U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 9. 2016 dovolání
obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2016,
sp. zn. 4 To 13/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 50 T 6/2015, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 50 T
6/2015, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle
§ 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 30. 9. 2013 v době kolem 17.15 hod. v obci S., v budově, kde se
nacházela pobočka Č. p., s. p. po předchozí konzumaci alkoholických nápojů,
využil okamžiku, kdy poškozená R. L., za účelem uzavření provozovny v době
kolem 17.00 hod. opustila prostor určený pouze pro pracovníky pošty, který byl
od prostoru pro zákazníky oddělen přepážkou s uzamčenými dveřmi, a dále pak
okamžiku, při němž otevřela trezor, v němž byla běžně uchovávána provozní
finanční hotovost, načež do prostoru za přepážkou vnikl a zde ve snaze získat
majetkový prospěch zmocněním se finančních prostředků uložených v trezoru,
vědom si toho, že svým razantním a kontinuálním útokem výše jmenovanou usmrtí,
tuto velkou intenzitou síly jak v době, kdy k němu stála natočena čelem, tak v
době, kdy již ležela na zemi s obličejem směřujícím k podlaze, ji napadl údery
tupým, dosud nezjištěným předmětem do oblasti hlavy, pomocí něhož jí způsobil
nejméně 8 tržně zhmožděných ran, lokalizovaných
- v týlně temenní krajině hlavy vlevo, šikmého průběhu, o délce 2,5 cm,
- nad levým ušním boltcem, trojúhelníkového tvaru, o velikosti 0,7 cm v
průměru,
- v oblasti temene podél střední čáry hlavy vlevo, hvězdicovitého tvaru,
o délce 5 cm,
- v oblasti temene podél střední čáry hlavy vpravo, hvězdicovitého
tvaru, o velikosti 3,5 x 5 cm,
- na vrcholu temene ve střední čáře hlavy, o délce 9 cm,
- na vrcholu temene hlavy podél střední čáry hlavy vpravo, o délce 7 cm,
- na pravé straně čela na hranici s vlasy, naznačené trojcípého tvaru, o
velikosti 4x3 cm a
- před odstupem levého ušního boltce, o délce 1 cm,
a tím poškozené R. L., mimo mnohočetných pohmožděnin předloktí, včetně zlomenin
ukazováku a prostředníku pravé ruky, vzniklých v důsledku aktivní a intenzivní
sebeobrany spočívající ve vykrývání úderů horními končetinami, způsobil
zlomeninu pravé očnice, nalomení nosních kůstek, tříštivou zlomeninu lebky,
včetně vpáčených zlomenin lební spodiny a na to navazující masivní prokrvácení
měkkých pokrývek lebních, odhmoždění přilbice v oblasti levého spánku, temene i
týla vlevo, jakož i mnohočetná zhmoždění a prokrvácení mozku, včetně
prodloužené míchy i mozečku, v důsledku kterýchžto devastujících poranění
poškozená na místě samém v průběhu několika minut po útoku zemřela, když
bezprostřední příčinou její smrti bylo provedenou soudní pitvou stanoveno
zhmoždění mozkového kmene při vpáčených zlomeninách lební spodiny,
přičemž bezprostředně po takto realizovaném útoku se zmocnil finanční hotovosti
uložené v trezoru, kterou z pobočky pošty odnesl a se kterou naložil neznámým
způsobem, čímž společnosti Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, způsobil škodu ve
výši 195.457 Kč,
Za toto jednání byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nalézací soud rozhodoval také podle § 228 odst. 1 tr. řádu o
uplatněných nárocích na náhradu škody a obviněného zavázal k povinnosti zaplatit
- České poště, s. p. IČ 47114983, se sídlem ul. Politických vězňů 909/4,
225 99 Praha 1, částku 565.433 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 2.
5. 2015 do zaplacení,
- Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se
sídlem ul. Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, částku 750.265 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem
ul. Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, částku 2.942 Kč,
- L. L., částku 2.000.000 Kč,
- N. L., částku 2.000.000 Kč,
- nezl. „X. X.“*), zastoupenému otcem L. L., částku 2.000.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození Česká pošta, s. p., L. L., N. L. a
nezl. „X. X.“*) odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v zákonné lhůtě odvolání
obviněný M. B., a v jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Ostravě.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ve veřejném zasedání dne 19. 4. 2016
z podnětu obou těchto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b),
d), e), f) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a sám ve věci za podmínek § 259
odst. 3 tr. řádu nově rozhodl. Obviněného M. B. uznal vinným zločinem vraždy
podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku na tom skutkovém
základě, že obviněný
dne 30. 9. 2013 v době kolem 17.00 hod. v obci S., v budově, kde se nacházela
pobočka Č. p., s. p., po předchozí konzumaci alkoholických nápojů, přišel na
poštu krátce před zavírací dobou se záměrem usmrtit poškozenou R. L., aby se
zmocnil finančních prostředků a využil okamžiku, kdy poškozená v době klem
17:00 hodin opustila prostor určený pouze pro pracovníky pošty, který byl od
prostoru pro zákazníky oddělen přepážkou s uzamčenými dveřmi, za účelem
uzavření provozovny a vnikl dovnitř, přiměl ji v prostoru za přepážkou v 17:03
hod. čipem odemknout příruční menší trezor, v němž byla běžně uschována
provozní finanční hotovost, jakož odemknout i druhý větší trezor – hlavní
pokladnu a následně, aby jej nemohla případně usvědčit, neboť se znali, ji
razantním a kontinuálním útokem usmrtil tak, že ještě v době, kdy byla
polovzpřímená nebo v podřepu u většího trezoru ji velkou intenzitou síly, jak v
době, kdy k němu byla natočena čelem, tak v době, kdy již ležela na zemi s
obličejem směřujícím k podlaze, napadl razantními údery tupým, dosud
nezjištěným předmětem do oblasti hlavy, pomocí něhož jí zasadil nejméně 8 tržně
zhmožděných ran, lokalizovaných,
- v týlně temenní krajině hlavy vlevo, šikmého průběhu, o délce 2,5 cm,
- nad levým ušním boltcem, trojúhelníkovitého tvaru, o velikosti 0,7 cm
v průměru,
- v oblasti temene podél střední čáry hlavy vlevo, hvězdicovitého tvaru,
o délce 5 cm,
- v oblasti temene podél střední čáry hlavy vpravo, hvězdicovitého
tvaru, o velikosti 3,5 x 5 cm,
- na vrcholu temene ve střední čáře hlavy, o délce 9 cm,
- na vrcholu temene hlavy podél střední čáry hlavy vpravo, o délce 7 cm,
- na pravé straně čela na hranici s vlasy, naznačené trojcípého tvaru, o
velikosti 4x3 cm a
- před odstupem levého ušního boltce, o délce 1 cm,
a tím poškozené R. L., mimo mnohočetných pohmožděnin předloktí, včetně zlomenin
ukazováku a prostředníku pravé ruky, vzniklých v důsledku úporné, aktivní a
intenzivní sebeobrany spočívající ve vykrývání úderů horními končetinami,
způsobil zlomeninu pravé očnice, nalomení nosních kůstek, tříštivou zlomeninu
lebky, včetně vpáčených zlomenin lební spodiny a na to navazující masivní
prokrvácení měkkých pokrývek lebních, odhmoždění přilbice v oblasti levého
spánku, temene i týla vlevo, jakož i mnohočetná zhmoždění a prokrvácení mozku,
včetně prodloužené míchy i mozečku, v důsledku kterýchžto devastujících
poranění poškozená na místě samém v průběhu několika minut po útoku zemřela,
když bezprostřední příčinou její smrti bylo provedenou soudní pitvou stanoveno
zhmoždění mozkového kmene při vpáčených zlomeninách lební spodiny,
bezprostředně po takto realizovaném útoku se zmocnil finanční hotovosti uložené
v příručním trezoru, kterou z pobočky pošty odnesl a se kterou naložil neznámým
způsobem, čímž společnosti Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, způsobil škodu ve
výši 195.457 Kč.
Za to byl obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obviněný povinen zaplatit na náhradě způsobené
škody poškozeným:
- České poště, s. p., IČ 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4,
Praha 1, 225 99, na náhradě majetkové škody 565.433 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ode dne 2. 5. 2015 do zaplacení,
- Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se
sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, 186 00, na náhradě majetkové škody 750.265 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem
Orlická 4/2020, Praha 3, 130 00, na náhradě majetkové škody 2.942 Kč,
- L. L., na náhradě nemajetkové újmy v penězích 1.240.000 Kč,
- N. L., na náhradě nemajetkové újmy v penězích 1.240.000 Kč,
- M. L., na náhradě nemajetkové újmy v penězích 1.240.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Česká pošta, s. p., L. L., N.
L. a M. L. se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání z důvodů vymezených v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
Podle obviněného odvolací soud pochybil, pokud ho má za skutečného
pachatele skutku, neboť obviněný jím není. Závěr odvolacího soudu je založen
pouze na nepřímých důkazech, které obviněný považuje za pouhé předpoklady úvah
tohoto soudu o možnosti průběhu uskutečněného vytýkaného jednání dovolatele.
Již nalézací soud výslovně konstatoval, že pro závěr, že se obviněný dopustil
násilného jednání vůči poškozené, neexistují přímé důkazy. Pachové stopy pouze
svědčí závěru, že obviněný na místě činu byl, nikoli však průběhu násilného
jednání samotného, a proti je třeba považovat skutkové závěry za extrémně
rozporné se zjištěními, která odvolací soud učinil.
Podle dovolatele soudy obou stupňů zpochybnily pravdivost výpovědí
svědků E. B. ml. a J. B., hodnocení těchto důkazů je mimo rámec zásady volného
hodnocení důkazů, oba soudy v této souvislosti projevily nepřípustnou libovůli
a naopak nenabyly potřebnou míru jistoty pramenící z matematické logiky pro své
závěry. Oba soudy tak skutečnost dotvářejí a fabulují.
Výtka směřuje i k větě, obsažené ve znaleckém posudku znalkyň z oboru
psychiatrie a psychologie, že „srozumitelný motiv plánovaného trestného činu s
tak místními a časovými rizikovými faktory u obžalovaného nenalezly“, aniž by
se odvolací soud s touto námitkou vypořádal.
Obviněný má za to, že napadeným rozsudkem bylo dotčeno jeho ústavně
garantované základní právo na spravedlivý proces, do jehož výkladu je podle
jeho názoru nutno zahrnout i správně aplikovanou zásadu volného hodnocení
důkazů. Zpochybňuje také fakt, zda „lze vůbec zahájit trestní stíhání
obviněného až s časovým odstupem 10 měsíců, když v čase obvinění předcházejícím
po celou dobu s policií spolupracoval“.
Obviněný rovněž zpochybňuje úvahy odvolacího soudu o motivu činu a
poukazuje na to, že v hodnocení této okolnosti se soudy obou stupňů rozcházejí,
pouhá nedobrá sociální situace obviněného nemůže postačovat pro závěr o
prokázaném úmyslu odcizit peníze. Výtka soudu, směřující k nedostatku projevené
lítosti nad činem, je nevěcná, neboť nespáchal-li čin, je jen logické, že
nepociťuje k jeho následkům osobní vazbu.
Protože jediným důkazem jsou pachové stopy, odkazuje obviněný na
judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1454/2015, či nálezy Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 394/97 či II. ÚS 418/99, zpochybňující právní validitu takového
ojedinělého důkazu. V této souvislosti obviněný poukazuje také na nález
Ústavního soudu z 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, který požaduje, aby při
sejmutí a identifikaci pachové stopy byl přítomen obhájce obviněného.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud pro vytýkané vady zrušil
rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství, která rozebrala jednotlivé dovolací námitky, jež byly
uplatněny, a poukázala na to, že jde jen o opětné opakování jeho obhajoby z
řízení před nalézacím soudem, jakož i užití argumentace tvořící obsah odvolání
podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Formulace dovolacích námitek
svědčí závěru, že tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci činu se odvíjí
především ze zpochybnění skutkových závěrů, k nimž soudy obou stupňů dospěly, a
také polemikou se způsobem hodnocení důkazů soudy, jakož i nahrazování výsledků
dokazování vlastními odchylnými skutkovými východisky.
Státní zástupkyně pokládá zjištěný skutkový stav za odpovídající pro
učiněné právní závěry, nekonstatuje tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a z toho se odvíjejícími právními závěry soudů.
Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného nejsou podřaditelné pod
uplatněné dovolací důvody, naopak skutkové i právní závěry napadeného
rozhodnutí jsou správné, nezatížené žádnou vadou, jíž by bylo nutno napravovat
cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud v řízení provedeném podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
potřebné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve
smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky
týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě
narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně
zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při
zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že důvody
pro užití dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný shledává
výlučně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých
zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů. Podstatou jeho námitek
je tvrzení, že soud nesprávně hodnotil výpovědi svědků E. B. ml. a J. B.,
obecně pak že důkazy nehodnotil v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. řádu,
nevypořádal se se závěry znaleckého posudku znalkyň z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie a psychologie. Vadu shledává v pozdním zahájení trestního
stíhání proti své osobě, v existenci jediného, nadto nepřímého důkazu, jímž
jsou pachové stopy a v jeho problematickém hodnocení soudy obou stupňů, jakož i
v porušení zásady „in dubio pro reo“ a podmínek spravedlivého procesu.
Tyto námitky je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se
úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení jeho výsledků, které však
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá toho, aby byl
jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje
dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží,
že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě
námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.
Výše taxativně uvedené výhrady obviněného, našly svůj výraz především již v
opravném prostředku podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž
odvolací soud je nejen jednotlivě podrobně specifikoval ve svém rozhodnutí na
str. 6-9, ale podrobně se jimi zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s
nimi zákonným způsobem vypořádal.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu
vyžadovaném zněním ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, tj. zjistil skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný
pro jeho rozhodnutí. Důkazy hodnotil nalézací soud v intencích § 2 odst. 6 tr.
řádu, na kterémžto závěru nic nemění skutečnost, že odvolací soud v rámci
veřejného zasedání částečně doplnil dokazování a v důsledku toho procesního
postupu pak přistoupil k opětnému hodnocení důkazů, kdy s ohledem na nově
zjištěné okolnosti nebyl výsledek hodnocení v menších odchylkách plně
kompatibilní s úvahami soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu však
rozsudek soudu prvního stupně plně odpovídal požadavkům, které na jeho
odůvodnění klade ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.
Odvolací soud sám pak doplnil dokazování zopakováním některých důkazů, a to
výpisem událostí časového trezoru vztahujícím se k příručnímu trezoru spolu s
úředním záznamem, který vysvětluje čtyřminutový časový posun oproti skutečnému
času (č. l. 1195-1204), protokolem o ohledání místa činu a příslušné
fotodokumentace, výslechem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství MUDr. Margity Smatanové, Ph.D. Závěry, které z těchto nově
provedených důkazů ve spojení s důkazy provedenými již dříve, podrobně a
pregnantně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 10-13, na které
Nejvyšší soud pro jejich správnost plně odkazuje. Odvolací soud rovněž podrobně
rozvedl, proč jednotlivé výše specifikované námitky obviněného nepokládá za
právně relevantní, svůj myšlenkový postup v tomto ohledu podrobně a logicky
odůvodnil (str. 13-14), a to jak ve vztahu k namítanému nezákonnému hodnocení
důkazů soudem prvního stupně, tak ve vztahu k příslušným závěrům znaleckého
posudku z odvětví psychiatrie a psychologie. Zpřesněná zjištění a závěry
Vrchního soudu v Olomouci se promítly i do užití adekvátní právní kvalifikace
činu, odůvodnění rozsudku v této části pak plně konvenuje požadavkům § 125
odst. 1 tr. řádu, stejný závěr je třeba učinit ve vztahu k uloženému trestu a
výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat,
případně nadále rozvíjet již učiněné správné skutkové závěry soudu a vršit tak
další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, že soudy obou
stupňů dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování
v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do
správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu
obou soudů nadále neakceptuje a nabízí svou, důkazy nepotvrzenou verzi
skutkového děje, není za zjištěného stavu právně relevantní. Jen pro úplnost
Nejvyšší soud připomíná, že námitka zpochybnění aplikace zásady„in dubio pro
reo“ neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného, musí být plně respektována
jen tehdy, pokud nějaké pochybnosti reálně existují, nebyly provedenými důkazy
vyvráceny a v jejich důsledku nelze mít za to, že skutkový stav byl zjištěn v
požadovaném rozsahu. Naopak tuto zásadu nelze aplikovat v případě, že o
stabilizovaném skutkovém stavu reálné pochybnosti neexistují a námitka je pouze
výsledkem subjektivní neschopnosti či neochoty obviněného respektovat řádně
učiněné závěry soudu o vině a trestu, jak je tomu v nyní posuzované věci.
Uplatněné skutkové námitky by mohly být předmětem posouzení Nejvyšším soudem a
jejich podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
pouze v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů na jedné straně a výsledným hmotněprávním posouzením skutku
na straně druhé. Výsledné rozhodnutí však takovouto vadou zatíženo není,
učiněné hmotněprávní závěry mají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud
jednotlivé důkazy specifikoval, zhodnotil je, přičemž způsob hodnocení důkazů
je v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení, stanovenými: a)
zásadou sporu, stanovící, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé; b)
zásadou totožnosti, jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém
spojení totožný; c) zásadou o vyloučeném třetím, podle níž nelze zamítnout oba
soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v
témže čase totéž upírá; d) zásadou dostatečného důvodu, upravující požadavek,
aby každý soud, o jehož platnosti má někdo být přesvědčen, byl zaručen
spolehlivým důvodem. Způsob hodnocení důkazů odpovídá rovněž požadavkům na
uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek (tohoto
výrazu je užito Nejvyšším soudem jako logické kategorie), k němuž odvolací soud
v podobě výsledného hodnocení důkazů dospěl, zcela racionálně vychází z daných
premis, tj. provedených důkazů. Nejvyšší soud s ohledem na výše řečené proto
obviněným vznesenou námitku o existenci extrémního nesouladu neshledal
důvodnou, nadto tato námitka byla pouze vyslovena, nikoli řádně odůvodněna, a
proto nevybočila z rámce námitek procesních.
Pokud jde o tvrzení obviněného, že bylo nepřístojně zasahováno do jeho práva na
spravedlivý proces, je třeba konstatovat, že i prostřednictvím těchto námitek
se obviněný de facto snaží pouze prosadit svou vlastní verzi skutkového děje,
pokud i v této souvislosti zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy obou
stupňů. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, případně též v pojetí čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod zaručuje obviněnému právo jednat před soudem v mateřské řeči,
být zastupován obhájcem, být vyslechnut k věci, případně nevypovídat vůbec,
podat proti rozhodnutí opravný prostředek, vyjadřovat se k důkazům a tyto
navrhovat, což vše bylo v proběhnuvším řízení striktně dodrženo. Hodnocení
důkazů je výsostným a nezadatelným právem soudu a jak Nejvyšší soud v
projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (k tomu
viz výše uvedená argumentace v předchozím odstavci). Usoudil-li obviněný, že
výklad ustanovení o spravedlivém procesu mu zaručuje právo na to, aby soudy
hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této
souvislosti považuje Nejvyšší soud za případné připomenout, že „právo na
spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04).
V návaznosti na výše uvedené a při konfrontaci s námitkou obviněného, že
znalkyně užily ve svém posudku jednu výše citovanou větu, kterou odvolací soud
ve svém rozhodnutí nevysvětlil (neboť odkázal na důvody uvedené v rozsudku
soudu prvního stupně), musí Nejvyšší soud odkázat na další usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého vyplývá, že „i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek
plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na
převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. věc García proti Španělsku).
Nejvyšší soud nadto dodává, že pokud uvedený princip platí pro odvolací řízení,
tím spíše je aplikovatelný pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost.
Odkaz na judikaturu Ústavního soudu např. nálezu ze 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS
394/97, či nálezu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, není v daném
případě adekvátně použit, neboť skutkové okolnosti a důkazní situace v nyní
posuzovaném případě jsou zásadně odlišné od rozsahu dokazování v obou zmíněných
nálezech, a nelze proto uzavřít, že jde o totožnou situaci, na níž by se měly
vztahovat totožné závěry. Ve věci sp. zn. I. ÚS 394/97, byl pachatel odsouzen
za skutek z 23. 2. 1995, kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 2 tr. zákona, kdy skutečně jediným důkazem byla shodnost pachové stopy
obviněného se stopou na místě činu, jiný důkaz, ať přímý či nepřímý
neexistoval. Obdobně ve druhé věci sp. zn. II. ÚS 418/99, byl pachatel pouze na
podkladě tohoto jediného důkazu odsouzen pro trestný čin neoprávněného užívání
cizí věci § 249 odst. 1 tr. zákona. Ústavní soud v obou případech uzavřel, že
„nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou; na
základě tohoto důkazu lze dospět k závěru, že stěžovatel s největší
pravděpodobností na místě činu byl“. Uzavřel však, že tento důkaz nemůže být
důkazem jediným. V posuzované věci však o takovou situaci nejde, neboť jak soud
prvního, tak druhého stupně vykládají tento důkaz (pachovou stopu) v
souvislostech s dalšími ve věci provedenými důkazy, byť rovněž nepřímými, takže
jejich argumentace, že jde o logický skloubený řetězec nepřímých důkazů, má
oporu ve spise. Obviněný v této souvislosti zcela opomíjí existenci těchto
důkazů a akcentuje pouze pachové stopy. Nejvyšší soud nemůže v této souvislosti
nepřipomenout výpověď svědka L. R., jíž podrobně hodnotí odvolací soud,
výpovědi svědků R. B. a V. S., kteří popsali stavební uspořádaní pošty, pokud
jde o počet existujících místností a možnost vstupu návštěvníků do nich, či
očního náhledu do té, která byla zamčena a nepřístupná z části, kde sedávala za
přepážkou poškozená. Tyto výpovědi pak byly porovnány s nákresem pošty
vyhotoveným obviněným, který zaznamenal i údaje týkající se vnitřního zařízení
oné třetí veřejnosti nepřístupné místnosti, včetně rozmístění polic, sejfu a
oken, přičemž takto pořízený nákres byl v souladu se skutečností, kterou však
běžný návštěvník pošty vzhledem k všemi svědky zdůrazňované pečlivosti,
opatrnosti a důslednosti poškozené, znát nemohl. Nelze pominout ani důkaz
spočívající se fyziodetekčním vyšetření obviněného, s jehož pořízením obviněný
výslovně souhlasil a který byl k důkazu přečten (č. l. 1243-1255). V této
souvislosti je třeba odkázat na podrobný rozbor tohoto důkazu tak, jak jej
provedl soud prvního stupně a jeho hodnocení i ve vztahu k dalším nepřímým
důkazům (srov. str. 58-59 rozsudku). Pokud při posuzování těchto důkazů soudy
obou stupňů hodnotily také závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistické
techniky, odvětví odorologie, nelze uzavřít, že se opíraly pouze o tento
ojedinělý důkaz, ale měly k dispozici onen již zmíněný řetězec logických, byť
nepřímých důkazů.
K námitkám obviněného o pozdním a tudíž nezákonném zahájení jeho trestního
stíhání ve věci, jakož i způsobu sběru pachových stop na místě činu se již
vyjádřil odvolací soud, s jehož závěry Nejvyšší soud zcela souhlasí.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že se dovolatel ve svém
mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným i dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť užitá argumentace je pouhou polemikou se
skutkovými zjištěními, jež byly ve věci učiněny, obdobně nelze přisvědčit
argumentaci vztažené na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu,
jak je vysvětleno výše. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dovolání obviněného
M. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného
důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu, aniž musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, je třeba
odkázat na znění ustanovení § 265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.