odůvodnilo stěžovatelem požadovaný zásah a vedlo k vydání kasačního nálezu. Čtvrtý senát Ústavního soudu se zcela ztotožnil se závěry vyslovenými v usnesení sp. zn. II.ÚS 71/06 , jímž byla (po věcné stránce totožná) ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro svoji zjevnou neopodstatněnost a odmítnut návrh na přerušení řízení a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, a na důvody v něm vyložené v podrobnostech plně odkazuje.
Pro účely této ústavní stížnosti pouze shrnuje a stručně opakuje, že aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudů v konkrétních řízení a případný politický tlak, jakkoliv je nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujícího soudce k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétnímu soudci, jehož nestrannost měla být podle stěžovatele zpochybněna, což neučinil.
Návrh na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce Ústavní soud odmítl proto, že stěžovatelem navržené otázky nezapadaly do rámce evropského práva, týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, a Evropský soudní dvůr by v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný. Zbylé stěžovatelovy námitky nebyly schopny založit důvod k vydání kasačního nálezu.
Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. května 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu