USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o
dovoláních obviněných 1) M. V., nar. XY v XY, Slovenská republika, slovenského
státního příslušníka, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, 2) S. B., nar.
XY v XY, trvale bytem XY, XY, 3) H. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, 4)
M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, 5) obchodní společnosti N., IČ XY, se
sídlem XY, a 6) obchodní společnosti L., IČ XY, se sídlem XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2017, t a k t o :
Podle § 23 odst. 1 tr. řádu se trestní věc obviněné S. B. vylučuje ze
společného řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1044/2019 k
samostatnému projednání a rozhodnutí.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 30 T
5/2017, byla obviněná S. B. společně s dalšími spoluobviněnými fyzickými
osobami (M. V., H. N. a M. M.) a právnickými osobami (obchodními společnostmi
N. a L.) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti let,
pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) zařazena do věznice s
ostrahou. Současně byl obviněné za podmínek § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
uložen trest propadnutí věci, a to dvou kusů mobilního telefonu, včetně SIM
karet a notebooku, podrobně specifikovaných ve výrokové části předmětného
rozsudku.
2. Výše citovaný rozsudek krajského soudu následně obviněná napadla
odvoláním, které však bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11.
2018, sp. zn. 5 To 32/2018, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
3. Dne 5. 2. 2019 podala obviněná prostřednictvím zvoleného obhájce
proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo soudem
prvního stupně předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 20. 8. 2019, a to
společně s podáními učiněnými i dalšími spoluobviněnými osobami, tj. M. V., H.
N., M. M. a obchodními společnostmi N. a L.
4. Z obsahu příslušného spisového materiálu však bylo zjištěno, že
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018,
nebyl osobě obviněné B. doposud řádně doručen, neboť podle § 64 odst. 1 písm.
b), odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. řádu je třeba rozsudek soudu osobě obviněného
vždy doručit do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení jeho uložením
u subjektu, jehož prostřednictvím je toto rozhodnutí doručováno. Dané zákonné
pravidlo se přitom uplatní vždy, je-li doručovanou písemností rozsudek, a to
bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o rozsudek vydaný soudem prvního stupně,
soudem odvolacím, popř. soudem dovolacím. V daném případě byl rozsudek vrchního
soudu řádně doručen toliko tehdejšímu obhájci obviněné B., JUDr. Tomáši
Štípkovi, a to do datové schránky dne 23. 1. 2019 (viz č. l. 3125 p. v.).
Naopak samotné osobě obviněné nebyl citovaný rozsudek odvolacího soudu řádně
doručen, když z adresy XY, XY byla daná písemnost dne 11. 2. 2019 Českou
poštou, s. p. vrácena zpět krajskému soudu s poznámkou, že si adresát písemnost
v zákonné úložní lhůtě, kdy byla písemnost připravena k předání, nevyzvedl (viz
č. l. 3198). Neúspěšnou byla rovněž snaha krajského soudu o doručení rozsudku
odvolacího soudu osobě obviněné B. do datové schránky, neboť v tomto případě
bylo vykázáno doručení dnem 25. 3. 2019 tzv. fikcí, což je však způsob
doručení, který s ohledem na charakter doručované písemnosti zcela odporuje
ustanovení § 64 odst. 5 písm. a) tr. řádu.
5. Za tohoto stavu tak nebylo rozhodnutí odvolacího soudu osobě obviněné
S. B. doposud vůbec doručeno, pročež lze předložení dovolání podaného
prostřednictvím jí zvoleného obhájce Nejvyššímu soudu k projednání a rozhodnutí
ze strany soudu prvního stupně označit za ryze předčasné. Osobě obviněné totiž
doposud neuplynula zákonná dovolací lhůta, toliko v jejímž rámci je oprávněna
rozsah, v němž je rozsudek vrchního soudu napadán, jakož i důvody podaného
mimořádného opravného prostředku dle svého uvážení měnit (viz § 265e odst. 1, 2
a § 265f odst. 2 tr. řádu). Podle § 265h odst. 2 tr. řádu je třeba nejprve
vyčkat řádného uplynutí této dvouměsíční lhůty ve vztahu ke všem oprávněným
osobám, tedy i k osobě B., než bude možné příslušný spisový materiál předsedou
senátu soudu prvního stupně ve vztahu k její osobě řádně předložit Nejvyššímu
soudu.
6. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v
dané věci nejsou, na rozdíl od podání učiněných osobami spoluobviněných M. V.,
H. N., M. M. a obchodní společnosti L., v současné době splněny zákonné
podmínky k řádnému projednání dovolání podaného obviněnou S. B. prostřednictvím
jí zvoleného obhájce.
7. Podle § 23 odst. 1 tr. řádu lze k urychlení řízení nebo z jiných
důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z
obviněných vyloučit ze společného řízení.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak byly Nejvyšším soudem
shledány všechny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 23 odst. 1 tr. řádu
pro vyloučení trestní věci obviněné S. B. ze společného řízení vedeného u
tohoto soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1044/2019 (t. j. ve vztahu k osobám
spoluobviněných M. V., H. N., M. M. a obchodních společností N. a L.) k
samostatnému projednání a rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Antonín
Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
Spisová značka: 11 Tdo 1044/2019
Datum rozhodnutí: 20.11.2019
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Hodnocení důkazů, Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, Soud, Spolupachatelství, Subjektivní stránka, Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c)) tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
Podána ústavní stížnost.
11 Tdo 1044/2019-3391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o
dovoláních obviněných 1) M. V., nar. XY v XY, Slovenská republika, slovenského
státního příslušníka, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, 2) H. V., nar.
XY v XY, trvale bytem XY, XY, 3) M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, a 4)
obchodní společnosti L., IČ XY, se sídlem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2017, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněné obchodní
společnosti L. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. V.,
H. V. a M. M. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 30 T
5/2017, byli obvinění M. V., S. B., H. V. a M. M. uznáni vinnými zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Současně byly uznány vinnými i dvě
obviněné obchodní společnosti, a to společnost N. s. r. o. zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a společnost L. zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku.
2. Za to byl obviněný M. V. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 70 odst. 1, 4
tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí
podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu.
Obviněná S. B. pak byla citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena
podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byla odsouzena rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně
specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Obviněný
H. V. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 3
tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen
rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na
dobu pěti let. Obviněný M. M. byl předmětným rozsudkem krajského soudu odsouzen
podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech
obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněná obchodní společnost N. s. r. o.
byla podle § 19 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), odsouzena k trestu propadnutí
věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného
rozsudku krajského soudu. Podle § 20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti
právnických osob byla rovněž odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v
zákazu provozu lékárny po dobu šesti let. Obviněná obchodní společnost L. byla
podle § 20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob předmětným
rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v
zákazu provozu lékárny po dobu deseti let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni výše
jmenovaní obvinění. Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. d), e),
odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek
částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu obviněných M. V., S. B., H. V. a M.
M. a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. řádu poté obviněného M.
V. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání
deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku a podle § 70 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl tento obviněný odvolacím
soudem odsouzen rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně
specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněná
S. B. pak byla rozsudkem odvolacího soudu odsouzena podle § 283 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak byla odsouzena rovněž k
trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části
citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněný H. V. byl předmětným rozsudkem
odvolacího soudu odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech
obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl citovaným rozsudkem
odvolacího soudu odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech
obchodních korporací na dobu pěti let. Naproti tomu odvolání všech obviněných
odvolací soud jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu zamítl.
4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obvinění M.
V., S. B., H. V., M. M., obchodní společnost N. s. r. o. a obchodní společnost
L. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že:
I. obviněný M. V.
v dosud přesně nezjištěném období nejméně od června 2014 do 9. 11. 2016 v
Lékárně T. XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna N., umístěné na adrese
XY, XY, si s vědomím, že obsahují návykové látky, opakovaně objednával velká
množství nejméně dvou druhů léků dostupných pouze na lékařský předpis, které
vzhledem k jejich množství byly určeny k užití pro mnoho osob, načež si zde
objednané léky osobně bez řádného oprávnění vyzvedl a obratem je bez patřičného
oprávnění vyvezl z České republiky do Slovenské republiky, přičemž se jednalo
nejméně o
10.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 826,- Kč za
jedno balení, a 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard v ceně
nejméně 299,- Kč za jedno balení, přičemž každá tableta obsahuje 15 mg účinné
látky fentermin, celkem tedy 15.445.350 mg účinné látky fentermin za nejméně
8.506.929,- Kč,
503 ks stotabletových balení léků Sanval, přičemž každá tableta obsahuje 10 mg
účinné látky zolpidem, celkem tedy 503.000 mg účinné látky zolpidem,
čímž za neoprávněný prodej těchto léků umožnil utržit Lékárně T. XY, od 15. 10.
2016 Lékárně N., umístěné na adrese XY, XY, neoprávněný zisk ve výši nejméně
1.701.386,- Kč,
přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém
jazyce - fentermin a zolpidem, jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7
k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, fentermin nyní
v příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1
zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené
do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu
II podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházel s přípravky
obsahujícími psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č.
167/1998 Sb.,
II. obvinění S. B., H. V. a M. M. v dosud přesně nezjištěném období nejméně od června 2014 do 9. 11. 2016 v
Ostravě po předchozí vzájemné dohodě, vědomi si protiprávnosti svého jednání, s
cílem dosažení zisku, v rozporu s ustanoveními § 83 odst. 4 a § 82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v návaznosti na to v rozporu s § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských
předpisech, neoprávněně spolupracovali při prodeji léčivých přípravků
obsahujících psychotropní látky obviněnému M. V. tak, že ač v doposud přesně
nezjištěné době v roce 2014 informovala obviněná S. B., zaměstnaná v Lékárně T. XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna N., umístěná na adrese XY, XY,
jednatele svého zaměstnavatele obviněného H. V., jednatele, o zájmu jisté osoby
ze Slovenska o nákup velkého množství léčivého přípravku Adipex retard a rovněž
velké množství léčivého přípravku Sanval, k čemuž se obviněný H. V. s vědomím,
že tyto léčivé přípravky obsahují návykovou látku, vědom si protiprávnosti
takového jednání, za účelem dosažení zisku, vyjádřil souhlasně a současně
zajistil u obviněného M. M., jednatele společnosti PANOTEX INVESTMENT s .r. o.,
provozovatele Lékárny N., umístěné na adrese I. XY, ul. XY, XY, se kterým
spolupracoval, aby mohla být velká množství léků Adipex retard objednávána na
faktury do Lékárny N. a z této posléze převážena a naskladňována do Lékárny T. XY, nyní Lékárny N., s čímž obviněný M. M. souhlasil, dle této dohody obviněná
S. B. v období nejméně od roku 2014 do 9. 11. 2016 opakovaně jako zaměstnankyně
Lékárny T. XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna N., s vědomím, že
obsahují návykovou látku, u velkodistributorů opakovaně objednávala do Lékárny
N. léčiva Adipex retard a do Lékárny T. XY léčiva Sanval, která jsou dostupná
pouze na lékařský předpis, a která vzhledem k jejich množství byla určena k
užití pro velký počet osob, takto dodané léky Adipex retard z Lékárny N. do
Lékárny T. XY, od 15. 10. 2016 Lékárny N. - XY, neoprávněně převáželi obvinění
S. B. a M. M., do předmětného prodeje se s cílem dosažení zisku zapojili
obvinění H. V. i M. M., a to jak co se týče evidence těchto léků v lékárenském
softwaru, tak zajišťováním finančních prostředků na nákup tohoto velkého
množství léků, načež tyto léky vždy po předchozí domluvě s obviněným M. V. tomuto v předmětné lékárně obviněná S. B. prodala tyto léčivé přípravky oproti
předložení lékařských receptů vždy v řádu několika stovek kusů, kdy však
lékařské recepty, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé
přípravky Sanval a Adipex retard obviněnému M. V., byly ve velkém objemu
předepisovány stejnými stále se opakujícími lékaři, na stejná stále se
opakující jména pacientů - občanů Slovenské republiky a recepty byly bez
uvedení data vystavení, z čehož bylo zřetelně patrné, že recepty nejsou pravými
a nelze oproti jejich předložení vydat žádný léčivý přípravek, což bylo při
řádné kontrole předkládaných receptů snadno zjistitelné, a to i dodatečně
vzhledem k tomu, že tyto recepty byly v lékárně uchovávány, načež obviněný M. V.
bez patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky vyvážel z České republiky do
Slovenské republiky, a to nejméně
10.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 826,- Kč za
jedno balení, a 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard v ceně
nejméně 299,- Kč za jedno balení, přičemž každá tableta obsahuje 15 mg účinné
látky fentermin, celkem tedy 15.445.350 mg účinné látky fentermin za nejméně
8.506.929,- Kč,
503 ks stotabletových balení léků Sanval, který obsahuje účinnou látku
zolpidem, 10 mg v každé tabletě, celkem tedy 503.000 mg účinné látky zolpidem,
čímž za neoprávněný prodej těchto léků utržila Lékárna T. XY, od 15. 10. 2016
Lékárna N., umístěná na adrese XY, XY, neoprávněný zisk ve výši nejméně
1.701.386,- Kč,
přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém
jazyce - fentermin a zolpidem, jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7
k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, fentermin nyní v
příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do
seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu II
podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházeli s přípravky obsahujícími
psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a
rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.,
III. obviněná právnická osoba N. s. r. o. v době od 15. 10. 2016 do 9. 11. 2016 v XY v rámci provozu Lékárny N., umístěné
na adrese XY, XY, prostřednictvím své zaměstnankyně, obviněné S. B. na pozici
lékárnice oprávněné k výdeji léčiv a se souhlasem a za aktivní účasti svého
jednatele, obviněného M. M., za účelem finančního profitu společnosti N. s.r.o., v rozporu s ustanovením § 83 odst. 4 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech,
a v rozporu s ustanovením § 82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v
návaznosti na to v rozporu s § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu
předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, neoprávněně,
opakovaně a ve velkých množstvích prodávala obviněnému M. V. léčivý přípravek
Adipex retard, jehož každá tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, tedy
psychotropní látky tehdy uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 436/2013 Sb.,
o seznamech návykových látek, nyní v příloze č. 5 téhož nařízení tak, že
obviněná S. B. po předchozí dohodě s obviněným M. M. u velkodistributora
opakovaně objednávala do Lékárny N. léčiva Adipex retard, dostupná pouze na
lékařský předpis, která vzhledem k jejich množství byla určena k užití pro
velký počet osob, a v jednom případě dne 15. 10. 2016 léky Adipex retard do
Lékárny N. - XY z lékárny N. umístěné na adrese I. XY, ul. XY, XY, kterou v té
době provozovala rovněž společnost N. s.r.o., neoprávněně převezla s vědomím
obviněných M. M. a S. B. dosud nezjištěná osoba, načež léky Adipex retard vždy
po předchozí domluvě s obviněným M. V., tomuto v předmětné lékárně prodala
obviněná S. B. proti předložení příslušného počtu lékařských receptů, ovšem
aniž by tyto recepty zkontrolovala a zavedla do systému prodeje léčiv na
recepty, do předmětného prodeje se v uvedeném období aktivně zapojil obviněný
M. M. jako jednatel společnosti N. s.r.o., s cílem dosažení zisku pro
společnost N. s.r.o., který již dříve byl o takové činnosti obviněné S. B. zpraven a aktivně se jí účastnil převozem léků, zajišťováním finančních
prostředků a objednáváním příslušného množství léků, přičemž však lékařské
recepty, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé přípravky
Adipex retard obviněnému M. V., byly ve velkém objemu předepisovány stejnými
stále se opakujícími lékaři, na stejná stále se opakující jména pacientů -
občanů Slovenské republiky a recepty byly bez uvedení data vystavení, a dále
vzhledem k okolnostem prodeje bylo patrné, že recepty nejsou pravými a nelze
oproti jejich předložení vydat žádný léčivý přípravek, což bylo při řádné
kontrole předkládaných receptů snadno zjistitelné, a to i dodatečně vzhledem k
tomu, že tyto recepty byly v lékárně uchovávány, načež obviněný M. V. bez
patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky vyvážel z České republiky do
Slovenské republiky, přičemž se v období od 15. 10. 2016 do 9. 11.
2016 jednalo
nejméně o
celkem 1.250 ks stotabletových balení léku Adipex retard v celkové nákupní ceně
1.100.000 Kč, prodejní ceně 1.312.500,- Kč, celkem 125.000 tablet léku Adipex
retard, které dohromady obsahují 1.875.000 mg účinné látky fentermin,
čímž za prodej těchto léků utržila společnost N. s.r.o. neoprávněný prospěch ve
výši 212.500,- Kč, přičemž látka uvedená pod mezinárodním nechráněným názvem
(INN), v českém jazyce - fentermin je psychotropní látka, která byla uvedena v
příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
nyní v příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1
zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená
do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, nyní do seznamu II podle
Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházela s přípravky obsahujícími
psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a
rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.,
IV. obviněná právnická osoba L.. v době od 28. 7. 2014 do 14. 10. 2016 v rámci provozu lékárny T. XY, umístěné
na adrese XY, XY, prostřednictvím své zaměstnankyně, obviněné S. B., na pozici
lékárnice oprávněné k výdeji léčiv a se souhlasem a za aktivní účasti svého
jednatele, obviněného H. V., za účelem finančního profitu společnosti L., v
rozporu s ustanovením § 83 odst. 4 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v
rozporu s ustanovením § 82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech a v
návaznosti na to v rozporu s § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu
předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, neoprávněně
prodávala obviněnému M. V., nar. XY, velké množství léčivého přípravku Adipex
retard, přičemž jedna tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, tedy
psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 436/2013 Sb., o
seznamech návykových látek, nyní v příloze č. 5 téhož nařízení a rovněž velké
množství léčivého přípravku Sanval, přičemž jedna tableta obsahuje 10 mg účinné
látky zolpidem, tedy psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády
č. 436/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a to tak, že na základě
objednávek obviněného M. V. obviněná S. B. informovala svého zaměstnavatele a
jednatele společnosti L., obviněného H. V. o zájmu jisté osoby ze Slovenska o
nákup velkého množství léčivého přípravku Adipex retard a rovněž velkého
množství léčivého přípravku Sanval, k čemuž tento svolil za účelem dosažení
zisku s vědomím, že tyto léčivé přípravky obsahují návykovou látku, vědom si
protiprávnosti takového jednání, a k zajištěni realizace takového prodeje
obviněný H. V., jako jednatel společnosti L. provozující předmětnou lékárnu,
oslovil obviněného M. M., nar. XY, jako jednatele společnosti provozující
Lékárnu N. na adrese - I. XY, ul. XY, XY, se kterým spolupracoval a ve které
měl dříve vlastnický podíl, se žádostí, aby mohlo být toto velké množství léků
Adipex retard objednáváno do Lékárny N. a z této posléze převáženo a
naskladňováno do Lékárny T. XY, s čímž obviněný M. M. souhlasil, přičemž
obviněná S. B. v období nejméně od roku 2014 do 14. 10. 2016, jako
zaměstnankyně společnosti L., u velkodistributorů opakovaně objednávala do
Lékárny N. léčiva Adipex retard a do Lékárny T. XY léčiva Sanval, obojí
dostupná pouze na lékařský předpis, která vzhledem k jejich množství byla
určena k užití pro velký počet osob, kdy léky Adipex retard z Lékárny N. do
Lékárny T. XY neoprávněně převáželi obvinění S. B. a M. M., oba si vědomi svého
protiprávního jednání, načež léky Adipex retard a Sanval vždy po předchozí
domluvě s obviněným M. V., tomuto v předmětné lékárně obviněná S. B. prodala
tyto léčivé přípravky oproti předložení lékařských receptů, vždy v řádu
několika stovek kusů, kdy o předmětný prodej se v období, kdy předmětnou
Lékárnu T. XY provozovala společnost L., od 28. 7. 2014 do 14. 10. 2016,
aktivně zajímal obviněný H. V.
jako jednatel společnosti L., s cílem dosažení
zisku pro společnost L., a to jak co se týče evidence těchto léků v lékárenském
softwaru, tak zajišťováním finančních prostředků na nákup tohoto velkého
množství léků, případně objednáváním léků u příslušného velkodistributora,
přičemž však řada z lékařských receptů, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé přípravky Sanval a Adipex retard obviněnému M. V., byla ve
velkém objemu předepisována stejnými stále se opakujícími lékaři, na stejná
stále se opakující jména pacientů - občanů Slovenské republiky a recepty byly
bez uvedení data vystavení, a dále vzhledem k okolnostem prodeje bylo zřejmé,
že recepty nejsou pravými a nelze oproti jejich předložení vydat žádný léčivý
přípravek, což bylo při řádné kontrole předkládaných receptů snadno
zjistitelné, a to i dodatečně vzhledem k tomu, že tyto recepty byly v lékárně
uchovávány, načež obviněný M. V. bez patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky
vyvážel z České republiky do Slovenské republiky, přičemž se jednalo nejméně o
celkem 9.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard, v nejnižší prodejní
ceně 7.671.062 Kč a celkem 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard,
v celkové nejnižší prodejní ceně 9.867 Kč, dohromady tedy celkem 929.690 tablet
léku Adipex retard, přičemž jedna tableta obsahuje 15 mg účinné látky
fentermin, dohromady tedy celkem 13.945.350 mg účinné látky fentermin, v
celkové prodejní ceně 7.680.929 Kč,
celkem 503 ks stotabletových balení léku Sanval, dohromady tedy celkem 50.300
tablet léku Sanval, přičemž jedna tableta obsahuje 10 mg účinné látky zolpidem,
dohromady tedy celkem 503.000 mg účinné látky zolpidem, čímž za prodej těchto
léků utržila společnost L. neoprávněný zisk ve výši nejméně 1.459.377 Kč,
přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém
jazyce - fentermin a zolpidem jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, fentermin nyní v
příloze č. 5 téhož nařízení, vydané na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu
IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu II podle
Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházela s přípravky obsahujícími
psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a
rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný M. V. napadl dovoláním prostřednictvím svého obhájce obě
rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu, přičemž odkázal na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Již v úvodu svého
dovolání přitom uvádí, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nenamítá to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, nýbrž se dovolává extenzivního výkladu
dovolacího důvodu v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to v důsledku
skutečnosti, že v dané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces,
jelikož jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními. Konkrétně ve svém dovolání tvrdí přetrvávající pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění ohledně množství jím odebraných léčiv, tedy že
veškeré recepty zajištěné při prohlídce Lékárny N. pocházely od jeho osoby, což
podle obviněného nebylo dostatečně prokázáno.
6. Obviněný v odůvodní mimořádného opravného prostředku dále namítá, že
se domníval, že jeho jednání není trestným činem, nýbrž přestupkem podle zákona
č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě trestným
činem mírnějším, tzn. že jednal v negativním právním omylu ve smyslu § 19 tr.
zákoníku. Nevěděl totiž, a ani nebyl nikým upozorněn, že jím odebírané léky
obsahují psychotropní látky, jejichž distribuce může být postižena podle § 283
tr. zákoníku, zvláště za situace, kdy tyto léky nejsou podle znaleckého posudku
běžně zneužívány jako omamné a psychotropní látky. Z výše uvedeného obviněný
taktéž dovozuje, že jeho jednání nebylo společensky škodlivé, a v dané věci tak
měla být zohledněna zásada subsidiarity trestní represe, zakotvená v § 12 odst.
2 tr. zákoníku. V trestním řízení totiž nebylo prokázáno, že by odebíral
předmětné léky za jiným účelem, než je účel hubnutí, a nebylo potvrzeno, že by
užíváním těchto léků došlo ke způsobení újmy na zdraví, resp. jiného závažného
následku.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a podle § 265l odst. 1 tr.
řádu přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil
výkon napadeného rozhodnutí.
8. Obviněný H. V. napadl dovoláním prostřednictvím svého obhájce obě
rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. Také on přitom odkázal
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž naplnění
tohoto dovolacího důvodu spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces,
a to v důsledku nevypořádání námitek jeho obhajoby ze strany odvolacího soudu.
Konkrétně se jedná o odvolací námitky vztahující se k povaze a legislativní
úpravě léku ADIPEX RETARD, jehož prodej nebyl jakkoli množstevně omezen,
přičemž obvinění své jednání nikterak netajili a postupovali v souladu se svými
zákonnými povinnostmi. Obviněný dále namítá, že odvolací soud nevypořádal, a
ani nemohl vypořádat, jeho námitky směřující proti důkazům a jejich účinnosti,
jelikož odvolací soud neměl zajištěné recepty v rámci odvolacího řízení k
dispozici. Obviněný zdůraznil, že jelikož z uvedených léků nelze běžnými
postupy extrahovat psychotropní látky, jednal při nakládání s nimi, včetně
příbalového letáku, v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícího se humánních léčivých přípravků. V
trestním řízení přitom nebylo prokázáno, že by jednal s úmyslem zneužít
zmiňované léčebné přípravky pro jiné než léčebné účely.
9. Obviněný dále namítá, že nemůže být trestně odpovědný za spáchání
žalovaného zločinu, neboť nemohl vědět o existenci falešných receptů v situaci,
kdy recepty nevydával a plně spoléhal na odborný personál lékárny. Domnívá se,
že se soudy nezabývaly množstvím vydaného léčiva, počtem předložených receptů,
jednáním jednotlivých zaměstnanců a způsobem výkonu kontrolní činnosti
odborného zástupce a vedoucího lékárníka. Soudy navíc zjevný padělaný původ
receptů vyvodily podle vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování
léčivých přípravků, který ovšem není určen lékárníkům, nýbrž lékařům. V daném
případě došlo nanejvýš ke spáchání přestupku, a to v důsledku porušení vyhlášky
č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi. V obecné rovině obviněný odkázal na
subsidiaritu trestní represe a namítl nedostatek společenské škodlivosti činu.
Obviněný také namítl nedostatečnost zjištění ohledně míry zavinění
spoluobviněné S. B., od kterého se podle jeho názoru odvíjí jeho trestní
odpovědnost za předmětný trestný čin.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož
i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a podle § 265l odst. 1
tr. řádu přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný M. M. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého
obhájce rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to v celém jeho rozsahu. V
odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje naplnění
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), a l) tr. řádu. Také on má
přitom za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což odůvodňuje tvrzením
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich
učiněnými, v jehož důsledku odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý
proces. Konkrétně namítá, že v řízení nebyla nikterak prokázána jeho účast na
trestném jednání, když byl pouze provozovatelem lékárny, v níž léky nebyly
objednávány, nenakládalo se s nimi, ani nebyly vydávány a na vydávání se osobně
nepodílel. Veškerá jeho činnost podle jeho tvrzení spočívala pouze v tom, že
umožnil obviněnému H. N. objednávat léky prostřednictvím softwaru lékárny. O
padělaných receptech taktéž nic nevěděl, jelikož výdej léků obstarávala odborná
osoba. Obviněný dále uvádí, že nalézacím soudem nebyl správně posouzen zákonný
znak velkého rozsahu, neboť nižší soudy posoudily zmíněný znak izolovaně bez
vazby na ustanovení § 138 tr. zákoníku. Dále má obviněný za to, že jeho jednání
nevykazovalo ani znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1. písm. a) tr. řádu obviněný
namítá porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce. V
konkrétní rovině dovolatel uvádí, že v posuzované trestní věci došlo k porušení
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť senát č. 30 Krajského
soudu v Ostravě nebyl obsazen přísedícími v souladu s rozvrhem práce, když tito
nebyli určeni v pořadí, v němž jsou v rozvrhu práce uvedeni, nýbrž ad hoc z
důvodů individuálních překážek či okolností na straně přísedících. Pokud jde o
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, uplatnil jej obviněný v
jeho druhé variantě, tedy že v předcházejícím řízení byly naplněny dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu.
13. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc
vrátil podle § 265l odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci k novému
projednání a rozhodnutí. Nadto požádal o odložení výkonu uloženého trestu podle
§ 265h odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 265o tr. řádu, a to do rozhodnutí o jeho
dovolání.
14. Obviněná obchodní společnost L. napadla dovoláním podaným
prostřednictvím své obhájkyně rozsudek vrchního soudu, a jeho prostřednictvím i
rozsudek krajského soudu, a to v celém jejich rozsahu. Odkázala přitom na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v jeho extenzivním
výkladu ve spojení s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, jelikož
se nižší soudy nevypořádaly se všemi jejími právně relevantními námitkami.
Obviněná zdůraznila, že soudy chybně vyložily ustanovení § 34 odst. 4 zákona o
trestní odpovědnosti právnických osob tak, že je možné ustanovit jí
opatrovníka, aniž by tuto soud vyzval, aby si osobu k provádění úkonů v dalším
řízení určila sama, a to za situace, kdy je jediný jednatel obviněné právnické
osoby trestně stíhán v téže věci. Obviněná dále dodává, že nesouhlasí, že by se
dopustila vytýkaného jednání, přičemž vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obě
napadená rozhodnutí a věc vrátil do fáze přípravného řízení.
15. Nejvyšší soud obdržel taktéž podání označené jako dovolání ze dne 5.
3. 2019, které bylo podáno opatrovníkem obviněné obchodní společnosti N. s. r.
o., H. N.. Z předloženého trestního spisu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že H.
N. není obhájcem obviněné, ačkoli je advokátem vykonávajícím advokacii, nýbrž v
dané věci vystupuje v procesním postavení opatrovníka, jenž byl obviněné
obchodní společnosti N. s. r. o. ustanoven soudem. Za této situace byl Nejvyšší
soud nucen postupovat podle § 265d odst. 2 tr. řádu, podle kterého se podání
obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nepovažuje za
dovolání, byť bylo takto označeno. O této skutečnosti byl přitom obviněný v
napadeném rozhodnutí řádně poučen, pročež Nejvyšší soud nemohl o takovém podání
rozhodnout. Jelikož zákon o trestní odpovědnosti právnických osob neobsahuje
ohledně vymezení podmínek, za kterých lze podat dovolání, žádnou specifickou
úpravu (odchylky), je podle zásady subsidiarity vyjádřené v ustanovení § 2
odst. 2 citovaného zákona v trestním řízení vedeném proti právnické osobě třeba
postupovat podle obecné úpravy obsažené v trestním řádu, tj. včetně § 265d
odst. 2 věta první tr. řádu.
16. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obdržel taktéž
dovolání obviněné S. B. ze dne 5. 2. 2019. Z předloženého trestního spisu bylo
ovšem zjištěno, že obviněné doposud nebyl řádně, tedy v souladu s § 64 odst. 1
písm. b), odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. řádu, doručen dovoláním napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, proti kterému podané dovolání směřuje.
Obviněné tedy doposud neuplynula zákonná dvouměsíční dovolací lhůta (resp. ani
nezapočal její běh), v rámci které je mimo jiné oprávněna měnit rozsah, v němž
je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, jakož i důvody dovolání (§ 265f odst.
2 tr. řádu). V důsledku této skutečnosti tak nemohlo být Nejvyšším soudem o
tomto dovolání rozhodnuto, jelikož je obviněná nadále oprávněna měnit rozsah i
důvody podaného mimořádného opravného prostředku, pročež trestní věc této
obviněné podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil ze společného řízení.
17. K podaným dovoláním zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) své stanovisko ze dne 21.
5. 2019, sp. zn. 1 NZO 179/2019, v němž ve vztahu ke všem dovoláním uvádí, že
obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě
před soudem prvního stupně, jakož i v podaných odvoláních, přičemž se s těmito
soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Obvinění M.
V., H. V. a M. M. v podaných dovoláních shodně namítli nedostatečnou
společenskou škodlivost činu. Tuto námitku nelze podle státního zástupce
považovat za důvodnou, jelikož trestným činem je obecně každý protiprávní čin,
který trestní zákoník označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v
takovém zákoně. Společenskou škodlivost činu lze v této věci dovodit již ze
samotné trestní sazby osmi až dvanácti let, kterou trestní zákoník stanoví za
spáchaný trestný čin. K naplnění skutkové podstaty přitom postačovalo, že
obvinění nakládali s látkou nebo kombinací látek, které jsou obsaženy v seznamu
přílohy č. 1 až 8 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a činili tak způsobem,
který odpovídal běžným případům předmětného trestného činu.
18. K námitkám obviněného M. V., kterými tento rozporuje zjištěný
skutkový stav ve vztahu k zajištěným receptům a jeho vědomí o skutečnosti, že
předmětné léky obsahují psychotropní látky, státní zástupce upozorňuje, že tyto
námitky nespadají pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. V dané věci přitom nelze shledat tvrzené porušení práva žádného z
obviněných na spravedlivý proces v důsledku extrémního nesouladu mezi zjištěným
skutkovým stavem a provedenými důkazy. Za nedůvodnou považuje státní zástupce
také námitku obviněného M. V., spočívající v existenci negativního právního
omylu podle § 19 tr. zákoníku. Ten spočívá v absenci vědomí o trestnosti činu
ve vztahu k pojmům obsaženým ve skutkové podstatě trestného činu podle § 283
odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. V takovém případě se ovšem
negativní právní omyl o těchto znacích posoudí podle zásady platné pro
negativní právní omyl stran samotné trestnosti činu, tedy podle zásady
neznalost zákona neomlouvá (ignorantia iuris nocet), a obviněný se nemůže
zprostit své trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin toliko tvrzením, že
nevěděl o trestnosti činu.
19. Pokud jde o námitky obviněného H. V., odvolací soud se podle
státního zástupce v dostatečné míře vypořádal s jeho námitkami. Soudy přitom
nepochybily při výkladu mimotrestních norem týkajících se pravidel nakládání s
léčivy. Skutková podstata zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm.
b), c) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. Odkaz na vyhlášku č.
54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na
lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů, ve znění
pozdějších předpisů, proto není podstatný pro její naplnění, neboť sloužil
pouze pro konkretizaci protiprávního jednání obvinění, tedy ve vztahu k popisu
subjektivní stránky žalovaného zločinu.
20. K argumentaci obviněného M. M., který namítá naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy porušení svého práva na
zákonného soudce, státní zástupce uvádí, že postup, kdy jsou přísedící zařazení
do jednotlivých oddělení zařazováni do senátů k rozhodování v jednotlivých
trestních věcech v pořadí, v němž jsou vedeni v rozvrhu práce, přičemž je
přihlíženo k časovým možnostem jednotlivých přísedících, k jejich zdravotnímu
stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k případné
odbornosti přísedícího, je zcela v souladu se zákonem. Námitka obviněného,
kterou vznesl s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
řádu, tedy není opodstatněná.
21. Za nedůvodné považuje státní zástupce také námitky, kterými obviněný
jednak zpochybnil subjektivní a objektivní stránku spáchaného trestného činu, a
jednak brojil proti posouzení spáchání tohoto činu ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku. S ohledem na skutkové okolnosti zjištěné nalézacím soudem dle
státního zástupce nelze než uzavřít, že byly naplněny veškeré zákonné znaky
předmětného trestného činu, přičemž nevznikly žádné pochybnosti ani o tom, že
se jej obviněný M. M. dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Obviněný sice sám přímo neoprávněně neprodával léčiva obviněnému M. V., nicméně
v součinnosti s obviněnými S. B. a H. V. se podílel na nezákonné dispozici s
těmito léčivy. Přitom v popisu skutku obsaženém ve výroku o vině v rozsudku
nalézacího soudu je dostatečným způsobem vyjádřen podíl obviněného na dané
trestné činnosti. Za tohoto stavu tak lze dle státního zástupce konstatovat, že
zmíněné námitky obviněného nejsou důvodné. Navíc je třeba uvést, že zmiňované
námitky jsou do značné míry založeny na polemice se skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, což ani neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému nemohl být naplněn ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě,
jíž lze shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
22. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud všechna
dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném
zasedání odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných M. V., H. V., M. M. a obchodní
společnosti L. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního
řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda
byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §
265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda veškerá
podání splňují obligatorní obsahové náležitosti dovolání upravené v § 265f tr.
řádu, načež dospěl k závěru, že dovolání obviněné právnické osoby L. bylo
podáno opožděně.
24. Podle § 265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který
rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému
dovolání směřuje. V odstavci druhém téhož ustanovení pak zákon stanoví, že při
doručování rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a opatrovníku), běží
lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 34 odst. 8
zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přitom platí, že má-li právnická
osoba zmocněnce nebo byl-li jí určen opatrovník, písemnosti určené právnické
osobě se doručují pouze tomuto zmocněnci nebo opatrovníkovi, pokud trestní řád
nestanoví jinak. Podle § 265e odst. 3 tr. řádu je lhůta k podání dovolání
zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u
soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož
obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být
podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 4 tr. řádu není
navrácení lhůty k podání dovolání přípustné.
25. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018 (tedy
rozhodnutí soudu druhého stupně, proti kterému dovolání směřuje), byl obviněné
obchodní společnosti L. doručen do rukou opatrovníka, kterým byl soudem
ustanoven advokát P. N., a to okamžikem jeho přihlášení do datové schránky dne
23. 1. 2019 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 3125
p. v. trestního spisu). S ohledem na výše uvedené je tedy zcela mimo jakoukoli
pochybnost, že v posuzovaném případě počala v souladu s § 265e odst. 2 tr. řádu
ve spojení s § 60 odst. 1 tr. řádu běžet zákonná dvouměsíční lhůta pro podání
dovolání dne 23. 1. 2019 (tedy dnem doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, a
to osobě ustanoveného opatrovníka obviněné). Podle ustanovení § 60 odst. 2,
odst. 3 tr. řádu, upravujícího počítání lhůt, byl posledním dnem lhůty pro
podání dovolání den 25. 3. 2019, neboť den 23. 3. 2018, který svým číselným
označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty, a na který
tak připadl konec dvouměsíční dovolací lhůty, byl sobotou, tedy dnem pracovního
volna. Podle § 60 odst. 3 tr. řádu se v takovém případě pokládá za poslední den
lhůty nejbližší příští pracovní den, jímž bylo právě pondělí 25. 3. 2019.
Dovolání obviněné obchodní společnosti, které jejím jménem předložila nově
zvolená obhájkyně obviněné JUDr. Anežka Slezáková, bylo vypracováno dne 25. 4.
2019 a podáno jako poštovní zásilka adresovaná Krajskému soudu v Ostravě téhož
dne (viz č. l. 3321 trestního spisu). Za tohoto stavu je proto zcela zřejmé, že
dovolání obviněného bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
26. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že pro konání
dovolacího řízení v této trestní věci nebyla splněna jedna z formálních
podmínek, které zákon vyžaduje. Dovolání bylo obviněnou právnickou osobou L.
podáno prostřednictvím její obhájkyně JUDr. Anežky Slezákové až po marném
uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 265e odst. 1 tr. řádu, aniž by nastala
některá ze skutečností předpokládaných v ustanovení § 265e odst. 3 tr. řádu,
která by mohla svědčit o zachování této lhůty. Nejvyšší soud tak za tohoto
stavu postupoval podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu a dovolání obviněné
jako opožděně podané odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
27. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně se
vyjádřit k námitce obviněné, podle které nalézací soud chybně aplikoval
ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, když
neshledal jako chybný postup, kdy byl obviněné jakožto právnické osobě bez
výzvy určen opatrovník v důsledku skutečnosti, že její jediný jednatel byl v
téže trestní věci v procesním postavení obviněného. Je totiž nepochybně
pravdou, že aplikace tohoto zákonného ustanovení byla částečně omezena
judikaturou Ústavního soudu, viz např. jeho nález ze dne 15. 8. 2018, sp. zn.
II. ÚS 131/18. Podle Ústavního soudu totiž může v důsledku aplikace ustanovení
§ 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dojít k
nepřípustnému omezení svobodné volby obhájce a tedy i mimořádně významnému
zásahu do ústavních práv obviněného, avšak pouze za situace, kdy je právnické
osobě ustanoven opatrovník, ačkoli má jedinou osobu, která je oprávněna činit
za tuto úkony, a v daném trestním řízení tato vystupuje v pozici svědka.
Nejvyšší soud ovšem nevidí žádného důvodu tento výklad rozšiřovat také na
jediného jednatele v postavení obviněného, jelikož u tohoto existuje možnost
střetu jeho zájmů se zájmy obviněné právnické osoby. Ostatně identicky se v
nedávné době Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil mimo jiné ve svém rozsudku ze
dne 29. 8. 2019, sp. zn. 6 Tz 30/2019, v němž dospěl k závěru, že jednatel
nebyl v daném případě v obdobné situaci oprávněn udělit za obviněnou právnickou
osobu plnou moc advokátovi za účelem vedení obhajoby, pokud byl k datu jejího
udělení sám v téže věci trestně stíhán.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. řádu, musel u zbylých dovolání Nejvyšší soud dále
posoudit otázku, zda lze obviněnými M. V., H. V. a M. M. uplatněné dovolací
důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
29. V souvislosti s obviněnými uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší
soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze
podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v
judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze
dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
30. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně
nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy
neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí
založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací
soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy
provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v
souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě
trestného činu.
31. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím
uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný
skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným
činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění
nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu,
jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný
namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není
vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo
574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb.
rozh. tr.
32. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i
Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných M. V., H. V. a M. M. splňují
kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
33. Zároveň ovšem Nejvyšší soud považoval za vhodné se v této společné
části věnovat přednostně námitce absence společenské nebezpečnosti jednání
obviněných, v důsledku které by jejich jednání nemělo být posuzováno jako
trestný čin, a kteroužto tito shodně učinili součástí svých dovolání. Nejvyšší
soud předně připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a
hodnocení provedených důkazů. Současně je třeba konstatovat, že s identickými
námitkami v podobě nedostatečného zkoumání a nezohlednění nízké společenské
škodlivosti činu, čímž měla být podle obviněných porušena zásada subsidiarity
trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. řádu, ježto by v dané věci
postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, se řádně a
přesvědčivě vypořádal již odvolací soud, a to v nejen bodě 102., ale také v
bodech 111. až 119. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Taktéž nalézací soud se
již v bodě 48. odůvodnění svého rozhodnutí zabýval touto otázkou vznesenou v
rámci obhajoby obviněných, přičemž zde nejen upozornil, že společenská
škodlivost není zákonným znakem trestného činu a za trestný je třeba považovat
každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně, jak je uvedeno v § 13 odst. 1 tr.
zákoníku, ale také zde podrobně rozvedl, z jakých důvodů má za to, že nelze
konstatovat, že by daný případ v důsledku mimořádných skutkových okolností
svojí nebezpečností neodpovídal obdobným způsobům páchání předmětného trestného
činu. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího
rozhodnutí soudu prvního stupně tedy zcela jednoznačně plyne, že oba soudy
přihlédly k okolnostem předmětného jednání a jeho závažnosti, včetně délky doby
páchání trestné činnosti, jejího rozsahu a podílu jednotlivých obviněných na
tomto činu, přičemž dospěly ke shodnému závěru stran naplnění zákonných znaků
nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného
činu, a to včetně společenské škodlivosti činu.
34. Nejvyšší soud přitom v souladu se závěry odvolacího soudu
konstatuje, že v daném případě nebylo namístě užití institutu mimořádného
snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. řádu, když za této situace
nemůže v žádném případě přitakat námitce obviněných, kteří rozporují
opodstatněnost samotné aplikace instrumentů trestního práva, jelikož se daný
případ nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům, podřaditelným pod tuto
skutkovou podstatu, resp. jej považující za skutek nedosahující ani dolní
hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů ve smyslu základní
skutkové podstaty uvedené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku v duchu stanoviska
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012. Na
existenci společenské škodlivosti činu nemá v této trestní věci významný vliv
ani to, že podle výsledků dokazování nebylo zjištěno, že předmětné léčivé
přípravky nebyly dále zneužívány jejich příjemci k výrobě drog. Z tohoto
hlediska totiž zcela postačí, že obvinění sice nakládali s léčivem ve smyslu §
2 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, avšak postupem
podle tohoto zákona obviněný V. tímto způsobem pouze fakticky zastíral své
nezákonné nakládání s těmito léčivy, přičemž ani zbylí obvinění s těmito
nenakládali v souladu se zákonem. Současně byly v těchto léčivech obsaženy
látky uvedené v seznamu přílohy č. 1 až 8 k zákonu č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Obecně lze tedy konstatovat, že se pro naplnění skutkové podstaty
spáchaného trestného činu nemusí jednat přímo o nakládání s drogou či
prekursorem, neboť i léčivo obsahující psychotropní látku může způsobit
závislost (přičemž závislost získaná zneužíváním léčiva může vést v četných
případech k dalšímu zneužívání návykových látek), případně zdravotní
komplikace. Tato skutečnost přitom nebyla znaleckým zkoumáním v daném případě
vyloučena, jak se snaží předestřít obvinění ve svých dovoláních, když ve svém
znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalec Ing.
Jaroslav Zikmund pouze poukázal na odlišnost, přičemž připustil riziko v
nežádoucích účincích léků a případně i vzniku závislosti na lécích. Současně
jmenovaný znalec poukázal na odlišný motiv a způsob aplikace léčiv ve srovnání
s omamnými a psychotropními látkami. Jelikož je objektem spáchaného trestného
činu zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá
ze zneužívání psychotropních látek, a tedy již samotný vznik situací, při nichž
hrozí reálné nebezpečí takovéto poruchy, není pro konstatování společenské
škodlivosti nutné zkoumat reálné důsledky pro individuální koncové uživatele
předmětných léčiv.
35. Obviněný M. M. ve svém dovolání podpořil svůj argument o
nepřiměřenosti trestní represe tvrzením, že je především na aktivitě Státního
úřadu pro kontrolu léčiv, aby vykonával kontrolu v oblasti své činnosti,
přičemž je údajně nepřípustné, aby tuto činnost za správní orgán přebíraly
orgány činné v trestním řízení. Ochrana v oblasti léků, a to i těch s obsahem
návykových látek, či prekursorů drog, má být podle obviněného v prvé řadě
zajišťována prostřednictvím správního práva. Pro podporu této argumentace dále
odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, když však Nejvyšší soud neshledal žádné
z jím odkázaných rozhodnutí relevantním pro posouzení dané věci. Ačkoli se tato
rozhodnutí v obecné rovině vyjadřují k subsidiaritě trestní represe, nálezy
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp.
zn. II ÚS 372/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo
897/2005, se věnují vztahu prostředků trestního a občanského práva, přičemž
Ústavní soud v nich konstatoval nepřiměřenost trestního stíhání, jestliže se
jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, tedy
kdy prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv
soukromoprávní povahy. O takovýto případ se ovšem v dané věci nejedná, přičemž
Nejvyšší soud má v souladu se závěry soudů obou nižších stupňů za to, že
předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti obviněných byly v daném případě
zcela nezpochybnitelně zjištěny.
36. Rovněž obviněný H. V. ve spojení s otázkou subsidiárního uplatnění
trestní represe odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nález
ze dne 29. 4. 2017, sp. zn. I ÚS 3113/13, a nález ze dne 12. 10. 2016, sp. zn.
I. ÚS 69/06, věnující se vztahu prostředků trestní a občanského práva. Tyto
odkazy doplnil kromě teoretického pojednání o účelu trestání také odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, ve kterém
Ústavní soud ve shodně se všemi výše uvedenými nálezy vyslovil závěr, že je
namístě, aby nalézací soud zvážil vždy jak formální, tak i materiální stránky
trestného činu. V této souvislosti však Nejvyšší soud konstatuje, že citované
rozhodnutí Ústavního soudu je pro nyní posuzovaný případ v konkrétních
atributech jednak nepřiléhavé, neboť řeší trestnost jednání, které lze ve
srovnání s právě řešeným označit za bagatelní. Současně je zřejmé, že v právě
řešeném případě oba soudy nižších stupňů v plném rozsahu naplnily požadavky
stanovené judikaturou Ústavního soudu a společenskou škodlivost (dříve
společenskou nebezpečnost) jednání obviněných řádně posoudily.
V.
Dovolání obviněného M. V.
37. Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného M. V. a
připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že jeho dovolací námitky
odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
pouze částečně. Obviněný totiž převážnou část svých námitek zaměřil proti
provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, a v návaznosti na
to i proti uloženému trestu. Nejvyšší soud však v postupu orgánů činných v
trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do práva
obviněného na spravedlivý proces.
38. Obviněný V. ve svém dovolání usiloval především o zpochybnění
skutkových závěrů vztahujících se k množství jím odebraných léčiv, a to
rozporováním závěru soudu o tom, že veškeré slovenské recepty zajištěné při
prohlídce prostor Lékárny N. v modré krabici pocházely od něho, a dále
napadáním procesního postupu, jakým byly tyto recepty zajištěny. Z výše
uvedeného plyne, že obviněný své námitky znovu postavil na odmítnutí klíčových
skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho
vině. Námitky skutkové povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela
irelevantní. K tomuto odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedené a zde pouze
opakuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným
opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně
v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7
tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak
oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci
zcela zjevně nejedná. Závěry nalézacího soudu o množství léčiv, které obviněný
nezákonně zakoupil oproti falešným lékařským předpisům, zcela logicky navazují
na zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování, především tak plynou z
výpovědí jednotlivých obviněných a svědků, jakož i výsledků sledování
obviněných a zajištěných elektronických dat, komunikace obviněných a
zajištěných věcí.
39. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil
jako relevantní kromě námitky absence společenské škodlivosti (k této viz
výše), jen ty námitky, ve kterých obviněný M. V. tvrdil, že jednal v negativním
právním omylu podle § 19 tr. zákoníku, neboť se mylně domníval, že jeho jednání
není trestným činem, popřípadě je trestným činem mírnějším, resp. přestupkem
podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů.
40. Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr.
zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, se dopustí ten,
kdo úmyslným společným jednáním s alespoň jednou další osobou neoprávněně v
úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve velkém rozsahu
vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
41. Je třeba poznamenat, že podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku se omylu
právního dopustí ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je
protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odstavce
druhého téhož zákonného ustanovení omylu bylo možno se vyvarovat, pokud
povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze
zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel
protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Trestní zákoník tedy definuje
právní omyl jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání.
Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti
rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané. Rovněž je
třeba poznamenat, že právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem
práva trestního nebo norem mimotrestních.
42. Tvrdí-li obviněný, že si nebyl vědom protiprávnosti svého jednání
spočívajícího v nakládání s větším množství léčiva s obsahem psychotropních
látek, které lze získat pouze na lékařský předpis, tato jeho obhajoba by mohla
mít za následek beztrestnost pouze za předpokladu, že se tohoto právního omylu,
tedy nedostatku vědomí o protiprávnosti svého jednání, nemohl vyvarovat. V
daném případě však bylo nalézacím soudem dostatečně prokázáno, že obviněný
musel vědět o nezákonnosti svého jednání s ohledem na skutečnost, že se
prokazatelně podílel na falšování lékařských receptů, páchání předmětného činu
se dopouštěl dlouhodobě, a to za účelem dosažení zisku. Ustanovení o právním
omylu nemohou být tedy v případě obviněného aplikována, jelikož důkazní situace
a na ni navazující skutková zjištění, v nichž nelze shledat extrémního
nesouladu, svědčí o jeho povědomí (které značně přesahuje hranici postačující
laické představy) o skutečnosti, že jím odebírané léky obsahují psychotropní a
omamné látky, pročež je nakládání s těmito omezeno a běžný neregulovaný obchod
s nimi bez splnění příslušných přísných zákonných podmínek je vyloučen. V
návaznosti na shora uvedené skutkové závěry obou soudů nižších stupňů tak
Nejvyšší soud námitku obviněného, že jednal v právním omylu negativním ve
smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se domníval, že se nedopouští žádného
protiprávního jednání, shledal zcela bezpředmětnou.
VI.
Dovolání obviněného H. V.
43. Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného H. V. a
připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že rovněž obviněným uplatněné
dovolací námitky odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze částečně. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu
důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní jen ty námitky, ve kterých
obviněný tvrdil nesprávnou interpretaci mimotrestní normy a námitku absence
společenské škodlivosti svého jednání (se kterou se Nejvyšší soud vypořádal již
výše).
44. Námitku nesprávné interpretace mimotrestní normy spočívající v
tvrzení, že nalézací soud pochybil, když ve výroku o vině obviněného a
spoluobviněných S. B. a M. M. poukázal na rozpornost jednání s ustanovením § 6
vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o
lékařských předpisech, opřel obviněný o tvrzení, že tato nestanovuje žádnou
povinnost provozovatelům oprávněným k výdeji léčivých přípravků, nýbrž pouze
lékařům. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že relevantní pravidlo chování,
které bylo jednáním obviněných porušeno, je zachyceno pouze v normě trestního
zákoníku, jelikož skutková podstata zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3
písm. b), c) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. Ačkoli by přitom
bylo možno shledat nalézacím soudem konstatované porušení citované vyhlášky, z
kteréžto obviněným nevyplývaly žádné povinnosti, za nadbytečné a formálně
chybné, lze s ním naopak souhlasit v tom, že reálně je to právě ustanovení § 6
citované vyhlášky, z nějž je nutno z pozice provozovatele oprávněného k výdeji
léčivých přípravků vázaných na lékařský předpis vycházet při zvažování
důvodnosti pochybností o věrohodnosti lékařského předpisu, a to s ohledem na
zde uvedený striktní výčet formálních požadavků na jeho obsah. V žádném
případě ovšem výše uvedené nemůže s ohledem na nadbytečnost odkazu na § 6
citované vyhlášky založit podstatnou vadu výroku o vině učiněného nalézacím
soudem, pročež je tak námitka obviněného v tomto ohledu neopodstatněná.
45. Nejvyšší soud se zcela neztotožnil ani s argumentací obviněného
stran porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného vypořádání
odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného
rozsudku vrchního soudu. Část argumentace obviněného přitom nikterak nevyvrací
žádná ze skutkových zjištění nalézacího soudu a lze ji tak ve vztahu k otázce
trestnosti jednání obviněného považovat za irelevantní. Jedná se především o
tvrzení, že nákup předmětných léčivých přípravků nebyl ze strany Státního úřadu
pro kontrolu léčiv nikterak množstevně omezen, dále že v době, kdy mělo
docházet k trestné činnosti, tzv. varovný systém hlášení, který provozují
krajské úřady, nehlásil žádný záchyt falešných receptů na předmětná léčiva,
přičemž obviněný rovněž opakovaně poukázal na skutečnost, že léčiva byla
vydávána v původním balení a s příbalovým letákem. Obviněný dále namítá, že
ačkoli léčiva obsahují psychotropní látky, tyto z nich nelze běžným postupem
extrahovat, a dále že tyto psychotropní látky nejsou zařazeny mezi prekursory.
Ačkoli se odvolací soud mohl vyjádřit k obhajobě obviněného podrobněji, značná
část odvolací argumentace spočívá v tvrzeních, která jsou v přímém rozporu se
zjištěními soudu prvního stupně, přičemž část vypořádání této argumentace je
věcně obsažena mimo jiné v bodě 102. a následujících napadeného rozhodnutí,
případně je z těchto dostatečně zřetelné, z jakých důvodů se odvolací soud
přiklonil k zjištěním soudu prvního stupně, který se taktéž námitkami
obviněného v podstatné části zabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje
např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08,
ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). Jelikož se jedná o
opakovaně judikovanou otázku, od které Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod
se odklonit, je zde možno poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu,
např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23.
10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
46. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný H. V. ve svém dovolání usiloval
především o zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se jednak k povaze
léčivých přípravků, dále k jednání jednotlivých obviněných, k procesnímu
postupu nakládání s recepty zajištěnými v lékárně, stejně jako k soudem
konstatované jednoznačné rozpoznatelnosti faktu, že předmětné recepty byly
padělky. Současně poukazuje na to, že obvinění svoji činnost žádným způsobem
netajili, přičemž rozporuje též existenci soudem deklarovaného nepřímého úmyslu
a míru svého zavinění, jakož i dalších obviněných. Opakovaně též poukazuje na
skutečnost, že v dané věci nebylo zjištěno, že by léčiva sloužila pro další
výrobu omamných a psychotropních látek, jakož i směrnici Evropského parlamentu
a Rady 2001/83/ES, když tvrdí, že po celou dobu s léčivy nakládali v souladu s
touto směrnicí, což bylo soudu s ohledem na skutečnost, že léčiva byla vydávána
oproti zcela jednoznačně falešným receptům, přesvědčivě vyvráceno. Z výše
uvedeného plyne, že obviněný své námitky znovu postavil na odmítnutí všech
klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k
závěru o jeho vině. K tomuto odkazuje Nejvyšší soud na své shora uvedené
závěry, přičemž na tomto místě pouze znovu opakuje, že ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není
určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně,
ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci
se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná. Závěry nalézacího soudu o
podílu obviněného H. V. na trestné činnosti, účinnosti důkazního prostředku
spočívajícího v zajištěných receptech, o jednoznačném a zcela zřejmém podvrhu
(padělání) předložených receptů, stejně jako jisté míry konspirativnosti
počínání všech obviněných, naopak zcela logicky navazují na zjištění učiněná v
rámci provedeného dokazování, především plynou z výpovědí jednotlivých
obviněných a svědků, dále z výsledků sledování obviněných, zajištěných
elektronických dat, komunikace obviněných a zajištěných movitých věcí.
VII.
Dovolání obviněného M. M.
47. Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného M. M. a
připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné
dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu pouze částečně. Také tento obviněný totiž část svých námitek
zaměřil proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, a v
návaznosti na to i proti uloženému trestu, a to s odkazem na porušení práva na
spravedlivý proces v důsledku údajné existence extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu
důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní jen ty námitky, ve kterých
obviněný jednak brojil proti posouzení spáchání tohoto zločinu ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jednak proti posouzení zákonného
znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu ve velkém rozsahu“.
48. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze,
nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá takový čin v úmyslu získat pro
sebe nebo pro jiného značný prospěch a čin spáchá ve velkém rozsahu. Z hlediska
naplnění subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění,
přičemž ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku postačí i úmysl nepřímý
(eventuální). K naplnění některých okolností podmiňujících použití vyšší
trestní sazby, tedy v konkrétní rovině k naplnění znaku „spáchání činu v úmyslu
získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ a „tento čin spáchat ve velkém
rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, se u předmětného
trestného činu podle § 17 písm. a) tr. zákoníku rovněž vyžaduje úmyslné
zavinění.
49. Spolupachatelství je podle § 23 tr. zákoníku dáno tehdy, jestliže
byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob,
přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství tedy předpokládá úmyslné spáchání trestného činu společným
jednáním více osob. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo
postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo
pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků
skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto
jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem
řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo
postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a
jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu
spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na
trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené
roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je
tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné
jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné
jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná
dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý
spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním,
a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 - 331).
50. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový
stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak
vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků soudů obou
stupňů, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněný dopustil
trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku společně s
obviněnými M. V., S. B. a H. V., přičemž je zřejmé, že tento trestný čin
spáchali obvinění společným úmyslným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu §
23 tr. zákoníku. Nalézací, jakož i odvolací soud se přitom ve svých
rozhodnutích výslovně zabývaly i postavením a rolí jednotlivých obviněných na
přisuzované trestné činnosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že se na této
činnosti všichni dílčím způsobem podíleli, přičemž jednali ve vzájemné shodě, a
toto jejich jednání bylo vzájemně provázáno a vedeno totožným (zištným)
záměrem, přičemž si byli vědomi i toho, že se tak děje jejich společným
jednáním. Zejména z výpovědí svědků, zajištěných záznamů komunikace uskutečněné
mezi obviněnými, a výsledků provedeného sledování vyplývá, že si obvinění mezi
sebou domlouvali nejen převoz léčivých přípravků mezi jednotlivými lékárnami,
ale i jejich objednávky či zajištění finančních prostředků pro jejich nákup,
což rovněž svědčí o aktivním podílu všech zúčastněných na projednávané trestné
činnosti a jejich domluvě na tom, jakým způsobem zajistit dostatečné množství
léčiva podle objednávek obviněného M. V. Z provedených důkazů tak jednoznačně
vyplynulo, že se na prodeji léčiv aktivně podílel také obviněný M. M. Námitky
obviněného, jimiž zpochybnil svoji spoluúčast na předmětném zločinu, tak dle
Nejvyššího soudu nejsou nikterak důvodné.
51. Obviněný svoji další námitku vztahující se k naplnění zákonného
znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve
smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spojuje s pouhým konstatováním, že
není patrné, z jakých důvodů byl tento znak v daném případě naplněn, z jakých
důvodů je dovolateli přičítáno celé množství léků, které odpovídá účetním
záznamům, resp. archivovaným receptům, a že nebyla zjištěna konkrétní finanční
částka, kterou obviněný získal. Touto námitkou tedy obviněný zpochybňuje
zjištěný skutkový stav, přičemž pouze v části se dotýká zvoleného dovolacího
důvodu, a to v námitce nesprávnosti postupu, kterým byl nalézacím soudem
stanoven rozsah předmětné trestné činnosti ve smyslu stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného
pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak přitom vyplynulo z popisu rozhodných
skutkových okolností obsažených ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu,
všichni obvinění, včetně obviněného M. M., po dobu překračující nejméně dva
roky nezákonně obchodovali s léčivými přípravky, které obsahovaly nařízením
vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších
předpisů, vymezené psychotropní látky fentermin v celkovém množství 15.445.350
mg a zolpidem v celkovém množství 503.000 mg, přičemž tak dosáhli neoprávněného
zisku nejméně ve výši 1.701.386 Kč. Protiprávního jednání se přitom obvinění
dopouštěli společně s vědomím, že se nejedná o standardní prodej léčivého
přípravku, neboť předmětné léky byly předepisovány ve velkém objemu stejnými
slovenskými lékaři stále stejným slovenským pacientům ze zahraničí, a to na
základě padělaných receptů. Takové skutkové okolnosti jednoznačně svědčí o
naplnění všech zákonných znaků zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. V návaznosti na výše uvedené je přitom nutné konstatovat,
že obviněný M. M. jakožto spolupachatel předmětného trestného činu za tento
odpovídá, jako by jej spáchal sám, přičemž konkrétní podíl jeho jednání na
trestné činnosti byl odvolacím soudem řádně zohledněn v rámci individualizace
uloženého trestu. Nalézací soud při stanovení výše neoprávněného zisku
postupoval zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo, když vycházel z
nejnižších zjištěných hodnot, a to jak ve vztahu k množství nezákonně vydaného
léčiva, tak ve vztahu k nezákonnému finančnímu obohacení obviněných. Při
stanovení rozsahu nalézací soud nepochybil ani tím, že zákonný znak „velkého
rozsahu“ vztáhl čistě k množství vydaných léčiv, neboť výkladové pravidlo
uvedené v § 138 tr. zákoníku nelze pro stanovení tohoto zákonného znaku
kvalifikované skutkové podstaty dotčeného trestného činu použít, neboť nejde o
finanční vyjádření látky neoprávněně vyrobené nebo distribuované, které však
může mít podpůrný význam. Nejvyšší soud přitom v postupu nalézacího soudu ve
vztahu k posuzování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného
činu podle § 283 tr.
52. Obviněný M. ve svém dovolání usiloval především o zpochybnění
skutkových závěrů vztahujících se k jeho účasti na trestné činnosti. Namítá, že
byl pouze provozovatelem lékárny, v níž léčivé přípravky nebyly objednávány,
nenakládalo se s nimi, ani nebyly vydávány. Osobně se na vydávání těchto
přípravků nepodílel, když veškerá jeho činnost podle jeho tvrzení spočívala v
tom, že umožnil obviněnému H. N. objednávat léčivé přípravky prostřednictvím
softwaru lékárny. O padělaných receptech taktéž nic nevěděl ani vědět nemohl,
jelikož výdej léčivých přípravků obstarávala odborná osoba, pročež nemohl
úmyslně spáchat předmětný trestný čin. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své
námitky znovu postavil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění
učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. Takovéto
námitky skutkové povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela
irelevantní, neboť (jak již bylo opakovaně uvedeno výše) ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není
určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně,
ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout
jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Ani v návaznosti
na tyto námitky přitom Nejvyšší soud v postupu orgánů činných v trestním řízení
neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na
spravedlivý proces. Závěry nalézacího soudu o podílu obviněného na spáchaném
trestném činu a jeho vědomé spoluúčasti naopak zcela logicky navazují na
zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování, především plynou z výpovědí
jednotlivých obviněných a svědků, dále z výsledků sledování obviněných,
zajištěných elektronických dat, komunikace obviněných a zajištěných věcí.
53. V souvislosti s dovoláním obviněného M. M. a jím uplatněnými
dovolacími námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný
soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce
rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Vedle rozhodnutí věcně
nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci
rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce
rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Soud nebyl náležitě
obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce
namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a
přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně,
dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel
soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který
byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. (Šámal, P.
a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
54. Obviněný v rámci své dovolací argumentace vztahující se k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu namítá, že v trestním řízení
nebyl náležitě obsazen senát nalézacího soudu. Konkrétně je z této námitky
zřejmé, že se vztahuje toliko k tvrzení, že senát krajského soudu byl špatně
obsazen přísedícími, když podle pořadí příslušelo obsadit přísedící jiné.
Obecně je třeba konstatovat, že pravidla či zásady pro přidělování přísedících
do jednotlivých senátů toho kterého soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny
tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či
samosoudcům. Při volbě přísedících musí být dána větší míra flexibility než u
soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají
občanské zaměstnání, a je proto nutno zohlednit i jejich osobní život a zájmy,
jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel v souvislosti s výkonem funkce
přísedícího poskytuje. Přísedící jsou k jednotlivým trestním věcem předvoláváni
zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky
mandátu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo
1108/2015). Obdobně se přitom vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
23. 5. 2013, sp. zn. II ÚS 1168/13, kdy uvedl, že je třeba rozlišovat rozsah
konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na
rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící
je volen, a to na určité období; soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním
vztahu; v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají
povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na
rozhodování (obdobně rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp.
zn. I. ÚS 2337/14). Současně je třeba připomenout, že ústavní imperativ, podle
něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1.
Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či
účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní
prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Lze proto
na účastníkovi soudního řízení vyžadovat, aby námitku porušení ústavní ochrany,
plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co
se mu skutečnosti ji odůvodňující staly známými (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III.
ÚS 230/96).
55. V nyní posuzované věci přitom „Rozvrh práce Krajského soudu v
Ostravě pro rok 2017“ stanovil pravidla přidělování přísedících v rámci
konkrétních věcí tak, že přísedící zařazení do jednotlivých oddělení budou
zařazováni do senátů k rozhodování v jednotlivých trestních věcech v pořadí, v
němž jsou vedeni v rozvrhu práce. Přihlíženo bylo dále k časovým možnostem
jednotlivých přísedících, k jejich zdravotnímu stavu, k době zbývající do konce
jejich funkčního období a k případné odbornosti přísedícího. Nebude-li pořadí,
vyplývající z rozvrhu práce při využívání jednotlivých přísedících pro
rozhodovací činnost zachováno, poznamená vedoucí kanceláře do přehledu, který
vede, důvody, pro které se tak stalo. Posuzovaná trestní věc přitom byla
přidělena v souladu s platným rozvrhem práce označeného soudu do senátu č. 30
trestního oddělení Krajského soudu v Ostravě, jemuž předsedal JUDr. Miroslav
Mucha. Přísedícími v tomto senátu byli v době přidělení a rozhodování věci také
Otakar Noga a Ing. Rudolf Vrobel. Jmenovaní přísedící se podíleli na projednání
a rozhodnutí věci po celou dobu řízení před soudem prvního stupně. Jejich
určení do senátu bylo v souladu s rozvrhem práce závislé na konkrétních
časových, pracovních a zdravotních možnostech ostatních přísedících, přičemž ve
spise byly uvedeny taktéž důvody, pro které byli do senátu v této věci zařazeni
právě uvedení přísedící. Samotné tvrzení, že skutečnosti, které vedly k
ustavení konkrétních přísedících, nejsou ve spise podloženy konkrétními důkazy,
nemůže mít v dané věci za následek vadnost daného způsobu obsazení senátu
nalézacího soudu. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu s výše uvedenou
judikaturou Ústavního soudu je nutné tuto námitku obviněného M. M. považovat za
zjevně neopodstatněnou.
56. V souvislosti s obviněným M. M. uplatněnými dovolacími námitkami
Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací
důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto
odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253
tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně
splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle
druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, jestliže v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl
dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu
postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle
§ 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci
byl citovaný dovolací důvod uplatněn ve druhé z výše uvedených alternativ. S
ohledem na výše uvedené závěry, které Nejvyšší soud učinil ve vztahu ke zbylým
dovolacím důvodům, které obviněný M. M. ve svém dovolání uplatnil, je tak
namístě konstatovat, že ani tato námitka obviněného nebyla shledána důvodnou.
VIII. Závěr
57. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší
soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je
zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními
principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném
respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní
judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který v projednávaném případě rozhodně
nebyl porušen. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS
55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
58. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v
přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného
mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné
jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen
doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o
hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže
být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva
vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec,
který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní
a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz
nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
59. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v postupu nižších soudů
neshledal ani porušení principu presumpce neviny, neboť v přezkoumávané věci
byla dodržena pravidla vyslovená mimo jiné i judikaturou Evropského soudu pro
lidská práva. Oba nižší soudy totiž nevycházely z předem pojatého přesvědčení,
že obvinění spáchali čin, který je jim kladen za vinu, nýbrž logickým způsobem
vysvětlily, na základě jakých skutečností mají za to, že obhajoba obviněných
nemůže ve světle důkazů, jež byly provedeny a následně hodnoceny soudem prvního
stupně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, obstát (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09; dále rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11.
2002, č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci M. a B. proti České republice ze dne
24. 7. 2008, č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská
práva ve věci B., M. a Ja. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83, §
77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o
lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).
60. Nejvyšší soud po přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu podaných
mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci
dovolání obviněných M. V., H. V. a M. M. nedošlo ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu k porušení zákona, pročež byla tato
dovolání, opírající se pouze zčásti o námitky hmotněprávního charakteru, v
souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta jako zjevně
neopodstatněná. Ve věci obviněné obchodní společnosti L. pak Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání bylo obviněnou podáno až po uplynutí zákonné
dvouměsíční lhůty, pročež jej jako opožděné odmítl, a to v souladu s § 265i
odst. 1 písm. c) tr. řádu. O odmítnutí všech dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
61. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání podaných
jednotlivými obviněnými a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených
rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno
porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu,
zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné
podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu
rozhodnutí, které bylo podanými dovoláními obviněných napadeno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík