Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky dynn a. s., se sídlem Praha 2, Španělská 770/2, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem Braunův dům, Karlovo náměstí 24, Praha 1, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánů veřejné moci níže specifikovanému a proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 0 Nt 1114/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Prohlídka jiných prostor a pozemků je přitom pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v dané věci zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení za v zásadě nežádoucí.
Z uvedeného je zřejmé, že posouzení tvrzení, zda přípravné řízení a řízení před soudem bylo zatíženo namítanými vadami, je relevantní i v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci stěžovatelka může uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Ústavní soud, vědom si své úlohy při ochraně ústavnosti, musí rovněž dbát na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. V této fázi řízení je tedy zejména věcí obecných soudů, aby v rámci dokazování posoudily přípustnost resp. použitelnost důkazů, které byly při předmětných prohlídkách získány.
Stěžovatelka přitom protiústavnost zásahu do svých základních práv a svobod, k němuž došlo shora citovaným příkazem, resp. podle tohoto příkazu provedenou prohlídkou tzv. jiných prostor a pozemků, vyvozuje v prvé řadě z toho, že soudní příkaz, jímž byla předmětná prohlídka nařízena, je stižen takovými vadami, že nemůže z hlediska ústavnosti obstát. Příčinou toho má být především ta skutečnost, že ač podle soudu mělo jít o tzv. neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, o takový úkon ve skutečnosti nešlo, resp. že soud řádně svůj závěr stran jeho neodkladnosti nezdůvodnil.
S takovými závěry se však Ústavní soud neztotožňuje. Již jen z dokumentace stěžovatelkou k ústavní stížnosti přiložené plyne, že zde skutečně existovala - jak uvádí sám soud v napadeném rozhodnutí - obava, že důkazy použitelné v trestním řízení budou později nedostupné. Orgány činné v trestním řízení stěžovatelku opakovaně vyzývaly k vydání příslušných dokumentů (to přitom sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje) a protože to stěžovatelka odmítla (což v rámci zákazu nucení k sebeobviňování je nutno respektovat), bylo přistoupeno k odejmutí věci. Důvodnost prohlídky je rovněž v citovaném příkazu dostatečně vysvětlena, a to i vzhledem k naplnění skutkových podstat zločinů, pro něž se trestní řízení vede [to tedy jak ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, tak ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti]. V přezkoumávaném rozhodnutí je totiž akceptovatelným způsobem vysvětlena dedukce vztahující se k enormnímu nárůstu ceny služeb poskytovaných mimo jiné stěžovatelkou státnímu podniku Lesy České republiky (tento nárůst činí asi 700 % ve srovnání s předchozím obdobím; takový nárůst se přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nepokouší konkrétněji vysvětlit, tedy kromě konstatování, že jí poskytované softwarové řešení je výjimečné) i systém vztahů a vazeb mezi jednotlivými fyzickými a právnickými osobami.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) rovněž nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu