Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 Tdo 1016/2023-10996, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2022, sp. zn. 3 To 36/2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 T 15/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení, předcházejícím podáním nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán pod body 1 - 4 vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body 1 - 3 i podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků, dále peněžitý trest v celkové výši 3 000 000 Kč, trest propadnutí náhradní hodnoty - finanční hotovosti ve výši 125 000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 10 let. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí městského soudu zrušeno ve výrocích o trestech a rozsudkem vrchního soudu bylo při nezměněném výroku o vině nově rozhodnuto tak, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 3 000 000 Kč, trest propadnutí náhradní hodnoty - finanční hotovosti ve výši 125 000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 6 let. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
2. Stěžovatel namítá, že trestní soudy se vůbec nevypořádaly se skutkovými a právními námitkami, které uváděl v průběhu trestního řízení. Napadená rozhodnutí označuje jako nepřezkoumatelná, neboť neobsahují řádné hodnocení provedených důkazů. Nelze z nich vůbec zjistit, jak (a zda vůbec) se soudy zabývaly stěžovatelovou obhajobou. Dále namítá, že odposlechy v jeho věci byly nařízeny nezákonně. Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu totiž postrádají řádné odůvodnění, a to se týká i prodlužování příkazů. Soudy dokonce stěžovatelovi přisvědčily v tom, že došlo k jistému pochybení stran uplynutí doby povoleného odposlechu, avšak současně uzavřely, že šlo o čistě formální pochybení. S těmito závěry nemůže stěžovatel souhlasit. Stejně tak nesouhlasí s postupem, kdy před soudem při hlavním líčení nebyly přehrány všechny záznamy o telekomunikačním provozu. Soudy sice nemusí provést všechny důkazy, ale nepřehráním všech záznamů o telekomunikačním provozu došlo k situaci, že byly přehrány pouze městským soudem vybrané záznamy, ze kterých však byly dovozeny neodpovídající a nesprávné závěry. Bez přehrání všech záznamů se soudu vytratily jinak zřejmé souvislosti, což významně změnilo úhel pohledu při hodnocení těchto důkazů, a to v neprospěch stěžovatele.
3. Základní práva trestní soudy porušily údajně i při zjišťování skutkového stavu a jeho následném hodnocení pokud šlo o odvody DPH. Městský soud totiž k mechanismu trestné činnosti páchané stěžovatelem pouze uvedl, že tento se jeví zcela zřejmým. Proti zkratkovitým úvahám soudu se stěžovatel ohradil, přičemž však jeho námitky byly vypořádány tak, že stěžovatel nevysvětlil, proč jednotlivá ustanovení zákona o DPH na daný případ nedopadají. Stěžovatel má ale jednak za to, že tuto svoji argumentaci dostatečně osvětlil, a současně je povinností soudu se s touto argumentací vypořádat. Stěžovatel v roli obžalovaného totiž nemá povinnost prokazovat svoji nevinu. Zbytek námitek stěžovatel vztahuje k určitým procesním pochybením, ke kterým došlo v průběhu řízení a s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 7 odst. 3, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je účastníkům řízení znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
8. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn., nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí - poměřováno výhradně podle podústavního práva - objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014,
sp. zn. III. ÚS 3725/13
[či usnesení ze dne 6. 8. 2019,
sp. zn. II. ÚS 2288/19
], bod 4).
9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základních práv, představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
10. Ústavní soud přitom neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
11. Brojí-li stěžovatel proti procesní nepoužitelnosti záznamů telekomunikačního provozu z důvodu nedostatečného odůvodnění příkazů k odposlechu a následně i k procesní nepoužitelnosti kvůli formálnímu procesnímu pochybení soudů, náležitě se s těmito námitkami již vypořádal jak odvolací (viz odst. 41 - 43), tak i dovolací (viz odst. 22 - 24) soud. Ústavní soud navíc konstatuje, že závěry o vině stěžovatele nejsou vystaveny jen na stěžovatelem zpochybňovaných záznamech telekomunikačního provozu, ale na celé řadě dalších provedených důkazů, které spolu tvořily ucelený a navzájem navazující řetězec, který ve svém důsledku vyloučil jakoukoliv pochybnost o vině stěžovatele a takto jej zcela usvědčily.
12. Ústavní soud se ztotožňuje i s Nejvyšším soudem, který k dalším dílčím námitkám stěžovatele, jimiž se snažil zpochybnit postup trestních soudů, hodnocení důkazů a odůvodnění napadených rozhodnutí, uvedl, že naopak nalézací i odvolací soud postupovaly při utváření skutkových zjištění velmi pečlivě, při hodnocení důkazů nijak nevybočily ze zákonného ani ústavního rámce a oba soudy podrobně odůvodnily svůj postup a napadená rozhodnutí (srov. odst. 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
13. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu