Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Sušanky, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 14 Co 233/2023-161, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Miroslava Šuníka a Věry Šuníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. rozsudku krajského soudu, který podle něj porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel vlastní rodinný dům v P. U Okresního soudu Plzeň-jih se stěžovatel žalobou domáhal, aby vedlejší účastníci (stěžovatelova bývalá manželka se svým novým manželem) tento dům vyklidili. Vyklizení domu se původně domáhal proto, že vedlejší účastníci dům užívají bez jakéhokoli právního důvodu. Okresní soud nejprve žalobě vyhověl a rozsudkem uložil vedlejším účastníkům povinnost dům vyklidit. Ztotožnil se s žalobní argumentací stěžovatele. Krajský soud v Plzni však tento rozsudek zrušil, neboť okresní soud nedal vedlejším účastníkům dostatečný čas k přípravě před jednáním ve věci samé. Po provedeném dokazování okresní soud zjistil, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí existovala již od roku 2015 určitá, byť jen ústní dohoda o užívání domu. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice (později též s vedlejším účastníkem) podle § 2238 občanského zákoníku užívala dům po dobu tří let v dobré víře, že je nájem po právu, nájemní smlouvu k domu tak bylo nutné považovat za řádně uzavřenou. Na tento závěr podle okresního soudu neměla ani skutečnost, že vedlejší účastníci od května 2021 stěžovateli za užívání domu nic neplatili. Okresní soud s odkazem na § 8 občanského zákoníku uvedl, že nemůže žalobě na vyklizení vyhovět, jelikož v domě žijí tři malé děti (včetně dětí stěžovatele s vedlejší účastnicí jako jeho bývalou manželkou). Okresní soud proto žalobu rozsudkem ze dne 14. 7. 2023 zamítl a podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu uložil stěžovateli nahradit náklady řízení vedlejších účastníků.
3. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu odvolal. Krajský soud uznal, že stěžovatel s vedlejší účastnicí uzavřel ústní nájemní smlouvu k rodinnému domu (tyto úvahy neopíral o § 2238 občanského zákoníku, pozn. Ústavního soudu). Od srpna 2019 do května 2021 vedlejší účastníci stěžovateli platili nájemné, poté již neplatili nic. Stěžovatel po vydání rozsudku okresního soudu vedlejší účastníky (neúspěšně) vyzval, aby mu doplatili dlužné nájemné. Poté jim nájem vypověděl. Vedlejší účastníci ke dni výzvy přes dva roky neplatili žádné nájemné, jako nájemci proto porušili své povinnost zvlášť hrubým způsobem. Stěžovatel tedy byl oprávněn vypovědět nájem rodinného domu bez výpovědní doby (§ 2291 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Krajský soud současně odmítl, že by výpověď nájmu byla v rozporu s dobrými mravy či byla zneužitím práva. Krajský soud zdůraznil, že vedlejší účastníci již přes dva roky neplatili nájemné a evidentně jej nehodlali platit ani v budoucnu. Na výzvu k zaplacení dlužného nájemného ani nijak nereagovali. Zamítnutí žaloby by stěžovatele fakticky nutilo po neomezenou dobu strpět užívání jeho domu. Výrokem I rozsudku proto krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejším účastníkům uložil do tří měsíců od právní moci rozsudku dům vyklidit.
4. Výroky II a III rozsudku pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Výrokem II přiznal vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 27 869 Kč, zatímco výrokem III přiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 534 Kč. To krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatel měl podle konečného rozhodnutí ve věci úspěch. Krajský soud nicméně žalobě mohl vyhovět jen proto, že až po rozhodnutí okresního soudu (resp. až v průběhu odvolacího řízení) vypověděl nájem rodinného domu vedlejším účastníkům.
Podle krajského soudu tedy vedlejší účastníci ve smyslu § 143 občanského soudního řádu svým chováním nezavdali příčinu "k původnímu podání žaloby" a mají proto právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. V průběhu odvolacího řízení jim však stěžovatel nájem vypověděl, vedlejší účastníci se jeho žalobě dále bránili a odmítli dům vyklidit, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení měl proto stěžovatel (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti výroku II rozsudku krajského soudu vysvětluje, že žalobu na vyklizení podal proto, že vedlejší účastníci dům dlouhodobě užívali bez právního důvodu a dlouhodobě za jeho užívání nic neplatili. Poté, co okresní soud překvapivě dovodil existenci nájmu, z opatrnosti podal jeho výpověď. Ve věci samé nicméně zcela uspěl, výrok II a jeho odůvodnění proto považuje za svévolnou aplikaci práva. Upozorňuje, že podle ustálené judikatury posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník uspěl v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí ve věci. Stěžovatel byl ve věci zcela úspěšný. Byť to krajský soud uznal, uměle pro účely náhrady nákladů řízení celou věc rozdělil na dvě fáze a na každou z nich použil jiné ustanovení občanského soudního řádu. Pravidlo v § 143 občanského soudního řádu lze použít jen na celé řízení, ne jen na jeho část. Jde o výjimečný postup pro případy podání žaloby jako zjevného procesního zneužití práva. I před soudem prvního stupně nicméně muselo být zřejmé, že vedlejší účastníci užívají dům v Příchovicích protiprávně, protože za jeho užívání dlouhodobě nic neplatí.
6. Stěžovatel rovněž doplnil, že mu krajský soud nedal žádný prostor, aby se k jím zamýšlenému postupu ohledně náhrady nákladů řízení mohl vyjádřit. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od zásady úspěchu ve věci, musí umožnit účastníkovi, jehož se to dotkne, aby se k tomuto postupu vyjádřil. Dodává, že ani advokát vedlejších účastníků se nedomáhal náhrady nákladů řízení (navrhoval nepřiznat nikomu z účastníků náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 občanského soudního řádu). Stěžovatel "pro úplnost" dodává, že nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů o existenci nájmu. K tomu stručně uvádí, že nikdy neměl v úmyslu uzavřít nájemní smlouvu, prostě jen nechal vedlejší účastnici v domě bydlet a čekal, že mu bude hradit náklady na hypotéku.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se dlouhodobě staví zdrženlivě. Spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu [srov. již nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), či ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
]. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě typicky tehdy, pokud obecný soud extrémním způsobem vykročí z pravidel pro vedení daného řízení, například vykazuje-li jeho rozhodování o nákladech řízení prvky svévole (srov. např. nálezy ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2086/23
, bod 25, a ze dne 7. 2. 2024
sp. zn. II. ÚS 244/23
, bod 16).
9. V nynější věci není možno odhlédnout od toho, že stěžovatel zpochybňuje výrok, kterým mu krajský soud uložil povinnost zaplatit náklady řízení 27 869 Kč, tedy ve výši, jež je v judikatuře tradičně považována za tzv. bagatelní (srov. naposledy usnesení ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 3420/23
, bod 13 s citací starší judikatury, srov. též nález I. ÚS 2086/23
, body 25 a 26, který se týkal nákladů v částce o jeden řád vyšší).
10. Podle § 143 občanského soudního řádu žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Tato norma je výjimkou z výchozího pravidla pro sporná řízení, tedy rozhodování o nákladech podle zásady úspěchu ve věci upravené v § 142 občanského soudního řádu [další takovou výjimkou je např. § 150; srov. stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb.), bod 7].
11. Podstatou postupu podle § 143 občanského soudního řádu je přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, avšak na náhradu nákladů řízení by jinak podle rozhodnutí ve věci samé neměl nárok. Použití tohoto pravidla již jen podle jeho jazykového výkladu nevyžaduje, aby podání žaloby bylo zjevným zneužitím práva, jak tvrdí stěžovatel. Posouzení podmínek použití § 143 občanského soudního řádu je ale především záležitostí obecných soudů. Právě ony mají posoudit, zda neúspěšný žalovaný zavdal či nezavdal příčinu k podání žaloby. Pouhá skutečnost, že obecný soud shledal důvody pro použití § 143 občanského soudního řádu, není zpravidla s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, nota bene jde-li o náklady necelých 30 000 Kč, jako je tomu v tomto případě. Obecné soudy však mají povinnost rovněž nákladový výrok řádně a přesvědčivě odůvodnit.
12. Těmto povinnostem podle Ústavního soudu krajský soud dostál. Krajský soud vyšel z toho, že (zjednodušeně řečeno) stěžovatel podal žalobu na vyklizení domu v době, kdy stále trval nájem domu vedlejšími účastníky, o jehož existenci neměly obecné soudy žádnou pochybnost. Výpověď nájmu však stěžovatel učinil teprve dodatečně, až v odvolacím řízení. Aplikace § 143 občanského soudního řádu, navíc omezená jen na řízení před okresním soudem, tak má v okolnostech nynější věci relevantní základ a nelze hovořit o svévoli krajského soudu.
13. Byť se stěžovateli může jevit nezvyklé, že krajský soud použil § 143 občanského soudního řádu jen na část nynější věci (řízení před okresním soudem), odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné a nevykazuje znaky svévole. V tomto případě tedy není důvod, aby Ústavní soud opustil zdrženlivost při posuzování "nákladových" rozhodnutí a přikročil k jinak výjimečnému kasačnímu zásahu (srov. výše bod 8).
14. Stěžovatel rovněž namítal, že jej krajský soud na zamýšlené použití § 143 občanského soudního řádu neupozornil a nevytvořil mu prostor se k němu vyjádřit. Dovolává se přitom nálezu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10
(N 95/69 SbNU 457), k moderační pravomoci soudu podle § 150 občanského soudního řádu. Podle tohoto nálezu musí být rozhodnutí obecného soudu o použití § 150 dostatečně odůvodněno a musí být alespoň "rámcově předvídatelné". Ve věci úspěšný účastník tak musí dostat procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva ( II. ÚS 2570/10
, body 22 a 23).
15. V nynější věci krajský soud svůj postup odůvodnil dostatečně (bod 18 rozsudku). Rovněž odklon od zásady úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech byl alespoň rámcově předvídatelný, neboť během odvolacího řízení byla předmětem diskuse obou procesních stran též otázka přiznání nákladů řízení. Advokáti zastupující stěžovatele a vedlejší účastníky během jednání před krajským soudem dne 23. 11. 2023 o náhradě nákladů obsáhle hovořili. Advokát vedlejších účastníků se výslovně domáhal odklonu od zásady úspěchu ve věci (pro případ, že krajský soud vyhoví žalobě, což se nakonec stalo).
Není podstatné, že advokát vedlejších účastníků se dovolal použití moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu. Krajský soud na základě skutkových a právních argumentů, které zazněly před soudem, neupravil povinnost k náhradě nákladů řízení na základě (abstraktně vymezených) "důvodů hodných zvláštního zřetele" podle § 150 občanského soudního řádu. Učinil tak na základě (konkrétnějšího) § 143 občanského soudního řádu s přihlédnutím k okolnostem, které byly v kontextu nynějšího sporu stěžovateli známy a které obě strany v řízení diskutovaly.
Klíčové pro zhodnocení otázky překvapivosti rozhodnutí v této věci tedy je, že krajský soud nevyšel z žádných skutečností, které by snad byly pro kteroukoli procesní stranu objektivně překvapivé.
16. Co se týče zpochybnění existence nájemního vztahu, na této otázce je založen výrok I rozsudku, kterým krajský soud stěžovatelově žalobě vyhověl. Tento výrok stěžovatel nenapadá (a ani napadat nemůže, neboť v tomto rozsahu byl plně procesně úspěšný). Proto se touto otázkou nyní Ústavní soud nezabýval.
17. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu