Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnost stěžovatele H. N., zastoupeného JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou, sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 11 Tdo 1044/2019-3391, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 5 To 32/2018-3114 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2018 č. j. 30 T 5/2017-2930, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele (spolu s dalšími obviněnými) vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství, a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem rovněž rozhodl o vině a trestu dvou obviněných právnických osob.
3. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestu všech obviněných fyzických osob a nově rozhodl tak, že stěžovatele (při nezměněném výroku o vině) odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Stejným rozsudkem vrchní soud zamítl odvolání všech obviněných jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítl a též odmítl dovolání spoluobviněných.
5. Stěžovatel poté napadl všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 838/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dopustily četných vad důkazního řízení, spočívajících zejména v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (léčivé látky léků Adipex retard a Sanval nejsou uvedeny v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, lékařské předpisy nejsou součástí trestního spisu, nebyly zajištěny žádné důkazy od obchodní společnosti LIKÉ, s. r. o., nebyl proveden důkaz originality receptů, nebyl prokázán úmysl stěžovatele, nebylo prokázáno financování nákupu léčiv stěžovatelem, nebylo prokázáno, že stěžovatel evidoval léčiva v lékárenském softwaru, nebyl prokázán výdej léčiv v období od června 2014 a výdej léčiv prováděly čtyři zaměstnankyně, nikoli jedna, jak konstatovaly soudy), dále extrémně vadném procesním postupu (porušení rovnosti účastníků řízení a nepřípustné nakládání s důkazy) a v opomenutých důkazech.
7. Stěžovatel obecným soudům posléze vytýká právní vady (léčivé látky léčiv Adipex retard a Sanval nejsou uvedeny v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, soudy nesprávně aplikovaly unijní a české právní předpisy upravující nakládání s léčivy, soudy nesprávně vyložily zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nesprávně posoudily výdej léčiv lékárnou, nesprávně odvodily trestnost z mimotrestních norem, nesprávně vyložily povinnosti plynoucí z označených vyhlášek a zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, nezákonně uplatnily českou vyhlášku i vůči slovenským receptům, nesprávně posoudily evidenci léčiv a financování jejich nákupu jako zakázané činnosti, učinily stěžovatele odpovědným i za skutek přičítaný obchodní společnosti Nunn, s. r. o., a vrchní soud a Nejvyšší soud porušily jeho právo na účinné opravné prostředky).
8. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a jsou-li dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V posuzované věci je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 11 Tdo 1044/2019-3391.
10. Ústavnímu soudu je ze své rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí již dříve napadl ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 838/20 . Nyní posuzovaná ústavní stížnost byla pojata jako opakovaná ústavní stížnost proti týmž rozhodnutím.
11. Z uvedeného stěžovatelova procesního postupu (podání ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 838/20 ) je patrné, že s obsahem rozhodnutí, napadených opětovně ústavní stížností byl již tehdy obeznámen (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 2962/07 , ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1506/08 , ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1328/14 a ze dne 3. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3965/18 ).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu "mu bylo doručováno třikrát". Tvrdí, že poprvé bylo doručené fikcí dne 31. 1. 2020, podruhé bylo doručené rovněž fikcí dne 23. 3. 2020 a potřetí bylo doručené prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, přičemž je osobně převzal dne 1. 2. 2023.
13. Stěžovatel se mýlí, odvozuje-li počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí provozovatelem poštovních služeb. Smyslem a účelem doručování ve sledovaných souvislostech je, aby se účastníci řízení seznámili s písemnostmi soudu a - takto zpraveni - měli možnost uplatnit svá základní práva a svobody v řízení před Ústavním soudem. Je tedy možné, aby došlo k účinnému doručení písemnosti, přestože nejsou splněny všechny zákonné požadavky na doručování, dojde-li k zachování práv účastníka řízení. Materiální funkce doručování soudních rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu) byla splněna již před podáním ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 838/20 .
14. Byla-li nyní posuzovaná ústavní stížnost podána dne 30. 3. 2023, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2023
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj