Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Pavly Skrutkové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 3220/2022-162, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 68 Co 112/2022-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2022 č. j. 46 C 209/2021-73, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 934/23 , a ústavní stížnosti stěžovatele MUDr.
Jaroslava Vojtíška, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 15 Co 10/2022-193, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1435/23 , obou zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
4. Z ústavní stížnosti a její přílohy, jakož i ze spisu ve věci dřívější ústavní stížnosti stěžovatelky, vedeného (před spojením věcí) pod sp. zn. III. ÚS 2092/22 , plyne, že se stěžovatelka žalobou domáhala vůči ministerstvu náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a omluvy za setrvalé porušování práva na ochranu soukromí, k němuž mělo docházet dlouhodobým, systematickým a plošným zveřejňováním údajů o její osobě - jakožto někdejší místostarostky obce K. - v registru oznámení o činnostech, oznámení o majetku a oznámení o příjmech a závazcích (dále jen "registr oznámení") na základě zákona o střetu zájmů.
5. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shledal § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, který upravoval rozsah zveřejňování údajů v registru oznámení, neústavním, a proto ho zrušil. Učinil tak s odkladem vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu a uvedené ustanovení zrušil až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby byl zákonodárci vytvořen dostatečný časový prostor pro přijetí ústavně souladné zákonné úpravy.
6. Ke vzniku újmy ve věci stěžovatelky mělo docházet do 6. 11. 2020, kdy ministerstvo - jako správce registru oznámení - přestalo umožňovat veřejnosti bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením, a nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů omezilo v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 9 As 173/2020-32.
7. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2022 č. j. 46 C 209/2021-73 byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, a to jak pokud jde o nárok na omluvu (I. výrok), tak i nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy (II. výrok). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. 68 Co 112/2022-103 (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu jako celku dovolání i ústavní stížnost. Ústavní stížnost poté stěžovatelka dne 19. 8. 2023 upřesnila tak, že navrhuje zrušit rozsudek Městského soudu v Praze pouze "ve vztahu k nárokům týkajícím se finančního zadostiučinění a nákladů řízení v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2". Ústavní stížnost byla (po spojení věcí) odmítnuta usnesením ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 1759/22 pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto v části směřující proti výroku, který se týkal nároku na náhradu nemajetkové újmy, jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalovaná částka nepřevyšovala 50 000 Kč. V části směřující proti výroku, který se týkal nároku na omluvu, dovolání neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř. Městský soud posoudil stěžovatelkou předestřené otázky ve shodě s řešením přijatým v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (počínaje rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1021/2022), podle níž postup ministerstva nepředstavoval nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Konstatovaný zásah totiž podle Nejvyššího soudu nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval použití nosných důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 již v době před jeho vykonatelností. K tomuto závěru se následně přiklonil také Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (č. 4/2023 Sb.), podle něhož předmětný nález neměl za následek nezákonnost postupu ministerstva, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. II/b. Stěžovatel MUDr. Jaroslav Vojtíšek
9. Z ústavní stížnosti a její přílohy, jakož i ze spisu ve věci dřívější ústavní stížnosti stěžovatele, vedeného (po spojení věcí) pod sp. zn. IV. ÚS 579/22 , plyne, že se stěžovatel žalobou domáhal vůči ministerstvu náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a omluvy za setrvalé porušování práva na ochranu soukromí, k němuž mělo docházet dlouhodobým, systematickým a plošným zveřejňováním údajů o jeho osobě - jakožto někdejšího místostarosty obce V. - v registru oznámení na základě zákona o střetu zájmů.
10. Věc stěžovatele je tedy co do skutkových okolností obdobná. Liší se však v tom, že v této věci (na rozdíl od věci stěžovatelky) již Ústavní soud rozhodoval nálezem ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 . Tento nález zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Ústavní soud v nálezu zaujal názor, že odložení vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (jehož aplikací v období od vydání nálezu mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku nemajetkové újmy stěžovatelů) směřovalo k tomu, aby zákonodárci byl poskytnut prostor k úpravě zákona, a nikoliv proto, aby orgány veřejné moci pokračovaly v neústavním porušování ústavně zaručených práv stěžovatele. Tento názor byl však překonán shora citovaným stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, podle něhož zrušující nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neměl za následek nezákonnost postupu ministerstva v období mezi vyhlášením zrušujícího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a jeho vykonatelností.
11. Stěžovatel nyní brojí proti v pořadí druhému meritornímu rozsudku Městského soudu v Praze, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2021 č. j. 20 C 153/2020-96 ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení. O části výroku týkající se omluvy nerozhodoval, neboť v této části je již věc pravomocně skončena (dovolání ohledně omluvy odmítl Nejvyšší soud a Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 165/23 ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12. Městský soud v nyní napadeném rozsudku uvedl, že si je sice vědom zrušujícího nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 v posuzované věci, nicméně je si také vědom stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, které je podle městského soudu jednoznačné v tom, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů v období do 31. 12. 2020 nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Městský soud se neztotožnil se závěry stěžovatele, že v této věci musí rozhodovat v souladu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 . Městský soud má za to, že závěry vyslovené v jeho prvním rozsudku v této věci (zrušeném nálezem sp. zn. IV. ÚS 579/22 ) jsou v souladu se stanoviskem pléna.
13. Ústavní soud ze své úřední činnosti zjistil, že stěžovatel již znovu nepodal dovolání a před Nejvyšším soudem tedy v této věci neprobíhá žádné řízení.
14. Stěžovatelé tvrdí, že ministerstvo porušilo jejich základní práva na ochranu soukromí a informační sebeurčení tím, že umožnilo anonymně nahlížet do registru oznámení. Vykonatelnost nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 byla odložena právě z důvodu, aby Parlament nahradil neústavní úpravu ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, a nikoli proto, aby jiné orgány státu mohly porušovat základní práva a svobody až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Takovýto následek přitom měl postup ministerstva, které plošně a přímo zveřejňovalo osobní údaje (podaná oznámení), a to jak v době před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , tak po jeho vydání, kdy již ministerstvo vědělo o neústavnosti postupu podle zrušené zákonné úpravy. Aprobace takovéhoto postupu Ústavním soudem by znamenala vyprázdnění pojmu ústavně zaručených práv. Jejich ochranu by totiž bylo možné překlenout použitím (dokonce již zrušené) normy "jednoduchého" (jinak neústavního) práva.
15. Stěžovatelé na podporu argumentů odkazují zejména na nález sp. zn. IV. ÚS 579/22 , v němž Ústavní soud rozhodoval také ve věci stěžovatele (nikoliv však ve věci stěžovatelky). Stěžovatel podotýká, že obecné soudy jsou nálezem v jeho věci vázány.
16. Ústavní soud zaslal ústavní stížnosti ve věci stěžovatele k vyjádření účastníku řízení a vedlejší účastnici řízení. Příležitost vyjádřit se využila pouze vedlejší účastnice, a to prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Toto stručné vyjádření však pouze odkazuje na argumenty, které zazněly v napadených rozhodnutích a stěžovatelé se k nim tak již měli příležitost vyjádřit. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné vyjádření vedlejší účastnice zasílat k replice (srov. závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janáček proti České republice ze dne 2. 2. 2023 č. 9634/17).
17. Ústavní soud je k projednání návrhů příslušný. Ústavní stížnosti mají náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu), byly podány osobami oprávněnými a jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, což platí ve vztahu ke všem výrokům napadených rozhodnutí.
18. Ústavní stížnost stěžovatele je včasná v celém rozsahu, ústavní stížnost stěžovatelky je však včasná jen částečně. Stěžovatelka podala stížnost ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jen v rozsahu, v němž napadá usnesení Nejvyššího soudu, a dále výroky rozsudků městského soudu a obvodního soudu týkající se nároku na omluvu a náhrady nákladů řízení. V rozsahu, v němž byl stěžovatelce zamítnut nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč (tj. II. výrok rozsudku obvodního soudu a I. výrok rozsudku městského soudu) však nebylo dovolání posledním procesním prostředkem k ochraně práva a stěžovatelka mohla podat ústavní stížnost přímo proti I. výroku rozsudku městského soudu. To také učinila a její ústavní stížnost byla (po spojení věcí) usnesením sp. zn. III. ÚS 1759/22 odmítnuta. Podala-li stěžovatelka v tomto rozsahu ústavní stížnost znovu, učinila tak po uplynutí zákonné lhůty k tomu určené.
19. Je pravdou, že Ústavní soud podle své ustálené judikatury obvykle ústavní stížnosti směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítá jako nepřípustné (předčasné), jestliže o meritu věci (v tomto případě o části výroku týkající se omluvy) současně rozhoduje Nejvyšší soud. Nákladový výrok je totiž akcesorickým výrokem, který Nejvyšší soud může eventuálně zrušit současně s výrokem o meritu věci, případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (viz § 243c o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Přezkum Ústavního soudu v době, kdy o výroku ještě může být rozhodnuto v řízení před obecnými soudy jinak, je v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a vede z pohledu právní jistoty k nežádoucímu dvoukolejnému rozhodování [viz blíže usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435), body 8-16].
20. Třetí senát ve stěžovatelčině věci sp. zn. III. ÚS 1759/22 však její ústavní stížnost v rozsahu, v němž napadala výroky o nákladech řízení, jako nepřípustnou neodmítl. Tato skutečnost ale nemůže jít stěžovatelce nyní k tíži. Nastalou procesní situaci je proto třeba vyřešit ve prospěch stěžovatelky a ústavní stížnost proti nákladovým výrokům posoudit jako podanou v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě plynoucí od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
21. Lze tak shrnout, že ústavní stížnost stěžovatelky v rozsahu, v němž byl stěžovatelce zamítnut nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč (tj. II. výrok rozsudku obvodního soudu a I. výrok rozsudku městského soudu), je opožděná a Ústavní soud jej musí odmítnout jako návrh podaný po stanovené lhůtě. V rozsahu, v němž napadá usnesení Nejvyššího soudu a dále také výroky městského a obvodního soudu týkající se nároku na omluvu a náhrady nákladů řízení, je stížnost včasná. Ústavní stížnost stěžovatele je včasná v celém rozsahu.
23. V posuzované věci jde primárně o určení, zda lze postup ministerstva posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky zrušovacího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17
. Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný. Sledovaný legitimní cíl spočívá ve vyloučení, resp. minimalizaci možnosti zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též v zajištění zodpovědného a transparentního výkonu veřejné moci, a v důsledku toho též udržování důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto uzavřel, že způsob zpřístupňování údajů porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob, zaručené v čl.
10 odst. 3 Listiny. Návrhu proto zčásti vyhověl a zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak však s odložením vykonatelnosti zrušujícího výroku. Uvedené ustanovení bylo zrušeno až uplynutím dne 31. 12. 2020, čímž byl zákonodárci vytvořen dostatečný časový prostor pro přijetí ústavně souladné zákonné úpravy. Neústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoli v rozsahu poskytovaných informací.
24. Podstatné je, že bezprostředně po nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 , na který stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech výslovně odkazují a obsáhle z něj citují, bylo postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu přijato stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, které je pro Ústavní soud i ostatní orgány veřejné moci závazné (k tomu blíže nález ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2514/22 , body 16 až 22). Závěry tohoto stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat tak, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , od něhož stěžovatelé svůj nárok odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu ministerstva, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením.
Ústavní soud uzavřel, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.).
25. Dovolávají-li se tedy stěžovatelé právních závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 , nelze těmto námitkám přisvědčit. Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 se totiž Ústavní soud odchýlil od (opačného) právního názoru IV. senátu vysloveného ve stěžovateli citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 , což je procedura výslovně zakotvená v § 23 zákona o Ústavním soudu.
26. Za dané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na odůvodnění uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22. Stěžovatelé toto stanovisko pléna v ústavní stížnosti nezmiňují, ačkoli na něj bylo odkazováno již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1759/22 , tedy ve věci stěžovatelky. Závěry tohoto stanoviska jsou přitom rozhodné pro posouzení všech nároků, které stěžovatelé svými žalobami uplatňují. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, které vychází ze závěrů téhož soudu vyslovených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, není v rozporu se závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22.
27. V souladu se stanoviskem pléna pak Ústavní soud rozhodl i v řadě dalších věcí týkajících se stejné právní otázky, v nichž byli navíc stěžovatelé zastoupeni stejnou advokátkou jako stěžovatelé v nynější věci (srov. např. usnesení ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1490/23 ; ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1434/23 a
III. ÚS 1710/23 ; ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1501/23 ; ze dne 16. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1428/23 ; ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 1303/23 ; ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1182/23 ; ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 841/23 ; ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 942/23 ; ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 835/23 ,
I. ÚS 834/23 ,
III. ÚS 827/23 a
III. ÚS 838/23 ; ze dne 17. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 933/23 ; ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 738/23 ,
III. ÚS 837/23 a
I. ÚS 745/23 ; ze dne 31. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 727/23 či ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 146/23 ).
28. Platí proto, že ve světle ústavně zaručených práv a svobod, jakož i ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, obstojí závěry napadených rozhodnutí, tedy že stěžovatelům nenáleží nárok na náhradu nemajetkové újmy ani nárok na omluvu za shora popsaný postup ministerstva.
29. Ve věci stěžovatele je třeba ještě vyřešit námitku, že nález sp. zn. IV. ÚS 579/22 , jehož závěry byly odchylné od závěrů v citovaném stanovisku pléna, byl vydán ve stěžovatelově věci a obecné soudy byly vázány kasační závazností tohoto nálezu. Oproti věci stěžovatelky, kde šlo "pouze" o normativní závaznost nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 , ve stěžovatelově případě je tedy ve hře tzv. kasační závaznost judikatury v téže věci. Otázku kasační závaznosti vykonatelného nálezu v obdobné věci, jako je ta stěžovatelova, už ovšem vyřešil Ústavní soud v nedávném nálezu ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1638/23
. Uvedl, že právní názor vyslovený plénem ve stanovisku podle § 23 zákona o Ústavním soudu, či v rozhodnutí podle § 13 věty druhé téhož zákona, kterým se plénum odchýlí od právního názoru vyjádřeného v nálezu, se uplatní ve všech řízeních, tedy i ve věci, v níž byl vydán kasační nález překonaný stanoviskem či rozhodnutím pléna.
30. Trvání na odlišném (podle názoru přijatého plénem nesprávném) právním posouzení věci v řízení, v němž byl dříve vydán kasační nález Ústavního soudu, by totiž mohlo vést u jeho účastníků k porušení zásady rovnosti v právech. Právo je jen jedno. Není možné, aby se jinak hledělo na posouzení případů, ve kterých Ústavní soud rozhodl ještě předtím, než plénum zaujalo odlišný právní názor, a na pozdější případy (bod 48 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1638/23 ).
31. Ve stejném nálezu Ústavní soud také uvedl, že odlišný přístup v závislosti na konkrétních okolnostech by mohl být výjimečně opodstatněn za předpokladu, že by u některého z účastníků řízení s ohledem na konkrétní okolnosti převážil ústavní požadavek právní jistoty, důvěry v právo či ochrany nabytých práv. V posuzované věci ale takovýto důvod zjevně dán není, neboť stěžovatel si musel být vědom, že při odkladu vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 se po přechodnou dobu použije zrušená zákonná úprava. Právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 , na jehož základě mohl usuzovat na opodstatněnost svého nároku alespoň co do základu, byl navíc překonán již po několika týdnech (srov. usnesení ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1490/23 ). Městský soud za této situace nijak nepochybil, respektoval-li právní názor vyslovený ve stanovisku pléna.
32. K napadeným výrokům o nákladech řízení stěžovatelé žádné samostatné argumenty nepřinášejí, a Ústavní soud se jimi proto blíže nezabýval.
33. Ústavní soud tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh podaný po stanovené lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala, v. r. předseda senátu