Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti obchodní korporace GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem, sídlem Šikulova 190/17, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2017 č. j. 1 Afs 198/2016-62, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 881/18 , ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2018 č. j. 8 Afs 181/2016-68, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1283/18 , a ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2018 č. j. 3 Afs 174/2016-48, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2121/18 , o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 881/18 ,
II. ÚS 1283/18 a
III. ÚS 2121/18 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 881/18
.
Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené tři ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě předmětných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jimi napadla rozsudky Nejvyššího správního soudu, zamítající její kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež byly vydány ve skutkově obdobných věcech týkajících se různých zdaňovacích období (roku 2008, 2009 a 2010), se zcela identickým okruhem sporných otázek. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2018 č. Org 1/18 je soudcem zpravodajem v této věci soudce Jan Filip.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2018
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
a
24. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
25. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
26. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
27. Stěžovatelka se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a v ústavních stížnostech přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Sama stěžovatelka v ústavních stížnostech konstatovala, že podstatou jejích ústavních stížností je to, že dle jejího názoru Nejvyšší správní soud nastavil zákonné mantinely přezkumného řízení dle § 121 daňového řádu natolik široce, že je ve své podstatě umožněn bezbřehý zásah státní moci do práv daňových subjektů.
Nicméně je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě s vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). V nyní přezkoumávaných věcech tři senáty Nejvyššího správního soudu dospěly k určitému výkladu § 121 daňového řádu (spadající o tzv. podústavního práva), týkajícího se zahájení přezkumného řízení.
V takovém případě není úkolem Ústavního soudu v tomto řízení přezkoumávat věcnou správnost jejich názoru, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli tento jejich právní názor (jak je shrnut např. v bodech 27 až 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017 č. j. 1 Afs 198/2016-62) extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávaných věcech neshledal.
28. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Námitce stěžovatelky, že přezkumné řízení slouží k nápravě jednoznačného rozporu se zákonem a že k tomu v přezkoumávaných věcech nedošlo, Ústavní soud nemohl přisvědčit. V předmětných řízeních bylo v řízení před správními soudy zaujato stanovisko k tomu, co v tomto ohledu uvedl správce daně, tedy že "částka na řádku 162 však není účetním odpisem, neboť odpisy ERU nejsou skutečným účetním nákladem, jsou pouze kalkulační položkou regulačního vzorce, stanovující určitou maximální výši odpočtů, kterou ještě lze vztáhnout k regulované ceně či povolenému výnosu.
Jinými slovy, odpisy ERU představují administrativní hranici položky odpisů pro odůvodnění regulované ceny. Vzhledem k tomu, že se nejedná o reálný náklad, daňový subjekt o nich jako o účetních nákladech ani neúčtoval, nelze aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, neboť se nejedná o náklad definovaný v ustanovení § 25 odst. 1 písm. zg) zákona o daních z příjmů." Takto formulované odůvodnění rozhodnutí o nařízení přezkumu je legitimním důvodem pro vydání rozhodnutí o nařízení přezkoumání dodatečného platebního výměru, jelikož nezavdává pochybnosti o tom, že správce daně mohl dospět k závěru o existenci rozporu se zákonem o daních z příjmů, žádný rozpor s ústavními kautely a vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí pak Ústavní soud neshledal.
29. Nejvyšší správní soud pak v napadených rozsudcích důsledně vypořádal také námitky stěžovatelky týkající se právní jistoty, legitimního očekávání a proporcionality, když přezkoumatelně a velmi přesvědčivě s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Ans 1/2005-57, publikovaný pod č. 605/2005 Sb. NSS; rozsudek ze dne 25. 4. 2006 č. j. 2 As 7/2005-86; rozsudek ze dne 23. 8. 2007 č. j. 7 Afs 45/2007-251, publikovaný pod č. 1383/2007 Sb. NSS či rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006-132, publikovaném pod č. 1915/2009 Sb. NSS) zdůvodnil, proč v době rozhodování o nařízení přezkumu řízení v těchto věcech neexistovala ustálená, jednotná a dlouhodobá (či byť jen jeden z těchto atributů) správní praxe, které se stěžovatelka dovolávala.
30. Ústavní soud shledává, že Nejvyšší správní soud se také zcela dostatečně věnoval námitce incidentní retrospektivy, a to např. v bodech 53 až 57 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017 č. j. 1 Afs 198/2016-62, tak i dalšími námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu soudního řízení správního. Po přezkumu všech napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i jím předcházejících rozhodnutí krajského soudu a správních (daňových) orgánů tak Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavních stížností a svědčí o jejich zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
31. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu